Bernhardova Alžběta II. na jevišti ferrarského divadla
Teatrum mundi, divadlo. Město, literatura, film, vzpomínky, představy, mlha, malíři ticha, zastřený pohled. Vnímání, které připomíná proces vzniku usazené horniny.
Co do počtu obyvatel je Ferrara městem nacházejícím se někde mezi Libercem a Plzní. Městem na řece Pád, v italské oblasti EmiliaRomagna. Městem známým z filmu Michelangela Antonioniho a Wima Wenderse Za mraky (Al di là delle nuvole, 1995). Antonioni se ve Ferraře v roce 1912 narodil a ve filmu zachytil i mlhu tak typickou pro pádské město v tomto ročním období. Město, jehož předválečný a raně válečný život – hlavně místní židovské komunity – popsal ve svých knihách Giorgio Bassani.
Do Ferrary jsem jela poprvé v létě, jako do místa, o němž jsem si svou představu vytvářela právě z jeho literární, „bassaniovské“ podoby. Cesta vlakem z Bologně do Ferrary mi evokovala jízdy studentů a doktora Fadigatiho ze Zlatých brejliček (Gli occhiali d’oro, 1958, česky 1994). Někdejší privátní zahrady mi asociovaly Zahradu Finzi-Continiů (Il giardino dei Finzi-Contini, 1962, česky 1971). A literární rodinu FinziContini připomíná i ferrarský židovský hřbitov, park, kde je nakonec místo imaginární hrobky FinziContiniů k nalezení skutečný hrob Giorgia Bassaniho. Literatura, mýty, film se v tomto městě s dominantním hradem rodu Este, v tomto rodišti ve Florencii upáleného dominikánského mnicha Girolama Savonaroly, propojují s jeho skutečnou podobou a s jeho reálnou středověkorenesanční historií. Po první návštěvě Ferrary zůstal můj pohled beznadějně zamžený, stejně jako když se zamilujeme a nedokážeme odlišit, co je skutečná osoba a co naše zbožné přání.
Herrenstein před dámami v kožiších
Proto jsem se v lednu do Ferrary vrátila. Do města, které i v zimě zvučí drncáním jízdních kol po dláždění a které je při teplotách blízkých nule plné dam v pravých kožiších a pánů v kloboucích. Přilákalo mě ferrarské Městské divadlo (Teatro Comunale di Ferrara). Buduli se držet srovnání „mezi Libercem a Plzní“, stojí jeho repertoár za pozornost. Stagiona dělí svůj divadelní rok mezi činohru, tanec, operu, divadlo pro děti a koncerty. Za tanec se tu aktuálně střídají například Sasha Walz, Anne Teresa de Keersmaeker, Alain Platel s mladými italskými choreografy a souborem Les Slovaks. Činohra nabízí mj. hostování Piccolo Teatro z Milána, inscenaci Vše o mé matce podle Almodóvarova filmu nebo Andělé v Americe od Tonyho Kushnera. A Alžbětu II. Thomase Bernharda (Elisabetta II) v hlavní roli s Robertem Herlitzkou (inscenace měla premiéru 6. 10. 2009 v Teatro Vittoria v Římě). Divadlo se také zapojuje do aktivit dalších kulturních institucí ve městě – speciálním programem třeba v lednu doprovodilo výstavu zátiší JeanaBaptista Siméona Chardina ve zdejším Palazzo dei Diamanti.
Alžbětu II. jsem si vybrala náhodně. Je to první italská inscenace tohoto Bernhardova pozdního dramatu. A není bez zajímavosti, že rodina Roberta Herlitzky, místem narození Turíňana, je českého původu. Představení inscenace textu, který se strefuje do „hoch“ Vídeňáků, se odehrávalo před publikem zřejmě trochu podobným obětem Bernhardova (a Herrensteinova – což je hlavní postava Alžběty II.) sarkasmu. Dámy si ani v hledišti nesundávaly své kožichy. Publikum se párkrát snad trochu rozpačitě zasmálo. Starší paní vedle mne klimbala. A závěrečný potlesk se neobešel bez ritualizovaných výkřiků „bravo“.
