Z katalogu ruin

Titul knihy Jurije Andruchovyče a Andrzeje Stasiuka odkazuje k esejistickému vyznání Czesława Miłosze Rodná Evropa. Jakkoli fotografie na obálce (oranice vlnící se jako moře k mizejícímu horizontu) asociuje rodnou hroudu, autoři nazvali své vyznání Moje Evropa. Neznamená to, že by snad pro Poláka Stasiuka a Ukrajince Andruchovyče nebyla Evropa rodnou, ale důraz kladou právě na ono přivlastnění – jako by již titul říkal, že problém středoevropské identity spočívá v tom, že se nestačí někde narodit, ale že je potřeba si určitá „místa“ přivlastnit. Vstoupit s nimi do důvěrného, intimního vztahu – mimochodem jedno z mnoha Stasiukových těkání nad zeměpisným atlasem Evropu erotizuje, zhmotňuje ji do ženského těla, jež leží s roztaženými stehny naznak uprostřed vod. Rodnou „krajinu“ musíme rozmělnit do těch nejnepatrnějších částí – opotřebovaných věcí, gest, vůní, stop prachu – shodují se oba autoři.

Amnestie v amnézii

Andruchovyčova Středovýchodní revize (ukázku viz A2 č. 5/2009), první z textů Mojí Evropy, začíná obrazem ruin: „Od dětství mě přitahují ruiny, tato zvláštní stopa, zvláštní důsledek někdejšího bytí. (…) Hnilobná vlhkost, celá ta vetchá fyziologie. Staré stěny, ztrouchnivělé trámy, zpola zetlelé věci vydechují své vlastní, pouze pro ně typické pachy – možná jsem toxikoman? Chválabohu krajina mé části světa oplývá těmito objekty v dostatečné míře.“ Andruchovyčova revize směřuje k vytvoření „katalogu všech ruin tohoto světa“. Smysl takového katalogu nespočívá v potřebě rekonstruovat ztracený svět ani v adoraci habsburského „světa včerejška“, byť jemná nostalgie magrisovského habsburského mýtu vane i tímto textem. Předpokládaná středoevropská nostalgie se spíše stává předmětem lehké ironie – Andruchovyč vzpomíná na „stařecký pach pamětníků“ představujících zvláštní bratrstvo zruinovaných Středoevropanů, „esoterický císařskokrálovský klub Bruna Schulze“. Sestavování katalogu, cesta ruinami opisuje kruh: začíná „konkrétní poezií“, pachem dvorků, verand nebo deště, pokračuje ke krajině, od krajiny k historii, od historie krajiny k rodinné historii a přes smrt otce se opět vrací ke krajině, aby skončila u předmětů a symbolů.

„Píšu veršované rejstříky o rozvalinách,“ říká cestovatel. Je třeba zachytit podstatu věcí a předmětů, než se rozpadnou v prach. Revize středových „rozvalin“ nutně směřuje k poznání, že 20. století „nás důsledně učilo vystříhat se vzletných a závažných slov“. Ať už k této malomyslnosti vedla zkušenost kafkovská a wittgensteinovská nebo hybridizace totalitního jazyka, podle Andruchovyče z toho vede jediná cesta – nechat promlouvat věci. Otec se synem při svých cestách tancují na ruinách a pijí domácí víno a „takto se předměty stávají symboly a symboly předměty“. Velkopáteční smrt otce (názvy kapitol Žalozpěv, Mystérium, Lamento či Depresník tuto smrt zlehčují a zvýznamňují současně) završuje katalog ruin, mrtvé tělo doplňuje inventuru předmětů krajiny, která se teprve touto událostí stává rodnou.

Vyprávění rodinné historie je vyprávěním o středoevropských cestách. Jak Andruchovyčův, tak Stasiukův text vzniká do značné míry na pozadí kanonického středoevropského cestopisu, a sice Magrisova Dunaje (recenzi viz A2 č. 12/2010). Zatímco dunajská cesta Claudia Magrise byla badatelským putováním, suchozemskou odyseou po rozličných podobách středoevropského psaní, Andruchovyčovy cesty jsou různé variace na útěky a exody. Jeden pradědeček utíká do Ameriky, druhý s cirkusem a přes Dunaj („Dunaj je oceánem, za ním leží vše, co má nastat.“), dědeček společně s haličskou inteligencí prchá ve vlaku z Ukrajiny na Západ, otec prchá před dějinami, syn před historií. Západní (šťastná společenství necítí potřebu historie, nešťastná potřebují legitimizovat své neúspěchy) a východní (nyní nastal čas pro rekonstrukci, správnou interpretaci dějin) spor o dějiny nelze rozhodnout. „Dějiny jsou jen maskovaná mytologie s příměsí ideologické nekrofilie,“ říká Andruchovyč a touží po lehkosti zapomnění, po „amnestii v amnézii“.

