Superschopnosti pro dospělé

Televizní seriál Misfits na první pohled vyhlíží jako punková verze populární americké série Hrdinové (Heroes, 2006–2010). V obou cyklech sledujeme skupinu „obyčejných“ lidí, kteří najednou získají nadpřirozené schopnosti podobné těm, jimiž disponují postavy superhrdinských komiksů. První zásadní rozdíl je v tom, že oproti Hrdinům se Misfits zaměřují na skupinku mladých flákačů, kteří zvláštními schopnostmi začnou vládnout při veřejně prospěšných pracích, jež vykonávají jako trest za nejrůznější přečiny. To je ale jen nejzjevnější z mnoha rozdílů, díky nimž se každá ze sérií nakonec odehrává v úplně jiném vesmíru. Nejdůležitější přitom je, že zatímco Hrdinové rýsují víceméně klasický boj dobra se zlem za záchranu světa, Misfits předpokládají svět, kde žádný velkolepý plán a účel neexistuje, a proto je každému dovoleno vše.

Magie je moc

Není ani tak podstatné rozvažovat, jaké všechny žánry se v Misfits spojují dohromady. Od vyložených fórků formátu zlého Ježíše ve Vánočním speciálu nebo zabijáka, který si naživo přehrává svou oblíbenou videohru, až k absurdním parodiím (superhrdina, jehož zvláštní schopností je ovládat mléko a mléčné produkty) či rekapitulacím různých klasických žánrových modelů typu invaze lupičů těl nebo King Konga vystupuje seriál jako promyšlený a poučený popkulturní produkt, který neváhá použít anebo zneužít leckteré žánrové schéma či ikonu. Příznačné přitom je, že jednotlivé epizody nespojuje žádný „velký příběh“ v pozadí, ale pouze společné ústřední postavy a vize fikčního světa, kde záhadná bouřka přivodila celé řadě lidí spoustu podivných schopností.

Prostředí, kde se příběh odehrává, vyznívá jako stylizovaný svět mladých příslušníků britské nižší třídy, který si ze své vlastní mizérie dělá přehlíživou pózu. Všechny příběhy se odehrávají pouze ve špinavých ulicích jednoho britského města a zbytek světa jako by neexistoval. Charaktery hlavních postav jsou mírně přestřelené variace na různé typické figurky vycházející z pomezí žánrových a reálných sociálních skupin (podivínský nerd Simon, drsná dobračka s akcentem Kelly, užvaněný šprýmař Nathan). Jistou schematičnost prostředí i hrdinů ale oživuje neustále přítomné vědomí nedokonalosti, neúplnosti a nepředvídatelnosti věcí a událostí, jež se zde vyskytují.

Nevyjasněnost či neřešitelnost záležitostí sledovaných v Misfits je znát zejména na povaze jednotlivých superschopností a na možnostech protagonistů s nimi nakládat. Seriál svým přístupem obrací naruby zavedené zvyklosti fantastických žánrů, které trefně popsal Stephen King ve studii Danse Macabre (1981). King chápe všechny magické schopnosti přítomné v dílech různých populárních fantastických žánrů, primárně ve fantasy a komiksech, jako metaforu moci (dokonce klade mezi moc a magii rovnítko). Tuto charakteristiku lze rozvíjet tak, že moc se ve fantastických žánrech tematizuje zejména ze dvou hledisek: jednak z účinků jejího uplatňování a jednak ze způsobů jejího nabývání a kontroly. Mnoho typických fantasy pojednává o hrdinech, kteří si musí osvojit nějakou nadlidskou schopnost, aby ji pak mohli uplatnit předem nadefinovaným způsobem, obvykle k poražení podobně mocného „zlého“ protivníka (který je zlý tím, že se zpronevěří tomuto předepsanému modelu užívání moci a uplatňuje ji vůči bezmocným ke svému prospěchu).

Schopnosti, které neslouží

V Misfits sice hrdinové získávají nadpřirozenou moc, ale zpravidla jim chybí jak možnost ji kontrolovat, tak jednoznačně předepsaný způsob jejího užití. U řady z nich se jejich síla spouští zcela sama od sebe a její kontrolu nelze nijak trénovat. Často tak schopnosti mají spíše v moci své držitele než naopak. Možnosti jejich uplatnění jsou navíc poměrně rozsáhlé a v boji se superpadouchy obvykle nepřinášejí mnoho užitku (jedna ze schopností spočívá například v tom, že každá osoba opačného pohlaví, která se jí dotkne, dostane prudký záchvat sexuální touhy). Řada zápletek seriálu se tak točí kolem otázky, co si mají a mohou postavy se svými silami vlastně počít. Není také náhoda, že většina „padouchů“, proti nimž hlavní postavy (obvykle pod nějakým tlakem) zakročí, se stane zlou ve jménu nějakého vyššího dobra (zmíněný zlý Ježíš nebo žena, která telepaticky ovládá lidi, aby z nich vytvořila čisté a spořádané občany).

Zabydlenost série v nevábné sociální realitě, ze které nelze uniknout, a nemožnost dostat vlastní život pod kontrolu a dát mu celkový smysl navíc souvisí nejen s návyky populárních žánrů a jejich porušováním, ale také s věkem hlavních postav. Misfits nepochybně patří do široké skupiny seriálů pro mladé, ovšem rezonuje zejména s náladami období vstupu do dospělosti. Tuhle životní etapu je ostatně možné chápat jako hlavní téma celého seriálu. Komiksové superschopnosti, typické pro dětskou a pubertální fantastiku, tu přestávají být vybájenými silami, které pomáhají dospělým zvládat svět, ale naopak zřetelně zdůrazňují neschopnost mít věci pod kontrolou. Pojetí nadpřirozených sil jako metafory moci tu zůstává, ale je to moc, která svým nositelům rozhodně neslouží. Naopak, obvykle je zdrojem komplikací a problémů, něčím, s čím se postavy musí nutně vyrovnávat, ale co je zároveň jejich nedílnou součástí a znamená přijetí určité odpovědnosti.

Díky tomuto pojetí moci protagonisté ani nepotřebují žádné antagonisty. Mají je totiž sami v sobě. Hrdinové série usilují o celkem obvyklé a pochopitelné slasti dospělosti, mezi nimiž figurují vztahy, sex, omamné látky, sláva a majetek. Magické schopnosti tu nakonec znamenají jen to, že svět je díky nim ještě o něco nebezpečnější a nepolapitelnější.