Panelová diskuse s názvem Komercializace veřejných galerií, pořádaná doktorským seminářem VŠUP 17. ledna 2012, se konečně dotkla tématu, které již dlouho viselo ve vzduchu. Kýžené plody však zatím nepřinesla.
Václav Bělohradský v jedné ze svých přednášek řekl, že jedním z charakteristických důsledků situace, v níž se nachází společnost spojená s prefixem post, je hybridizace. Ta plošně zasahuje společenskou strukturu tak, že vzniklou situaci můžeme chápat jako důsledek hybridních procesů probíhajících napříč celým sociálním prostorem. Jako jeden z příkladů uvádí Bělohradský problematiku „veřejného“ a „soukromého“. Posthumanistická situace má za následek nové rozvržení, založené na principech sdílené intimity, veřejně dostupného soukromí, soukromých ambic s veřejným prospěchem a naopak.
Samotná hybridizace však v sobě nenese žádný hodnotový aspekt – může být stejně dobře tvořivá jako destruktivní. Podobá se procesu vaření: jde o to, co s čím smícháme a jak. I z dobrých ingrediencí může ve špatné kombinaci vzniknout pokrm jen těžko stravitelný. Bylo by špatným řešením kvůli strachu z nezdaru přestat vařit, je pouze třeba pokusit se najít ten správný recept.
Kukačky v cizím hnízdě
Bez většího překvapení, ale s tím větší jistotou můžeme říci, že do podobné situace se dostal i současný svět galerií a muzeí umění. Ten byl dříve funkčně diferencovaný ve svém poslání, ambicích i celkové koncepci. Se změněnou gravitací však vznikají nová uskupení s novými kombinacemi funkcí a možností. Ačkoliv tento proces byl již nějakou dobu patrný, pohyb kolem něj probíhal s taktickým mlčením či pouze dílčími připomínkami. Jasnější pojmenování vzniklého stavu přinesla panelová diskuse s tématem „Komercializace veřejných galerií“. Organizátoři udeřili hřebík přesně na hlavičku, což jasně ukázal už fakt, že v publiku z klíčových osobností chyběl jen málokdo.
Situaci, o které byla v diskusi řeč, je možné zjednodušeně popsat jako integraci převážně soukromých subjektů s komerčními zájmy do veřejných struktur. Tento proces je nám dobře znám z každodenní mediální masáže i prožívané reality a snad by ani nevzbudil pozornost, nebýt vykřičníku nad posláním veřejných galerií. Zájmem soukromých subjektů, ať už jde o soukromé galerie, sbírky umění či firmy obchodující s artiklem více či méně umění blízkým, byl zpravidla z velké části komerční. Poslání veřejných galerií (ale i muzeí, památníků, knihoven a dalších) se v první řadě dotýká kulturních hodnot, jež mají tyto instituce reprezentovat. Ty by měly mít společensky formativní přesah. V tomto smyslu se úloha uměleckých institucí limitně blíží poslání škol. Pokusy některých diskutérů o znejistění této role veřejných galerií pouze jasněji odhalily všeobecnou shodu o její platnosti, a to i přes mlhavou představu o její podobě a nedostatečnou zakotvenost v zákoně.
Slepice bez (zlatých) vajec nedostane nažrat
Diskuse naznačila obavu jejích účastníků o možné ohrožení těchto hodnot ve jménu komerčních zájmů „veřejněsoukromých“ hybridů. Obávají se, že situace by se mohla stát tak nepřehlednou, že se primární poslání veřejných galerií zcela ztratí v nové penězchtivé kaši. Otázkou je, za jakých okolností mohou být hybridy přínosem, či zda jsou vůbec žádoucí.
Sám jejich vznik můžeme chápat jako způsob řešení traumatické situace. Představitelé veřejných galerií se zdají být zajedno v tom, že finance, které dostávají od svého zřizovatele (ať už města, kraje či státu), jsou pro uspokojivě vedený provoz nedostačující. Pokud nechtějí rezignovat na zmíněné poslání, musí jít cestou „ber, kde ber“. Proč ale zřizovatel neposkytuje dostatek peněz na provoz služby, kterou si daňový poplatník poctivě zaplatil? Tady už se dostáváme na tenký led současné politické situace. Můžeme se ptát, zda onen poctivý daňový poplatník opravdu volil takové zástupce, kteří si brali za cíl udržování kulturních hodnot, a dokonce zda o ně poplatník vůbec stojí. Leží zakopaný pes v pomýlené kulturní politice státu (tj. v nerovnoměrném rozdělení finančních zdrojů), jehož jsme „nevinnými oběťmi“? V nezájmu o hodnoty galeriemi zprostředkovávané a všeobecné lhostejnosti ke kultuře? A/nebo v neschopnosti institucí prezentovat umění v adekvátní (atraktivní, přístupné) formě?
Za zmínku však stojí i druhá strana mince, která se do tématu panelové diskuse nevešla: Existují hybridní instituce, v nichž se komerční subjekt ujme úkolu rozvíjení kulturních hodnot, který původně přináležel veřejným galeriím, a to i na úkor své konkurenceschopnosti v tržním systému?
Autorka je teoretička umění.