Potomci lidí

Potomci lidíobsahují většinu atributů klasického sci-fi thrilleru. Jeho zápletka se odvíjí od globálního problému, na kterém doslova závisí budoucnost celého lidstva (nemoc, která způsobila neplodnost všech žen na Zemi), přičemž hrdinové snímku drží v rukou klíč k jeho řešení (jejich úkolem je dostat těhotnou černošskou dívku pryč z Velké Británie, jejíž vláda deportuje a likviduje ilegální přistěhovalce). Postavy filmu jsou také klasické žánrové typy (hlavní hrdina je zlomený idealista, který v současnosti pasivně přežívá, ale tváří v tvář velkému úkolu musí znovu zmobilizovat všechny své síly), jež řeší klasická žánrová dilemata (shledání hrdiny s jeho bývalou manželkou, která se oproti němu nikdy nevzdala svých ideálů). Snímek se drží pravidel science-fiction také v tom, že příběh a postavy nejsou tak důležité jako představení světa budoucnosti. Dějové peripetie ve vědecko-fantastickém žánru slouží v první řadě jako poznávací trasa po tomto světě a hrdinové jsou divákovými průvodci.

Chaotická antiutopie

Cuarónův snímek zobrazuje budoucnost formou kritického pohledu na současnost. Pracuje s trendy a problémy, které v přítomnosti již existují, a předestírá je buď ve vyhrocené nebo znásobené podobě. Teroristické bombové útoky se ve světě filmu stávají každodenní realitou, stejně jako kriminalita, policejní brutalita či nemoci vyvolané znečištěním životního prostředí. Film se sice trochu bulvárně zaměřuje na nejvíce medializované problémy, ale skládá je do kompaktního obrazu, který působí děsivě reálně.

Princip konstrukce budoucnosti zveličením problémů přítomnosti je typický pro žánr antiutopie. Avšak zatímco většina antiutopií, počínaje Orwellovým 1984 a konče Příběhem služebnice od Margaret Atwoodové, popisuje stav společnosti jako hrůzný řád, Cuarónův film ho vidí jako hrůzný chaos. V realitě Potomků lidí nejsou žádné nadřazené elity vykořisťující méněcenné občany, ani velký bratr, který by vše sledoval. Na­opak, je to anarchistický svět, který nikdo neřídí, individualistická společnost, rozpadlá na řadu skupin tvrdě sledujících výhradně vlastní cíle. Vláda vystupuje jako autoritativní nacistický režim, který buduje koncentrační a vyhlazovací tábory pro ilegální přistěhovalce, ale nad celkovou situací v zemi nemá nejmenší kontrolu. Projevy terorismu a kriminality vidíme na každém kroku, leč nejsou tu žádné velké teroristické organizace ani zločinecké gangy, jen malé aktivistické skupinky a rabující tlupy. Zatímco antiutopické světy stojí na neměnném statu quo a železně dodržovaných pravidlech, v Potomcích lidí není nic pevně daného, žádný bod není jistý a všechno je neustále v pohybu. Je to svět nebezpečnější než realita Orwellova románu, neboť ohrožení tu nevychází z jednoho zdroje, ale je všudypřítomné a může přijít kdykoliv a odkudkoliv.

Chaotická džungle světa Potomků lidí působí o to hrůzněji, že se od současné skutečnosti příliš neliší ani navenek. Technologické vynálezy budoucnosti film ukazuje jen ve dvou scénách, z nichž jedna se odehrává v hrdinově zaměstnání a druhá v domě bohatého sběratele umění. Ve zbytku světa jako by se pokrok projevil jen tím, že ulice a domy ve městech jsou špinavější, zchátralejší či pobořenější a příroda znečištěnější skládkami a spáleništi. Toto smetiště světa navíc obývá obrovské množství lidí. Problém přelidnění a s ním souvisejícího poklesu hodnoty lidského života je ve filmu nejpatrnější v akčních scénách, které často pracují s celými houfy nezúčastněných statistů zabitých nebo zmrzačených zbloudilými střelami.

