Válka v sépii

Válečné memoáry jako komiks? Proč ne. V případě vzpomínek Alana Copea, Američana, který se rozhodl pro život ve Francii, ale nečekejme barvité popisy bitev ani realistické vylíčení válečných hrůz. Jak Cope píše v první ze tří knih: „Celou tu dobu, ale i později, během války, jsem neustále zažíval nebezpečné příhody, které však s bojem měly málokdy co společného.“ Copeův příběh, který zpracoval kreslíř Emmanuel Guibert, je poutavý zejména tím, jak je civilní a s jakou lehkostí zachycuje proměny ve vnímání okolního věta dospívajícím mužem, formovaným extrémním zážitkem války.

Do Prahy a zpátky

Tři svazky Alanovy války zachycují tři různé životní etapy hlavního hrdiny. První se věnuje Copeovu vojenskému výcviku v USA, tomu, jak se z dospívajícího kluka stává voják. Druhá sleduje jeho krátkou válečnou zkušenost v Evropě (dostává se až do Prahy) a třetí se zaměřuje na jeho život bezprostředně po válce, na návrat domů, náhlé prozření a cestu zpět do Evropy. Cope ve svém vyprávění klade největší důraz na setkání s lidmi, z nichž se často stali jeho celoživotní přátelé. Oni posouvají jeho vlastní osud vpřed. Až dojemná je Copeova pozdější snaha většinu z nich zkontaktovat a doplnit tak tajenku jejich osudů.

Postavy se tu vynořují, ztrácejí a později opět objevují, takže čtenář často musí listovat předchozími knihami, aby si hrdinovy přátele připomněl. V Copeově vyprávění zůstávají i otisky tehdejšího kulturního dění. Autor jednou dokonce kontaktuje Henryho Millera, aby se dozvěděl, kde zrovna žije jeden z jeho přátel. A on mu se samozřejmostí a ve vší skromnosti odpovídá na korespondenčním lístku. Kromě jeho kopie tu najdete také ukázku z Millerova románu Big Sur a pomeranče Hieronyma Bosche, kde je o tomto příteli zmínka.

Pro české čtenáře jsou zajímavé především vzpomínky na Copeovo tažení na Plzeň a cestu do Prahy a pak rychle zpátky, dřív než si jich všimnou Rusové, kteří si mezitím dobytí Prahy domluvili v Jaltě. V jedné příhodě Cope popisuje, jak se jeho jednotce vzdali někteří němečtí důstojníci, které pak Američané vydali Rusům – ti je na místě postříleli. Nicméně ani americké vojáky Cope nešetří. Sám se přiznává ke krádeži hodinek, přičemž loupení při válečném tažení popisuje jako něco docela běžného.

Prázdno jako výtvarná metoda

Válečná trilogie je ukázkou, jak pracuje lidská paměť. Z traumatického válečného zážitku vydestilovala především to příjemné. Jen občas se objeví zlá vzpomínka – pocit vlastního selhání se objevuje třeba v líčení společného večera s homosexuálním kamarádem, kdy hrdina odmítl prosbu o objetí. Kamarád později spáchá sebevraždu. Občas se až nechce věřit, jak dokonale si sedmdesátiletý Cope dokázal vybavit tolik detailů. Absence pochybností o vlastních vzpomínkách trochu ubírá této trilogii na důvěryhodnosti.

Kreslíř a zručný scenárista Emmanuel Guibert, který Copeovo vyprávění zachytil, pracuje s vodovými barvami, jež mu umožňují vystihnout rozpíjející se obrazy minulosti, zejména prostředí, kde se scény odehrávají. V některých případech je však linka kresby dokonale čistá – jako by šlo o místa, která Copeovi při vyprávění vytanula zvlášť jasně. Do vyprávění pronikají i původní dokumenty a fotografie, které přes svou lehkou stylizaci zvýrazňují dokumentární ráz díla. V knize převládá šedivá až sépiová barva, tedy barva starých fotografií, Guibert však pracuje též s kontrastem černé a bílé. Jeho kresba se často jednoduchou formou snaží vtipně zdůraznit určitou situaci. Když Cope vypráví, jak jednou spadl z patra budovy, když někdo nečekaně odstavil žebřík, ztvární to Guibert tím, že z obrázku namaluje jen horní polovinu. Ta spodní zůstává bílá, prázdná, jako prostor, do něhož Cope padá. Vidíme ho až na dalším panelu, jak se bolestivě snaží vstát.

Zažít lepší život

Alanova válka má formou blízko k české dokumentární komiksové trilogii O přibjehi (viz A2 č. 23 a 26/2010), rozdílem je především to, že kreslíř se v komiksu neobjevuje. Výjimečná je v tom
to ohledu poslední kapitola, která je jediná v barvě a zachycuje místa, kde byl příběh vyprávěn.

Guibertova trilogie dosvědčuje, jak může i negativní zkušenost proměnit život k lepšímu. Cope tu v jednu chvíli říká: „Žil jsem život osoby, kterou utvářela přání jiných lidí…“ Teprve válka a poválečná zkušenost mu otevřely oči. Jak by se asi Copeův život vyvíjel, kdyby do války nenarukoval? Možná by nikdy nezačal poslouchat vážnou hudbu a číst Henryho Millera, a především by jen velmi těžko pochopil, jak je mu Amerika vlastně vzdálená.