Jak se chytá druhý dech

Někomu se může zdát, že spisovatel Philip Roth občas variuje sám sebe a vykrádá vlastní díla (vždyť jde skoro vždy „jen“ o falus a slova). Odvaha v tom, co píše a jak to píše – patrná nejpozději od Portnoyova komplexu (Portnoy‘s Complaint, 1969, česky Odeon 1992 v překladu Luby a Rudolfa Pellarových) –, šla ale v případě nyní přeloženého Druhého života (The Counterlife, 1986) tak daleko, že se nezastavil ani před pomyslnými hranicemi vlastního psaní. To zde můžeme vidět na vskutku eskapistické práci se spisovatelovým alter egem Nathanem Zuckermanem. Ten ožívá a hraje si nebo alespoň komunikuje se samotným Rothem.

Ve svěrací kazajce

Autor nechává jak románového spisovatele, tak jeho bratra zemřít při operaci srdce a následně je v jiné kapitole oživuje. Umožní jim tak každému zvlášť vést druhý, jiný a pro ně z normality vytržený způsob existence naplněný novým smyslem. Rozjíždí velké psychologické vyprávění o (ne)možnosti změnit – navzdory vlastní hlavě, rodině i minulosti – svůj dosavadní život. Představuje dva bratry, z nichž každý po svém a jinak uniká z pout osobních a kulturních dogmat.

Překvapením je, že vždy konvencemi neposkvrněný Nathan (stejně jako Roth) zde přiznává touhu po normálním, chce se říci usedlém rodinném životě. Navíc si začne uvědomovat tíhu přesně toho židovství, kterému se dříve vysmíval. Ocitá se tak v roli, kdy zjišťuje, že člověku může být svěrací kazajkou dogmat i svobodomyslné bohémství. Svou psychoanalytickou metodu v odkrývání nejrůznějších židovských, gójských či prostě jen lidských předsudků a neuróz ovšem neopouští. Sarkasmus a břitkou logiku směřuje i k vlastní osobě, čímž jen opětovně dokazuje, že nezná hradby, které by nedokázal zbořit nebo aspoň přestavět. Že je předtím uhnětl zrovna on, nehraje zas takovou roli, jak by se dalo předpokládat.

Psaní jako nezodpovědnost

Otázka spisovatelské zodpovědnosti zosobněná v Rothově naprosté nezodpovědnosti v nakládání s příběhy blízkých se line Druhým životem od prvních stran až do konce. Hlavní ženská postava a zároveň již čtvrtá Zuckermanova manželka knihu dokonce opustí, neboť odmítá být vystavena překroucené redukci na jednu z nezbytných hereček potřebných pro další psaní.

S tím souvisí další odpovědnost spisovatele, který v rozhovorech sice rozhořčeně odmítá spojení „americkožidovský“, ale nakonec se v naprosté většině svých románů není schopen židovství vyhnout a ani to zřejmě vůbec nechce. Zvláště když se podle některých lidí musí potýkat nejen s tím, jak na jeho psaní reagují předobrazy jednotlivých postav, ale také jak na jeho psaní reaguje židovský národ. Ten v Americe i ten v Izraeli. Odtud je už jen krůček k Rothovu evergreenu v ponorech do hlubin židovské duše. Tato rovina knihy, v níž se zcela asimilovaný židovský zubař Henry zbaví své rodiny i profese a usadí se v osadě na Západním břehu, může v mnohém připomínat pozdější Rothův román Operace Shylock (Operation Shylock: A Confession, 1993, česky Mladá fronta 1993 v překladu Pellarových). Ten také krouží kolem otázky diasporismu a sionismu. Touha po židovské domovině se jeví jen jako další z pokusů po nějakém vysněném, druhém životě v místě, kde neexistuje antisemitismus. I diaspora je podobným snem, jenž své nejryzejší, i když jen částečné naplnění našel v Americe. Tato podobenství symbolicky propojují celou knihu.

Hlavním symbolem je ovšem samozřejmě a docela očekávatelně pyj, který ovšem kvůli srdeční chorobě a následné medikaci přestane plnit svou blahodárnou funkci. Neschopnost erekce postihne v jednotlivých rovinách knihy oba bratry, kteří ji i přes svou rozdílnost nakonec řeší stejně. Riskují na operačním sále život, aby jim zase normálně stál. Ke starým pořádkům se už ale vrátit nehodlají, jako by zkušenost impotence byla signál: máš poslední šanci něco se svým životem udělat.

Bez empatie

Nejsilnější literární zbraní zůstává u Rotha dialog, spolu s introspekcí. Autor má bezesporu freudiánský postřeh i dar pronikat k zasutým obsahům, naštěstí mu ale zcela schází psychoterapeutická empatie. Jeho knihy o „šukání“ a „mluvení“ jsou proto mnohem zábavnější než ničím neusměrňovaný a se vcítěním přijímaný příval volných asociací. Mohou sice připomínat neurvalé drancování životů všech, kteří se autorovi připletou do cesty a jsou dostatečně vzrušující pro literární zpracování, ve skutečnosti jde o nekonečné tažení proti lidské blbosti, která se vzdala autenticity ve prospěch strojené vlídnosti a vytěsněné sexuality. Vytýkat lze spisovateli jen jedno: jak jsou všechny postavy bezvýhradně zajímavé, třebaže ve své vyšinutosti. Vůbec nenudí, až se může zdát, že nemohou být tak úplně skutečné. V každé je něco z vypravěčovy výjimečnosti.

Philip Roth budí dojem, že vychutnává vše, co mu spisovatelské řemeslo nabízí, i když je to bolestné a jiný by o to vůbec nestál. Nehraje hru pouze se čtenáři, ale pohrává si sám se sebou. Ví totiž, že hraje nakonec především o sebe. Tak moc ho psaní baví.