Jeden princip, odlišná těla

Jiří Adámek je rozkročený mezi divadelní teorií, režií a kritikou. Redaktor odborného časopisu Svět a divadlo v nedávné době vydal knižně svou disertaci Théâtre musical, Divadlo poutané hudbou (AMU 2010) a 17. února letošního roku jako režisér a autor scénáře v premié­ře uvedl svou inscenaci (hudebněhlasovou kompozici) Changemakers vytvořenou v Neuköllner Oper v Berlíně – na téma: internet. A to s tamním hereckým týmem, který vzešel z konkursu, ve spolupráci s Ondřejem Adámkem (hudba), Zuzanou Sýkorovou (choreografie), Andreou Nolte (scéna a kostýmy), Bernhardem Glocksinem (dramaturgie) a českou produkční jednotkou Jedefrau.org.

Do Berlína jsem cestovala na reprízu 19. února. SchengenNeschengen, nedaleko českoněmecké hranice nás čekala pasová kontrola. Drážďany byly v tu dobu obšancované policií, neonacisté se tu sešli u příležitosti výročí bombardování města. Obrazovky v berlínském metru nabízely dramatické záběry z Drážďan a informace o tom, že se odpůrci neonacistů střetli s policií. Zatímco neonacisté se přesunuli do Lipska.

Revoluce – pohyb oceánu

Kniha Théâtre musical, čtemeli ji primárně se zájmem o Jiřího Adámka coby režiséra, funguje jako průzor do autorova tvůrčího světa, jako když pomocí dalekohledu odkrýváme detaily. Však také Úvod: Mezi teorií a praxí Adámek začíná vlastními zkušenostmi, které měly (podle jeho slov) zásadní vliv na jeho další směřování. Text vede přes dílo Georgese Aperghise, Heinera Goebbelse a Christopha Marthalera („tři vyhraněné osobnosti“ théâtre musical), k historickému návratu k voicebandu Emila Františka Buriana a opět končí u vlastní autorskorežijní zkušenosti s inscenací Tiká tiká politika (součástí knihy je také její scénická partitura). Je tedy svůdné sednout tentokrát knize na lep a vztáhnout několik citací a klíčových slov k berlínským Changemakers.

„Promyšlené umisťování zvuku lidského hlasu v prostoru je v současnosti – zcela jistě vinou obrovských možností dnešních technologií – polozapomenutým scénickým prostředkem,“ píše Jiří Adámek v Théâtre musical v kapitole o Burianovu voicebandu. V Neuköllner Oper stoupá divák několik pater do tmavého studia, kde mezi vysoko zdviženými řadami sedadel zůstává jen úzký prostor jeviště. Sedíme jako v kotli, čekáme. A prostor pomalu začínají rozeznívat hlasy, dřív než vidíme herečky a herce, zdroj zvuků, oblečené v bílém. Hlasy za scénou, za černými výkryty, se vynořují za diváky i pod nimi. Řeč, zpěv, údery na buben nebo šustění papíru při skládání origami, ptáčka, postupně ozvučují prostor, jejich blízkost dovoluje vnímat, jak daleko jsou performeři, jak se pohybují lidská těla v prostoru.

Sluch a zrak jsou pro diváka stejně důležité. Provokuje se „pozornost vůči akustickým jevům, která může vést k nové citlivosti“. Na scéně je šest herců – Samia Dauenhauerová, Magdalena Ganterová, Anna Kubeliková (ano, vnučka Rafaela Kubelíka), Dominik Stein, Jan Uplegger a jazyk realizovaný v řeči, v konkrétních promluvách (anglicky a německy), které se odtržené od významu stávají hudbou, jindy zas odkrývají pomocí hry možné nové asociativní významy (třeba zcela závěrečný posun revolution – evolution – emotion – motion – ocean). Protože „théâtre musical mívá formu fresky, poskládané z jednotlivých motivů a elementů hudebních, hereckých, literárních apod.“.

Jako ryba na třpytku

Důležité jsou asociace. Pro inscenátory i diváky… tedy aktivní diváky, kteří důvěřují svému subjektivnímu vnímání, svým emocím. A jazykem subjektivního myšlení nemusí být jen příběh. I když touha rozkrývat příběhy funguje jako setrvačník. Představení nahazuje třpytky, na něž se divák chytne nebo nechytne – podle stupně svého soustředění, podle znalostí, nálady… Když tmavá Samia zpívá v soulovém rytmu, je možné odvinout slabou příběhovou nitku. Jindy jsou údery do bubnu aluzí na japonské divadlo. Pak Magdalena s tváří jako panenka nasadí ve zpěvu muzikálový výraz a hned lze fabulovat a krátkou chvíli (re)konstruovat postavu. Za chvíli je to – efemérní – zase pryč, trvá to jen zlomek jepičího života. Oceán – jako když se vlna přižene ke břehu, podemele písek, rozvíří kameny, pak se zase odrazí ke zpětnému pohybu a její stopou je jen vzdalující se hučení, hlas za scénou. A divácké reakce? Individualizovaná široká škála: spontánní smích i formální potlesk. (Jak tomu bude v Praze, si ověříme v NoDu 6. a 7. května 2011.)

Co nezevšední

Po poloprázdné dálnici je to z Prahy do Berlína blíž než do Ostravy; to ale důležitost přítomnosti domácího režiséra na berlínské scéně nijak nebagatelizuje, událost je to významná. Ač blízká, dovoluje německá perspektiva dobře nahlédnout základy Adámkovy práce. Princip zůstává stejný – je tu téma, se kterým souvisí určitý předběžný výzkum, pracuje se s autentickými texty, vzniká partitura a její jevištní provedení. Co je ale nesmírně důležité a mění se, jsou lidé na jevišti. Performeři s odlišným školením, různými zkušenostmi, jimž se dá víc nebo míň dostat pod kůži, osobnosti s jedinečnou fyziognomií, energií, originálním hlasem, nakonec i s různým naturelem, nebo – na základě Changemakers důsledně vzato – s různou barvou kůže a s jiným rodným jazykem nebo kulturním zázemím. To všechno se promítá do výsledného inscenačního tvaru. To je pro diváka dobrodružství a právě v tom spočívá pojistka proti zevšednění.