Historická freska Kamily Shamsie se odehrává v klíčových okamžicích dějin dvacátého století. Hlavním tématem obsáhlé a široce rozkročené knihy Vypálené stíny je hledání společné řeči v multikulturním světě, v němž mlčení a nedorozumění plodí zmatek a strach.
Kamila Shamsie se narodila v Pákistánu (v roce 1973), vystudovala ve Spojených státech a nyní žije v Londýně a Karáčí. Od anglicky píšících autorů jako Hanif Kureishi, Monica Ali nebo Zadie Smithová, kteří jsou považováni za takzvanou druhou generaci spisovatelů tematizujících multikulturalismus, ji odlišuje řada věcí. Oproti nim nestrávila dětství v Británii, ale vyrůstala v Pákistánu, což jí umožňuje detailně popisovat tamější krajinu včetně obyvatel. A nezaměřuje se ani na soužití přistěhovalců (z Indie, Pákistánu či Bangladéše jako v případě výše jmenovaných) s anglickou majoritou, ale klade si nepoměrně vyšší (či spíše širší) cíle.
Svět, který zaniká
Román Vypálené stíny (Burnt Shadows, 2009) lze označit za historickou fresku zobrazující prolínání dvou rodinných linií v klíčových okamžicích světových dějin – svržení atomové bomby na Nagasaki a Hirošimu 9. srpna 1945, dělení Indie a vznik Pákistánu v roce 1947, ruskoafghánský konflikt v letech 1982 a 1983 a dozvuky atentátu na World Trade Centre. Příběh se ve čtyřech částech (a Prologu) zastavuje v Nagasaki, Dillí, Karáčí, afghánských výcvikových táborech, New Yorku i Kanadě a dává nám nahlédnout do soukromé historie rodiny Burtonových, Hiroko a Sadžáda Ašrafových a generace dětí – Harryho a Razy – i posledního člena klanu Burtonových Kim.
Bílé zuby Zadie Smithové (White Teeth, 2000, česky 2003 v překladu Ivetty Novákové), Buddha z předměstí Hanifa Kureishiho (The Buddha of Suburbia, 1990, česky 1996 v překladu Jana Pařízka) či Brick Lane Moniky Ali (2003) představují ohraničený svět komunity, do nějž tu a tam (a vesměs humorně) proniká okolí, jemuž jsou jeho pravidla nepochopitelná. Vypálené stíny mají zcela jiný tón – v každém z příběhů se díváme na svět, jenž zaniká a bere s sebou minulost i staré jistoty.
Slova, dotyky a ticho
Jednotlivé části románu obsahují leitmotivy, jež naznačují, že jedna katastrofa nikdy nepřinutí lidstvo zabránit jiné. Tíseň, již cítí mladá Hiroko ve chvíli, kdy se má vměstnat do protiatomového krytu, je totožná s pocitem, jenž obklopí jejího syna Razu v podpalubí lodi převážející ilegální přistěhovalce z Íránu. Snaha vygumovat vzpomínku na bombový útok tak důkladně, jako funguje bomba sama, provází Hiroko stejně jako Kim Burtonovou po 11. září. Korektní, ale přesto blahosklonný vztah koloniálního úředníka Jamese Burtona k pomocníku Sadžádovi je sice překonán přátelstvím Harryho a Razy, ale i tak jde o přátelství velmi napjaté a okolím spíše zpochybňované. Jedinou postavou, jež vzdoruje konvenčním představám o třídních a národnostních poměrech, je Hiroko – přeživší z Nagasaki, jež v Dillí najde domov u rodiny mrtvého snoubence, celoživotní kamarádství s jeho sestrou Elisabeth Burtonovou i svého budoucího muže. Metaforou její síly není jen dlouhověkost a vitalita, ale hlavně ohromující schopnost učit se cizí jazyky. Dovede mluvit s každým jeho řečí, jež však sestává nejen ze slov, ale i pohledů, dotyků a ticha.
Tuto empatii však rozhodně nesdílí s ostatními. Naopak, dalším průběžným motivem jsou nešťastné náhody a nedorozumění, a to opět v metaforickém smyslu. Lidé mlčí, čímž vzbuzují nedůvěru a nakonec omylem působí události s fatálními následky. Odkazuje se zde na modernistu E. M. Forstera a jeho román Cesta do Indie z roku 1924 (A Passage to India, česky 1926 v překladu Karla Krause). Podobně jako v tomto příběhu se ukazuje, že mlčení plodí zmatek a strach, ale nalézt v dnešním světě, jenž se tak často prezentuje jako multikulturní, společnou řeč mezi dvěma národy (z nichž jeden je znatelně mocnější) dost dobře nelze.
Než svět zbělá
V hodnocení na obálce originálu označil Salman Rushdie autorku za „spisovatelku s obrovskými ambicemi“, čímž přesně vystihl charakter textu. Shamsie naplnila příběh úctyhodným množstvím reálií, od praktik koloniálních úřadů po popis amerických či iráckých tajných služeb, ale při splétání volných konců vyprávění do jednoho celku vzala postavám prostor a zaplnila ho vypravěčskou vševědoucí perspektivou. Román pro veškerou snahu o usouvztažnění všech politických a společenských aspektů působí v závěru jako schematické cvičení v tvůrčím psaní na téma „ne/porozumění“.
Osudy postav se pokorně podřizují sdělovaným idejím, a proto začnou být záhy předvídatelné, což ještě posiluje opakování motivů. V rozhovoru s novinářkou Merilyn Harrisovou označuje autorka román částečně i za politický thriller a tvrdí, že spád příběhu zvyšuje fakt, že v závěru se v podstatě střílí za každým rohem. Bohužel je jasné, kdo bude obětí (protože tolik postav tu není a není možné vzhledem k rozsahu sem vkládat další), a bohužel to čtenáři ani nevadí. Postavy jsou totiž příliš bezkrevné na to, aby mu jich bylo líto nebo aby na ně měl vztek. Jedinou výjimkou je opět Hiroko, z hlediska členění pak nejkratší úvodní část, v níž je Japonka zachycena vnitřní perspektivou – svou i snoubence Konrada. Kamila Shamsie s ladnou pečlivostí maluje ve zpřítomněné chvíli jejich život a setkání krátce předtím, než „svět zbělá“.
Shamsie byla vloni deníkem The Guardian zařazena mezi nejvýznamnější anglicky píšící autory současnosti. Vypálené stíny mohou podněcovat politické i společenské diskuse, avšak z hlediska literárního jsou spíše stínem než palčivou stopou.
Kamila Shamsie: Vypálené stíny. Přeložila Petra Diestlerová. Mladá fronta, Praha 2011, 384 stran.