Na palubě rodné krajiny

Rovněž Stasiukovým Lodním deníkem vanou dějiny. I on se jich ale snaží vyvarovat, minulost je třeba hodit za hlavu, sebrat odvahu a vydat se na cestu, která je opět především opouštěním (řekni mi, cos opustil, a já ti řeknu, kdo jsi). Klade si otázku, co obnáší život „ve středu“, pokud onen střed připomíná spíš než pevninu ostrov nebo dokonce loď: „Žít na tomto ostrově nebo korábu znamená tolik, co neustále vyhlížet změny počasí, chodit sem a tam po ostrově od jednoho břehu k druhému nebo po palubě do zábradlí k zábradlí. A tak jak při mořeplavbě myslet jen na současnost a na budoucnost, poněvadž minulost nám nabízí pouze rozumná varování na způsob ,lepší je sedět doma‘.“ Lodní deník tedy vydává svědectví nikoli o objevitelských plavbách, ale o pobytu na palubě – jako by onen střed nebylo možné ani opustit, ani objevit, protože si ho vždy odvážíme s sebou. Tak jako námořníci pozorují horizont, noční oblohu a číhají na znamení, skládá se Stasiukova střední Evropa „z detailů, z maličkostí, z několikavteřinových událostí, připomínajících filmové etudy, z mihotajících se drobtů, které víří v mé hlavě jako listí ve větru, a tou vánicí epizod prosvítá mapa a prosvítá krajina“. Proto by tedy měla historii nahradit geografie.

„Nostalgie a utopie mi šlapou na paty, kdykoli se vydám na středoevropskou cestu. Nemají nic společného s dějinami ani s pamětí, ale s prostorem. Mapa, to je poslední slovo a pohřební rubáš událostí.“ Stasiuk tedy vyplouvá přes Karpaty na jih, imaginární cesty (posezení nad mapou) prostupují cesty skutečné. „Geografie nám byla dána jako zjevení, a to je jedna z mála věcí, které se nám nepodařilo zdrbat,“ hlásá Stasiuk, apoštol nového středoevropského života. Osobní kartografii každého Středoevropana podle něj vytyčuje kružítko – hrot zabodnutý do místa, kde se právě nacházím, a druhé rameno tam, kde jsem se narodil, výsledná kružnice smiřuje vlastní životopis s prostorem. Geografie středu ve Stasiukově podání není geografií plnosti a centra, ale naopak periferie a prázdnoty, kterou lze zaplnit těkáním mezi detaily a gesty.

Závěr je věcí inženýrů, notářů a odborníků na výpočty, konstatuje Magrisův cestovatel poté, co doputoval do delty Dunaje. Ani Stasiuk s Andruchovyčem nedokázali odolat vábení neúspěšných středoevropských matematiků a zeměměřičů, a tak katalogizují, inventarizují, vyměřují, zanášejí do mapy. Andruchovyčova revize se však sympaticky, po kutilsku vymyká úřednickému záměru a místo inventárních čísel promlouvá jakási poetika blízkého (rodina) a konkrétního (věci). Stasiuk, patetický geometr, důvěřuje mapám, středovýchodoevropská zkušenost s falešnými kartografy je zapomenuta a koláž fragmentů občas vyznívá spíš jako aforistický kýč („Svět je fikce. Jinak by duše nemohla dojít spásy, protože ačkoliv je – jak se říká – nesmrtelná, může strnout úlekem a nikdy se už neprobudit.“). Ale snad i jeho Lodní deník poskytuje úlevu, „nemotorný hold idealizované geografii“, důvěru v to, že se navzdory nepřízni počasí udržíme na palubě „rodné“ krajiny.

Autorka je bohemistka.