Koncem ledna se mi poštěstilo vyrazit do Londýna na Mimefest, velký festival nového cirkusu, pohybového divadla a dalších žánrů, na které si jinak ostrovní ctitelé tradic stále ještě příliš nepotrpí. O to víc se ale organizátoři festivalu snaží, hraje se v renomovaných sálech a program nabízí řadu neobyčejně lákavých položek; provenience především francouzské, ale tak už to v novém cirkusu zkrátka chodí, Pražáci si to ostatně mohou každé léto pohodlně ověřit na Letní Letné.
Jenže hlavním cílem téhle londýnské výpravy nebyl samotný Mimefest, ale účast na semináři, vznešeně nazvaném Writers on the Move. Smyslem akce, pořádané organizací zvanou SPACE (Supporting Performing Arts Circulation in Europe), bylo dát dohromady skupinu divadelních kritiků z celého kontinentu a jemně je pošťouchnout k tomu, aby se podíleli na vytváření a provozu celoevropského divadelněkritického fóra. Bylo to pozoruhodné i trochu podivné zároveň: sjelo se nás dvacet, usadili jsme se v nepříliš útulné místnosti kolem velkého stolu a nikdo nevěděl, co si počít. Odpoledne jsme zkusili odstrčit stůl ke zdi a rozestavět židle do kroužku, moc to ale nepomohlo.
Kritický kontraband
S psaním o divadle napříč Evropou je trochu problém, filmaři nebo hudebníci to mají mnohem jednodušší. Divadlo zůstává z podstaty věci starosvětsky lokální a nedá se dost dobře stahovat z internetu. Míč přitom není na straně pisatelů – není zas tak obtížné publikovat recenze v „celoevropském“ časopise nebo na webovém portálu, jenže kde vzít čtenáře, kteří se budou aktivně a vytrvale zajímat o „normální“ recenze zahraničních divadelních inscenací? A spoléhat na obecně laděné, napůl propagační články je cesta do pekel. Kdo kdy doopravdy četl elegantní časopisy plné krásných fotografií, strnulé výkladní skříně toho či onoho „národního divadelnictví“, určené pro zahraničí?
Poněkud slibnější se zdá být cesta tak trochu podloudná: nenápadně propašovat přeložené recenze zahraničních autorů mezi běžnou domácí agendu. Tak nenápadně, aby se plachý čtenář nepoděsil, vlastně aby si toho skoro ani nevšiml. A právě na této strategii jsme se s kolegy eurokritiky nakonec domluvili. I když spíš po večerech v hospodě než na oficiálních setkáních, mezi rozbíhavými debatami o právě zhlédnutém představení na Mimefestu a po vášnivé hádce o to, zda náhodou není nekorektní posmívat se nižší střední třídě (jinak sympatická finská kolegyně tuhle hrůzu doopravdy prohlásila). A samozřejmě i za cenu krvavých vedlejších obětí v podobě příšerně drahého alkoholu.
Buďme optimisty. Třeba si čas od času někdo v Litvě, v Itálii nebo v Portugalsku se zájmem přečte úplně normální recenzi pražské inscenace a naopak. Hodláme totiž měnit. Články v češtině by se měly již záhy objevovat na webu Divadelních novin (snad mi Ádvojka trochu sebepropagace promine) a všechny originální anglické texty budou k nalezení na webu Writers on the Move.
Módní okénko
A na závěr o něčem úplně jiném. Nejelegantněji oblékanou kritičkou z celé londýnské skupiny byla slečna Anna z Bělehradu: každý den jiný kostým, a to kostým přísně stylový, doplněný originálním kloboučkem. Anna začala pekelnou kombinací rudé s černou (s Bakuninem to snad nic společného nemělo) a skončila hřbitovně majestátními černými šaty, vyzdobenými černými květinami (snad to nemělo nic symbolizovat). V červnu se Writers on the Move přesouvají do Prahy na Quadriennale; pokud se šéfová této rubriky Jana Bohutínská, známá ctitelka elegantní oděvní extravagance, nechce nechat zahanbit, měla by začít zbrojit co nejdřív.
Autor je divadelní kritik.