Minulý rok byla do Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání začleněna Filmová/Audiovizuální výchova (FAV). Taková zpráva by měla být důvodem k radosti, protože je to bezpochyby vítaný předmět, který by mohl patřit k těm, jež rozvíjejí kreativitu. Snažil jsem se dopátrat, co konkrétně příslušná ministerstva (logicky mi vyplývá, že by se ministerstvo školství a tělovýchovy mělo koordinovat s ministerstvem kultury) ve spolupráci s Výzkumným ústavem pedagogickým podniknou pro uvedení takového nápadu do praxe. Našel jsem vlastně jen čtyřstránkový obecný popis, kde je charakterizován předmět a naznačeny cíle. Tyto metodické pokyny jsou skutečně jen velmi obecným vodítkem. Mnohem více by mne zajímalo, kdo bude takový předmět učit. Odkud se budou vyučující rekrutovat? Kolik škol má vůbec takové technické vybavení/zázemí, aby mohly provádět i praktickou část výuky? Jak jsou vyřešena autorská práva (nebo i nadále budou v rámci výuky probíhat nelegální projekce)? Vše působí dojmem, že jde o věc spíchnutou horkou jehlou. A pokud se tyto „drobnosti“ teprve budou připravovat, není předmět zaváděn poněkud předčasně?
Celá akce má ještě další doprovodný aspekt, který souvisí s tím, že se do ní zapojil bývalý šéf Letní filmové školy v Uherském Hradišti Jiří Králík. Za podpory ministerstva kultury a Výzkumného ústavu pedagogického (alespoň se jejich logy pyšní na svých webových stránkách) postavil další ze svých vzdušných zámků. Veřejnost a především mladí filmoví fanoušci mají jeho jméno spojené s Asociací českých filmových klubů (AČFK). Králík na sebe upozornil jako velký vizionář, z něhož si AČFK učinila obětního beránka (vedení Letní filmové školy mu v roce 2007 odňala), ale který také významnou měrou, mj. dlouholetou organizací tohoto filmového festivalu, ale též distribučního Projektu 100, spoluvytvářel unikátní platformu pro skutečně velkorysou prezentaci filmového umění. Po neúspěšném působení na festivalu Cinema Mundi v Brně a Festivalu nad řekou v Písku se nyní chytil nového předmětu, obrátil se na širokou veřejnost s nápadem vytvořit Kánon filmu. Proběhla tedy rozsáhlá anketa, do níž se mohl zapojit kdokoli, a ta vyplivla seznam filmů, jenž má být považován za korpus filmového umění. Hrozím se okamžiku, kdy by se takový materiál měl stát relevantním východiskem pro výuku mého syna. A nechápu, jak se instituce placená z veřejných prostředků může spojovat s naprosto šíleným projektem, který stanoví základní díla filmového umění na základě kategorií pojmenovaných „Občan Kane“, „Star Wars“ a „Abbas Kiarostami“.
Na jedné straně je hezké, že se do ankety zapojily známé osobnosti českého kulturního života. Může být zajímavé poznat, které filmy se líbí například Jiřímu Stivínovi nebo českým režisérům, ale takto se přece nepřipravují podklady pro výuku, pokud nemá jít o program typu sokolnické osvěty. Alespoň nevím o tom, že by se literatura učila podle vkusu spisovatelů nebo dějiny dle názorů politiků. Navíc koncepce představená Výzkumným ústavem pedagogickým vůbec nezmiňuje historický aspekt výuky, takže žebříčky filmů ztrácejí své opodstatnění. Zde se ukazuje nedomyšlenost celé věci. Jednotlivé kategorie mají sice své estetické hledisko, ale jejich definice jsou poněkud obtížně uchopitelné. Například „Star Wars“ jsou „filmy velmi komerčně úspěšné, blockbustery, filmy velkých komerčních kin a multiplexů“. Velmi komerčně úspěšný film je kategorie, která je ze všeho nejvíc velmi vágní. Co si představit pod pojmem „komerční kino“, mi také zůstává záhadou. „Občan Kane“ má zahrnovat „filmy klasické a historií již prověřené – filmy velkých osobností a hnutí, filmy filmových klubů a filmoték národních archivů“. A vrcholem je myslím skutečnost, že na prvním místě kategorie „Abbas Kiarostami“, kam mají patřit „filmy novátorské, experimentální, filmy významných festivalů a artkin“, se ocitl snímek Pulp Fiction (1994). K tomu není třeba komentáře, protože pojmový mišmaš zde dosahuje svého vrcholu.
Přitom by stačilo inspirovat se například ve Francii, kde se bez kánonů dosud obešli a jejich filmová výchova funguje dosti obstojně. Jiří Králík na svých internetových stránkách píše o počátcích tohoto „žebříčkování“, které v českých zemích sahají prý až do roku 1994, kdy na webu Zóna proběhla první anketa. Zdá se, že se tu spojilo nerealistické vizionářství se cinefilním přístupem šedesátých let minulého století a z tohoto křížení tu máme Kánon. Věřím, že se na odpovědných místech najdou soudní lidé, kteří přestanou mrhat veřejnými prostředky na podporu rádoby filmověvýchovných aktivit nejrůznějších soukromých subjektů, a energie a finance se soustředí smysluplněji.
Dalším velmi sporným bodem je výsledný seznam filmů. Na něm lze dobře vidět, že převládá nikoli erudovanost ve výběru, ale zábava pro široké vrstvy. Tímhle stylem skončíme ve stavu, kdy budeme tvrdit, že hlavní velcí čeští filmaři všech dob jsou Jan Svěrák a Jan Hřebejk, což by bylo velmi smutné. Představa, že si učitel bude číst třeba v 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete (1001 Movies You Must See Before You Die, 2003; česky Volvox Globator, 2007), pro mne zavání pouťovou atrakcí, kterou sice film původně byl, ale v civilizovaném světě od té doby uběhlo víc než sto let. Netvrdím, že se doposud všechno dělalo špatně, ale když nechceme jít po osvědčených cestách, musíme nejdříve přijít na lepší řešení. Je mi líto, ale český kanonický filmový seznam je zahlcen přesně těmi filmy – a zde si dovolím parafrázovat klasika –, které se stávají veřejným korytem, kde se společně napájí drzou, nestoudnou a zvrhlou rozkoší obecenstvo, a kvůli takovým není třeba do škol zavádět nový předmět.
Autor je festivalový dramaturg a přednáší dějiny filmu na katedře filmových studií FF UK v Praze.