Nelze říci, že by inscenace režisérky Teresy Pedroni byla nějakým vrcholem divadelního umění. Jde o poměrně konvenční kus, hraný před konvenčním publikem. Pozorovat Herlitzku z blízkosti páté řady parteru ale má své kouzlo. Je to herec s ostře a výrazně vyrýsovaným obličejem a pevným hlasem, zároveň drobné fyziognomie, přitažlivý muž, který se blíží ke čtyřiasedmdesátce. Se svou postavou v něčem splývá – jak Herrenstein, tak Herlitzka jsou ve věku, kdy už není třeba dbát na ohledy a brát si servítky. V Žádné komedii, jak Bernhard Alžbětu II. označuje (využívám český překlad Zuzany Augustové, vydaný nakladatelstvím Pallata 1998), Herlitzka vyhmátl řadu černohumorných míst, ač je Herrenstein morous, který ze svého pojízdného křesla všechny okolo despoticky diriguje. Jeho postava se realizuje v řeči, v mimice, v gestech, od pasu dolů nehybně sedí. Mluví o nesnášenlivosti a smrti, čeká na smrt, přemlouvá svého sluhu Richarda (Gianluigi Pizzeti), aby s ním zůstal a neodešel – a je to on a jeho sluha, kdo nakonec přežije, zatímco se všemi, kteří pozorují průvod královny Alžběty II., se utrhne balkon.
Náhoda jako gesto
Ačkoliv není Herrenstein jedinou postavou Alžběty II., je hra především jeho monologem, ke kterému svými promluvami nahrávají i ostatní. Kdybychom inscenaci převedli na sérii fotek, bude ji možné rozsekat do posloupnosti momentek/zátiší ze strohého interiéru – muž oblečený v elegantním obleku a sedící na kolečkovém křesle, snídá; muž na kolečkovém křesle se dívá z okna nebo si usazuje umělý chrup; muž na kolečkovém křesle podepřený svým sluhou natahuje hodiny. Momentky v sobě budou mít dávku melancholie a budou ukazovat osobní svět, který se diváka hluboce dotýká, ale zároveň se mu zdá vzdálený. Možná jde o určitý druh sugesce, přesto se mi touto představou propojil ferrarský Bernhard se Chardinem, který v jisté chvíli svého tvůrčího života vyměnil na svých zátiších živá, ale častěji usmrcená zvířata za lidi.
Protože je náhoda gestem, které velmi spolehlivě vtiskuje zdánlivě nesouvisejícím událostem společný význam a dokáže vyložit jednu událost druhou, musím zmínit ještě malíře Giorgia Morandiho. Je spojený s nedalekou Bolognou, a jak se píše na záložce knihy Pierra Rosenberga Chardin (v italském překladu vyšla v roce 2010), obdivoval Chardinovo „magické ticho, které přetvořil do svých metafyzických zátiší“. Chardin i Morandi jsou malíři ticha nebo mlčení. „Pravděpodobně jsou všichni mrtví,“ říká Bernhardův a Herlitzkův Herrenstein. „Určitě,“ odpovídá sluha Richard. Následuje také jen ticho a divadelní kouř jako prach ze zříceného balkonu; kouř, který připomíná hustou zimní mlhu.
Ráda bych se ještě dozvěděla, jestli se o Herlitzkovi zmínil někdo ze starších elegantních pánů, kteří mají oči dvacátníků a každé zimní ráno zaplní ferrarský McDonald’s naproti dómu, zdraví se, objednávají si svou kávu, čtou noviny a klábosí. Herrenstein by mezi ně nádherně zapadl – kdyby ovšem lépe snášel lidi.