Negativ botoxové vlezlosti showbusinessu posledních dvou dekád nemluví hlasitě, skrývá se v záhybech výstředních gest, v těžko slyšitelných polohách hlasu, jež se musí dolovat postprodukční geodetickou metodou, v chorobně přitažlivých melodiích, které brání jakékoliv introspekci. Generátor donekonečna pulsujícího srdečního tepu a oslava blyštivého povrchu disko koule našla svůj invertovaný obraz v podomácku vyráběných nahrávkách stavějících na odiv svou nedokonalost. Vrací do hry otázku rezignace a selhání jakožto plnohodnotného vzdoru. Proti seřízenému rytmickému stroji taneční hudby staví úporně se táhnoucí basovou linku, zmutovaný, deformovaný vokál, v němž se ozývá amorfnost fantoma a nevyzpytatelnost bestie.
Vydáním desky King Night se sice američtí Salem stali miláčky neexistujícího žánru witch house, zároveň však ztratili cosi ze své aktuálnosti. Především se ukazuje, že formát regulérní nahrávky neodpovídá odosobněným strategiím necitelného těla a nepropustné bariéry znaveného vědomí. Sevřenost a práce, atributy, které lisované CD zákonitě vzbuzuje, sugerují dojem ambice a odhodlanosti. Zatratit Salem ovšem nebude tak jednoduché. Měsíc před vydáním desky King Night se totiž objevil mixtape I Buried My Heart Inna Wounded Knee sestavený ze skladeb zdeformovaných do té míry, že se vynalézavým a fanatickým internetovým fanouškům nepodařilo složit kompletní tracklist. Přestože ve vynořujících se fragmentech je možné rozpoznat výseky z tak disparátních skladeb jako Femme Fatale od Velvet Underground, Knuck If You Buck atlantských raperů Crime Mob nebo pro Salem obligátních mutací Gucci Manea, ponechává si nahrávka vivisekční kontinuitu a krutou radost, s níž mladá trojice sleduje, jak jimi stvořené zvířemonstrum vyprazdňuje svůj krevní koloběh. Žádná pomsta, žádné vyhánění, ale spíš afektované modulování milovaných skladeb do podoby intimních prostorů, v nichž vnější povrch vytváří rozmlženou hranici mezi Já a jeho hmatatelnou reprezentací. Nejsilnější je způsob prolnutí obou stránek: uvnitř (modulace) a venku (referenční rámec mainstreamu) jsou sobě otevřeny takřka nepřetržitě a navzájem prorůstají. Trance rytmus zpomalený až k samé mezi únosnosti pak otevírá vzájemné zrcadlení taneční scény a dekadentní letargie.
To u chicagských Stalker je stylizace vpletená i do samotného povrchu a ztrácí tento částečně osobní, ale stále ještě otevřený prostor. Pomalé tempo a rozmlženost zůstávají, ale spíše než o tnutí do živého jde o plastickou chirurgii: maska se otiskla do tváře a zneklidňující tenze se rozplynula. Začíná převládat razantní hiphopová sebeafirmace. Přesto je zajímavé sledovat, jakým způsobem se začínají rozkládat minimalistické tendence westcoast rap scény. Tam kde se takový Young L opírá jen o silně dominantní basovou linku, claps, jednoduché efekty a vlekoucí se frázování, Stalker začínají rozkládat rap velmi temným witch housem. I když často trochu skřípou, lze prozatím nevydanými nahrávkami Stalker nahlédnout do jednoho z možných hybridních tvarů žánru.
Rhythm of the Night Daniela Martin-McCormicka (Sex Worker) osahává utlumení a nehybnost z jiné strany. Exhibiciózní hit italské hvězdičky Corony je odpoután od matečního prsu stroboskopu a zasazen zpět do obývacího pokoje před televizní obrazovku. Poslech vzbuzuje pocit návštěvy i díky zvuku tlumenému o hustý koberec. Až v obýváku začíná znovu ožívat nerozpojitelná směs vzpomínky, nostalgie a odporu. Rozvolnění tempa je protikladem prefabrikovaného diska raných devadesátých let, které je bezpodmínečně spjato s úplným splynutím hudebního průmyslu a trhu.
Autor je hudební publicista.