Retrospektivní výstavy a konference věnovaná výtvarnému dění u nás v osmdesátých letech vzbuzují silné emoce. Ale zdá se, že jen u pamětníků.
V posledních několika letech se v českém prostředí objevila silná tendence k opětovné konfrontaci s dílem výtvarníků generace osmdesátých let minulého století, u nás zpravidla spojovaného s nástupem postmoderny. Kromě retrospektiv většiny významnějších autorů té doby (Jiří David, Jaroslav Róna, Stanislav Diviš, Vladimír Skrepl, Václav Stratil a další) se v nedávné době objevily hned dvě výstavy skupinové. Jedna, Brněnská osmdesátá v Muzeu města Brna (květen až srpen 2010) se věnovala výtvarníkům brněnského okruhu, druhá, 1984–1995 (Česká malba generace 80. let), ve Wannieck Gallery také v Brně (do 20. 3. 2011) se zabývá spíše okruhem pražským, spojeným hlavně se sérií studentských polooficiálních výstav v letech 1982–87 zvaných Konfrontace.
Kromě obsáhlých katalogů k výstavám vznikly i pozoruhodné práce ryze vědecké. Za všechny snad stojí za to zmínit knihu Splátka na dluh Jiřího Luhana a Petra Pouby (Torst 2001) a České umění 1938–1989 Jiřího Ševčíka, Pavly Morganové a Dagmar Duškové, které vzniklo na Vědeckovýzkumném pracovišti Akademie výtvarných umění v Praze a k němuž by mělo vyjít v letošním roce pokračování.
Ani ryba, ani rak
Asi nejkomplexnější pohled na tvorbu výtvarníků této generace nabídla právě výstava ve Wannieck Gallery. V rozsáhlé sbírce maleb iniciátora a kurátora expozice Richarda Adama zaujímají zmiňovaní výtvarníci nezastupitelné místo. Na vlastní sbírky se ovšem Adam neomezil, pečlivě prohledal půdy a nalezl i zapomenuté kusy.
Rozčlenění obrazů do jednotlivých autorských kójí vede k otázce, podle čeho byli výtvarníci vybráni. Nepatří ani do jedné generační skupiny (Petr Veselý je o něco starší, Jiří Petrbok a Josef Žáček zase mladší) a stejně tak se ne všichni zúčastnili generačně významných Konfrontací, které by se jinak zdály být vhodným měřítkem. Těžké je porozumět i zvolenému období 1984–1995. Přes všechnu dobrou vůli výstava nakonec vyznívá spíš jako exhibice sběratelského umu anebo encyklopedický slovník české předrevoluční malby pro zainteresované, s datem expirace 20. 3. 2011.
Živí i mrtví
Výstava ve Wannieck Gallery nezůstala pouze u obrazů, ale pokusila se o zapojení do současné diskuse o umění, a to na sympoziu Osmdesátá v Národní technické knihovně v Praze 24. ledna 2011. Ačkoliv se k jeho uskutečnění organizátoři Tomáš Císařovský, Jiří David a Martin Dostál rozhodli na poslední chvíli, sešlo se mezi referenty i účastníky množství významných jmen s osobní i odbornou vazbou ke sledovanému tématu a stejně bohatá byla i účast z řad širší veřejnosti. Že není nouze o pamětníky, ukázala hned první třetina programu. Vzpomínky s přídechem patosu, nostalgie, historického optimismu i klišé o těžkém údělu umělce v socialistické společnosti, kajícné zpovědi a výkřiky poraněných byly na programu nejenom v debatách moderovaných Markétou Ševčíkovou, ale i v jednotlivých příspěvcích mnohých pamětníků, zvláště z řad umělců.
Takové projevy však byly očekávatelné a jsou i přínosné, jsmeli ochotni brát je jako součást komplexní zprávy o dané době. Větší odstup měli teoretici, kteří nabídli naopak zúžený pohled, odpovídající profilaci toho kterého autora a až na drobné výjimky byly jejich příspěvky na vysoké odborné úrovni. Tím kontrastněji potom vyznívaly diskusní bloky, často upadající do roviny vzájemného osočování, otevírání starých ran či naopak oslavných nekrologů, vzájemné heroizace a plácání se po ramenou. Nejmarkantněji se to ukázalo v závěrečné rozpravě, která se zcela vymkla původně konstruktivnímu vývoji.
Celkově poskytly příspěvky pestrý pohled na specifické téma z blízké historie, ovšem naprosto tu chyběla jakákoliv intervence ze strany mladší generace. Nejenom že se nikdo mladší neobjevil mezi referenty, což se bohužel dalo očekávat, ale ani v diskusních blocích. Nemá jim snad téma co nabídnout, anebo se jejich zájem o práci předchůdců vytrácí, jak se vyjádřil Jiří David? Přednáškový sál však byl z poloviny zaplněn mladými lidmi a podobný podíl tvoří mladší generace mezi návštěvníky výstavy ve Wannieck Gallery. Kde tedy vznikl problém?
Věrni zůstaneme
Umělecká konfrontace mladé generace výtvarníků s předrevolučním uměním je jednou z možností, jak se s obdobím předrevolučního socialismu vyrovnat. Zatím se zpravidla pohybuje na hranici autorské reminiscence a svébytného kurátorského konceptu – znovuuvedení některého z děl starších autorů. Příkladem jsou performance Barbory Klímové z roku 2006, ve kterých znovu uskutečnila akce vybraných umělců sedmdesátých a osmdesátých let (a za které získala v roce 2006 Cenu Jindřicha Chalupeckého). Hledala změny, které se v díle a ve vnímání diváků od dob jeho vzniku odehrály.
Také Margita TitlováYlovsky se na sympoziu pokusila o jistý druh aktualizace dobového sdělení, když na začátku svého příspěvku do mikrofonu zakřičela: „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak – kurva!“ Navzdory expresivnímu v ýstupu však věta nijak nezafungovala. Publikum zůstalo apatické, chladné. Rozdíl byl v tom, co obě autorky očekávaly. Zatímco jedna hledala, co se od dob vzniku akcí změnilo, druhá se v mladých divácích pokoušela vyvolat stejný pocit, jaký prožívala sama, když musela tato hesla poslouchat. Samozřejmě, že soustředěně připravované akce Klímové s krátkým výstupem TitlovéYlovsky na sympoziu těžko srovnávat, přesto nás takový pokus k čemusi dovede. Čemusi, co je znát i na výstavě ve Wannieck Gallery: absenci sdělení. A to nikoliv v původním díle, ale v jeho obnoveném předvedení. Je tu znát rezignace na současnost; a nelze se divit, že současnost nereaguje.
Autorka je absolventka teorie umění na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.