Jak se mluví s interviewerem

Důraz na kritické myšlení spolu s vášní pro hledání těch správných slov jsou poznávacím znamením esejů Karla Hvížďaly. To platí i pro knižní rozhovor Interviewer, jejž s ním vedla M. M. Marešová.

Hvížďala podobně jako řada ostatních analytiků a glosátorů obnažuje malost českého „údolního“ myšlení i nedostatečnost mladé české „demokracie“. Odlišuje se však vášní pro odkrývání zasutých či prostě nechtěných a ztracených významů slov, které se u něho odehrává především prostřednictvím kombinace nejrůznějších – někdy i protikladných – náhledů. Určující je pro něj (úspěšná) snaha o odstup a pohled z vnějšku. Sám tento zúčastněný odstup mimo jiné přičítá své exilové zkušenosti. Tou se ale nedá specifičnost a originalita Hvížďalova pohledu zcela vysvětlit, neboť řadu emigrantů stejná zkušenost spíše utvrdila v zapouzdření domácích stereotypů.

Restaurátor

Hvížďalova (v českém ukřičeném mediálním i politickém prostředí až iritující) schopnost myslet s druhým v dialogu – a to i v případě, kdy s ním nesouhlasím – je tak mnohem spíše odrazem chartovního prostředí, které však neměl příležitost autenticky prožít. Přesto podle autora úvodních slov knihy Václava Bělohradského Karel Hvížďala českou exilovou kulturu spojoval a tím vlastně spoluvytvářel. Své rozhovory, které chápe takřka v psychoterapeutickém smyslu jako myšlenkové setkání dvou lidských bytostí, mohl vést ve svobodném prostředí. To se u nás ve svobodné době stačil málokdo naučit a mnozí z bývalých odpůrců režimu tuto schopnost po převratu naopak ztratili. Vítězil a vítězí všeobecný slovní hluk a slova se dnes mobilizují pro boj s nepřítelem, v němž získávají nové významy a nově i znějí. Hvížďala slova naopak dlouhodobě a cílevědomě restauruje, oprašuje staré významy a vysvětluje jejich původní význam v nové době.

Jeho odpovědi v tomto knižním rozhovoru občas ke škodě čtenáře připomínají výklad učitele; naštěstí takového, který odmítá zatajovat látku, jež mu nekonvenuje. Nehrozí přitom ani na okamžik, že by zpovídaný podlehl relativizaci a ztratil vlastní pevné myšlenkové základy. Nelavíruje a zároveň nechce svůj názor prohlašovat za určující. I když o sobě (zvláště ve vztahu k jazyku a slovům) říká, že je konzervativec, z knihy vyplývá, že v mnohém má blíž spíše k autentickému liberálovi, který je, jak už v devadesátých letech minulého století napsal německobritský myslitel Ralf Dahrendorf, bezdomovcem, což v České republice platí dvojnásob. (Nutno podotknout, že podobným bezdomovcem je dnes i socialista.)

Lyrikova skepse

I když Hvížďala není jediný novinář, který vydal výjimečné knižní rozhovory (za všechny lze jmenovat jeho předchůdce A. J. Liehma spolu s Jiřím Ledererem), lze konstatovat, že se mu nejvíce daří a často jsou dnes už brány jako neodmyslitelná součást děl zpovídaných.

Přes analytické zaměření Hvížďalových odpovědí i jeho rozsáhlou erasmiánskou erudici nelze přehlédnout, že jeho práce se slovy, především v používání metafor a nenadálých analogií, prozrazuje lyrickou duši. K slovům přistupuje spíše z pozice spisovatele než současného novináře, jenž je má za zboží, které je nutno především prodat, nikoliv pochopit.

S tím asi souvisí i Hvížďalovo nostalgické zalíbení ve staré Evropě. Brilantní analýzy současného kapitalismu pak trochu devalvuje částečná neschopnost vidět, že žádná stará Evropa už není a těžko kdy bude. I tak se ale Hvížďala jeví spíše jako pesimista. Nejsilněji se jeho pesimismus nebo spíše hluboká skepse projevuje v analýzách mediálního světa. Ty nedávají mnoho naděje a ukazují, že trend mediální unifikace jde ruku v ruce s postupným zánikem tištěných médií, a to i v situaci, kdy do nich občané vkládají dle průzkumů největší důvěru.

Zprava zleva

S Hvížďalou lze často nesouhlasit. Třeba když docela nepochopitelně vidí promarněnou šanci ke katarzi v rámci vyrovnání s minulostí v symbolickém a neuskutečněném zákazu komunistické strany. To jde jen velmi těžko dohromady s jeho přesnou kritikou pozdního českého antikomunismu a naopak se to potkává s postojem normalizačních komunistů. Ti také doufali, že určité myšlení lze prostě zakázat. Jindy jej zase skutečně fatální nedostatek hrdinů v českých dějinách vede k nepochopitelné adoraci bratrů Mašínů. O pár desítek stran dále přitom přináší zřejmě nejpregnantnější kasuistickou analýzu kauzy Kundera a s tím spojené české novinářské malosti. Ocitá se tak v pozici, kdy je na něj útočeno zleva i zprava, což kritickému myšlení podle něj velmi pomáhá.

Celá kniha je rozdělena do několika tematických celků a z počtu i délky nejrůznějších citací lze soudit (i bez dodatečných informací uvedených v závěru knihy), že byl rozhovor veden elektronickou cestou a dodatečně precizován. To je jistě dobré z hlediska ucelenosti výpovědi, ale místy to trochu ubírá na životnosti a spontaneitě dialogu. Ten pak především v místech, v nichž se tazatelka Marešová usvědčuje z vlastní neznalosti, začíná připomínat přednášku. Kniha Interviewer je ale i tak důstojným doplněním rozhovorů, které vedl sám Hvížďala, a mimoděk vysvětluje, že zpovídaný se uměl vždy tak dobře ptát především proto, že je sám vhodným objektem pro tázání.