Plody provinilé rozkoše

V současné kinematografii zhruba od počátku tohoto desetiletí lze vysledovat sílící vlnu inspirace exploatačními krváky ze sedmdesátých let a více či méně přiznanou snahu na ně navázat. Zatímco dějově se nové snímky této kategorie od svých předchůdců příliš neliší, zásadním rozdílem je úroveň řemeslného zpracování. Oproti starým, většinou extrémně laciným a často nepříliš přesvědčivým klasikám představují současné krváky z řemeslného hlediska precizně odvedená díla. Charakteristická je efektní a efektivní práce s kamerou a střihem (ve filmu Hranice smrti chaotické krátké záběry ve scénách rychlých přesunů postav či hyperrealistické posílení barevnosti obrazu), gradací děje i výběrem hereckých představitelů (jednotlivé snímky jako by se předháněly v tom, který přijde s bizarnější, zdegenerovanější sestavou záporáků), dokazující fascinaci nejmladší generace filmařů, do níž většina tvůrců nové exploatace spadá, technickou stránkou tvorby.

Současná exploatace je nejsilnější v americké a francouzské kinematografii, přičemž každá z nich jako by vycházela z jiných aspektů původních sedmdesátkových filmů této kategorie. Pro obě je však určující ústřední prvek exploatačních krváků, výstižně označovaný jako pocit „provinilé rozkoše“ (guilty pleasure). Americké snímky usilují spíše o maximalizaci rozkoše tím, že násilí vytěžují do co možná nejvyšší míry. Brilantně tento přístup pojmenovává debut (a také dosud zdaleka nejlepší snímek) Roba Zombieho Dům tisíce mrtvol (2003), když v samém úvodu nechává hrdiny podstoupit jízdu pouťovou horskou dráhou, v níž jedna děsivá atrakce střídá druhou bez jakéhokoli smyslu hlubšího než prostá zábava. Dalšími americkými zástupci nové exploatace jsou například remake Texaského masakru motorovou pilou (2003) či série Saw a Hostel.

Budoucnost uvnitř a na hranici

Francouzští zástupci naproti tomu zpravidla reflektují napětí mezi vinou a rozkoší, z nichž guilty pleasure sestává. Vlna současných francouzských hororů zahrnuje různé odnože žánru, přičemž velká část z nich klade důraz na explicitní, mnohdy vysloveně sadistickou brutalitu (příkladem je mistrovská vyvražďovačka Alexandre Aji Noc s nabroušenou břitvou z roku 2003). K čisté francouzské exploataci posledních dvou let se kromě filmu Hranice smrti řadí ještě u nás neuvedený snímek Uvnitř (A l’interieur, 2006). V obou dílech se opakuje motiv těhotenství hlavní hrdinky, který do nich přináší téma vztahu k budoucímu životu. Bezbranná budoucnost rodící se v nitru tělesnosti je v těchto dílech ohrožována z vnějšku přítomností (šílená vražedkyně přítomná v hrdinčině bytě v Uvnitř) či přežívající minulostí (rodinka nacistických kanibalů v Hranici smrti). Zatímco závěr Uvnitř ukazuje, že budoucnost si prorve cestu do přítomnosti navzdory všemu a klidně i tou nejohavnější cestou, ve filmu Hranice smrti zůstává problém, zda vpustit nový život do světa na rozhodnutí hlavní hrdinky. V Uvnitř se totiž zápas obou žen vede o to, které z nich bude nezrozená budoucnost patřit, kdežto otázka položená v úvodu snímku Hranice smrti zní, jestli ve světě, jejž dílo zachycuje, je nějaká budoucnost vůbec žádoucí.

Gensovo dílo se od samého počátku prezentuje jako explicitní komentář k současnému stavu světa. Film sleduje osudy skupiny mladých lupičů, kteří po spáchané krádeži prchají z Paříže zmítané pouličními nepokoji do hraniční oblasti, kde se náhodou ubytují v hotelu spravovaném rodinou nacistických kanibalů. Nihilismus tohoto východiska přesně odpovídá duchu exploatačních filmů ze sedmdesátých let a ze současných snímků ho v tomto ohledu překonávají snad jen odpudivě buranští Vyvrženci pekla (2005) Roba Zombieho. Kritičnost a negativismus tu má samozřejmě velmi přímočarou podobu, která se omezuje na tradiční nebo fyzické metafory (hrdinka přijíždějící na hraniční přechod, kde na ni čekají ozbrojení policisté, dvojice postav je uvězněna v chlívku společně s prasaty). Postava bývalého nacistického důstojníka, který pevnou rukou drží pohromadě smečku svých psychicky narušených potomků, je největší interpretační výzvou filmu. Lze v ní spatřovat názor, podle nějž celá současnost není víc než vnitřně pokřiveným a otřeseným plodem nacistického odkazu. Odkaz k nacistickým zvěrstvům, která se v sedmdesátých letech ostatně sama stala předmětem filmové exploatace (tzv. nazisploitation filmy jako Ilsa, vlčice z SS, 1975, či KZ9 – Vyhlazovací tábor, 1977), je zároveň elementem, který do celovečerní sekvence krvavých orgií dodává neopominutelnou příchuť provinilosti.

Autor přispívá na portál o asijském filmu rejze.cz.