Zpravodajská fantastika

Zápletka snímku se tedy řídí pravidly vědecko-fantastického žánru, ale pracuje s nimi naprosto nežánrovým způsobem. V klasické sci-fi by cílem cesty dvojice hlavních hrdinů byla vědecká laboratoř, kde by tým expertů z těla těhotné hrdinky extrahoval protilátky léčící neplodnost celé ženské populace. V Cuarónově snímku ale není ani naznačeno, proč se hrdinka dostala do jiného stavu, zatímco všechny ostatní ženy na planetě jsou sterilní. Logika díla se totiž neřídí typicky scifistickým principem vědecké kauzality, takže i jeho hrdinové směřují k jiným cílům než k odhalení konkrétních příčin daného stavu a k záchraně světa pomocí nalezeného řešení. V tomto ohledu má děj blíže k žánrovým pravidlům antiutopií, v nichž nemoc světa nemá žádné jednoduché a jasné řešení a hrdinové se pouze snaží uniknout z děsivé reality – obvykle do vzdálené země, kde se podle vyprávění začíná rodit nová, lepší společnost. Scifistický model happy endu jako záchrany světa i antiutopická představa úniku do pozemského ráje se v Potomcích lidí spojují dohromady v typ vyústění, jež má jednoznačně symbolický charakter.

Motiv očekávání příchodu nového života, zdůrazněný už názvem snímku, a motiv světa jako hrůzyplného labyrintu, z nějž je nutno uniknout někam ven, posouvá příběh do roviny metafory. Zápletka je vlastně variantou biblického vyprávění o narození Mesiáše. Početí dítěte hlavní hrdinky se za daných okolností rovná zázraku (což je ve filmu dokonce několikrát výslovně řečeno) a jeho narození je fakticky spásou lidstva, které jen díky němu může přežít. Utopické společenství Lidský projekt, k němuž se hrdinové snaží dítě dopravit, zase symbolizuje naději na obrození lidského druhu nebo dokonce náboženskou víru v existenci světa lepšího, než je ten náš (zvláště závěrečná scéna má motivem čekání v mlze blízko ke křesťanské symbolice). V tomto smyslu by se budoucnost, jak nám ji film předkládá, dala chápat jako obdoba apokalyptického světa před vlastním zánikem. Potomci lidí nejsou otevřeně křesťanský film, ale stejným způsobem proti sobě stavějí vizi světa, který je zlý a zkažený, a představu morálních hodnot, jež je v něm třeba ochraňovat s nasazením vlastního života.

Cuarónův opus je naléhavý a apelativní i formálně. Každá scéna je nekompromisně promyšlena tak, aby měla co nejsilnější emocionální dopad, což podtrhují i bez výjimky skvostné herecké výkony. Tvůrci přesně vědí, kde stačí jen naznačit a nechat diváka, aby si důsledky domyslel (scéna, kdy autobus převážející hrdiny krátce zastaví v uprchlickém táboře), a kde ho naopak neušetřit jediného drastického detailu (sekvence s bombovým útokem, končící záběrem na zmrzačené tělo jedné z obětí). Snímek je natočen zpravodajským, drásavě reportážním stylem, který využívá záběry ručních kamer a naturalistické detaily k vytvoření dojmu, že sledujeme surový dokumentaristický materiál. Řemeslným vrcholem filmu je scéna závěrečné bitvy, která je natočená v jediném, více než deset minut dlouhém záběru ruční kamerou.

Potomci lidí jsou ukázkou toho, že lze natočit závažné dílo i v rámci prověřených žánrových pravidel. Nejde tu přitom o kompromis mezi náročným obsahem a zábavnou formou, ale o využití možností a potenciálu daného žánru sdělovat hluboké obsahy.

Autor je přispěvatel serveru Nomenomen.cz.