Absurdita bez opozic

Dokumenty dvojice KlusákRemunda se vyznačují silnou stylizací, ale zároveň značnou měrou stojí na přístupu nechat realitu „jednat“ a těžit z toho, co náhoda a štěstí přinese. To není hodnocení, nýbrž konstatování. Tento přístup nicméně svádí mnohé k odsudkům z ryze ideologických pozic. Jak Českému míru (2010, recenze v A2 č. 15/2010), tak Klusákovu sólovému projektu Vše pro dobro světa a Nošovic se dostalo příkrého hodnocení z důvodů, „že do toho autoři nejdou pořádně naplno“. Neprezentují jasný názor, nepostaví se otevřeně na jednu stranu daného sporu, ať už o americký radar na českém území či o stavbu korejské automobilky v moravskoslezském regionu.

Takové názory souvisí se složitými debatami o tom, kterak se k sobě na poli dokumentárního filmu mají ryze estetické stránky k těm etickým a politickospolečenským a jaké hodnotící klíče tu užívat oproti filmu hranému. Do těch se pouštět nehodlám, jde mi o něco trochu jiného. Hlavní předností obou snímků je totiž právě schopnost jejich autorů nestavět se otevřeně k žádné straně a díky tomu (a díky zvolené stylizaci) nechat rozehrát prostor, v němž se ztrácejí jednoznačné opozice. Opozice nejen mezi názory, ale též obecněji mezi tím, co je míněno vážně, co s nadsázkou, co směšně či výsměšně. Ukazuje se v nich, že prezentovat závažné věci s vážnou tváří mnohdy není ten nejvhodnější postup.

Stejně jako Český mír není filmem o radaru, nýbrž především o povaze české demokracie, ani Nošovice neřeší primárně způsob fungování nadnárodní korporace a její vliv na život místních obyvatel. Jde v něm víc o povahu lidí než o konkrétní politiku. Dle Klusákových slov na počátku projektu stálo dokumentaristovo rozhořčení a snaha zkoumat konkrétní problém. Jenže když realita předčí vaše očekávání, byl by hřích jí nenaslouchat.

Bez zřetelného nepřítele

Absurditu počátečních záběrů, v nichž se ukazuje odtrženost korporace od skutečnosti, neschopnost nejen přiznat, ale nejspíš ani reflektovat, jaký dopad vlastně její počínání má, postupně střídá podobně absurdní chování místních obyvatel. Vesničané procházející při exkurzi dokončenou výrobní halou jsou ohromeni technickou dokonalostí a ve světle tohoto okouzlení přestávají vnímat, čím je toto pozlátko vykoupeno. Není za tím manipulativní strategie filmařského štábu, který chce vyobrazit veškeré protagonisty v zesměšňujícím světle a udělat díky tomu co nejzábavnější dokument. Právě naopak se skrze tuto taktiku ukazuje, jak složité je pro jednotlivce nejen bojovat proti nástrahám nepřátelského systému vybaveného mocí i kapitálem, ale vůbec si uvědomovat, v jak velké míře je s ním manipulováno.

V této konstelaci není místo pro vysvětlující mluvící hlavy, pro angažování filmaře či snahu pomáhat obětem. Nedokážu tu vidět alibismus ani „připosranost“, spíš zcela legitimní a navíc přínosný pokus vyobrazit (i za pomoci výrazné stylizace a nevyhnutelné míry manipulace, bez níž ovšem žádný snímek nemůže vzniknout) absurdnost dnešní skutečnosti, v níž není mnohdy zřetelného nepřítele, a tomu je nutno přizpůsobit formu „boje“. A nic na tom nemění ani to, že skutečnost tentokrát nenabídla tak silnou pointu jako události kolem radaru. Nošovický „problém“ se nevyřešil sám od sebe, přetrvává, lidé tu dál pracují v nedůstojných podmínkách.

Nošovice ukazují kromě jiného zranitelnost a bezbrannost, ale i nedůvěřivost a omezenost místních obyvatel; nejde však o zavržení solidarity pod tlakem touhy udělat dobrou zábavu. Jde o ignorování jasných opozic (zlá korporace vs. vykořisťovaní obyvatelé) a ryze dokumentaristickou touhu po pravdivosti, která v některých případech nemusí být nikterak vázána na jasné politickospolečenské stanovisko. Někdy, považme, může být pravda dokonce zábavná. A přitom závažná až až.

Autor přispívá do časopisu Cinepur a na server Rejže.cz.