Co jsme (ne)viděli

Drobnější knížka esejů Obrazy a události: komentáře ke zdejší vizuální kultuře 2010–2012 je po knize Skutečná přítomnost, věnované aktualizaci středověkého obrazu z pohledu současného diváka, druhou monografií, již kunsthistorička Milena Bartlová v loňském roce vydala. Esejistickým komentářům soudobého umění se autorka krátce věnovala již na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy občasně přispívala do samizdatového časopisu Někdo něco, Lidových novin a Listů. Tuto kapitolu však záhy uzavřela a publicisticky se občas věnovala pouze popularizaci středověkého umění. Zájem o současné dění si však udržela. V roce 2010 pak Bartlová využila možnosti psát pro internetový portál artalk.cz, kde pod názvem In_margine.mb do dnešního dne publikovala bezmála padesát komentářů, jak sama říká, „na okraj zdejšího dění ve vizuální kultuře“. Až na ojedinělé výjimky byly všechny komentáře zveřejněné do srpna 2012 do knihy zahrnuty ve své původní podobě, tento soubor pak doplňují tři texty z dřívější doby.

O čem se mluví

Jaký je však důvod pro knižní vydání komentářů aktuálního kulturního dění s krátkou expirační lhůtou? Kde leží jejich specifická hodnota, jsou-li vydány souborně v tištěné formě? Větší část populace přece současné umění nesleduje. A ti, kteří ho sledují, si texty publikované na internetu nejspíš už našli a přečetli. Ostatní tak neučinili s největší pravděpodobností buď proto, že se na umění chtějí jen dívat, anebo proto, že mají na nočním stolku tolik odborných knih, že na čtení esejů jen těžko najdou čas. Čím tedy tato kniha převyšuje úroveň vázaných novin uložených v archivu „pro strýčka příhodu“?

Z hlediska volby témat nás málokterý esej nějak šokuje, ať už jsme ho četli v době vydání na artalk.cz nebo až v knize. To však textům nijak neubírá. Eseje míří jednoduše směrem do středu, k tomu, „o čem se mluví“. Jedná se o to, co otřásá světem umění ve veřejném prostoru. Proto nás nemůže překvapit, v kolika textech se znovu vrací otázka Národní galerie, Milana Knížáka, kulturní politiky nebo zprostředkování umění. Častými tématy jsou velké výstavy, pomníky a veřejná prostranství nebo aktivistické umělecké akce. Bartlová se neuzavírá do vnitřního světa umění, ale naopak jde ven do míst, kde se umění střetává s veřejností a kde hýbe jejími názory.

K okamžité spotřebě?

Bartlová se nás nesnaží překvapit něčím, co jsme ještě neviděli, naopak, jde zpravidla o již viděné. Texty nehýří jmény autorit dějin a teorie umění, argumenty jsou postaveny spíše na zdravém selském rozumu. Jsou čtivé, nejsou dlouhé, mluví prostě a jasně, a přitom nabízejí svébytná myšlenková spojení mezi věcmi, které jinak dobře známe. Mluví se o tom, co už jsme viděli, jenom možná jinak. Je jistě možné s mnohým nesouhlasit, ale ani to nic nezmění na tom, že je to čtení, které nutí přemýšlet a formulovat vlastní názor.

Vraťme se však k úvodní otázce, k čemu je ona konzervace v tištěné podobě, když můžeme vše číst aktuálně na internetu. Nejde jen o projev samolibé potřeby být na nočním stolku. Teprve souvislé čtení textů v knize totiž odhaluje nadčasový horizont, ke kterému směřují. Nejde totiž jen o Knížáka, Muchu, Národní galerii nebo Ztohoven. Pod oněmi banálními a populárními tématy leží základní otázky: „Co je to umění?“ nebo „Jaká je jeho společenská funkce?“ Právě schopnost na aktuálních tématech ukázat problémy nadčasové jasně vynikne až díky knižnímu vydání.

Smutným paradoxem zůstává, že se s podobnými texty nemůže setkat i běžný čtenář například v denním tisku. Vždyť právě on by mohl nejlépe ocenit srozumitelný výklad leckdy odlehlých oblastí. Bohužel lze stěží předpokládat, že by se kniha ocitla mimo regál „teorie umění“, ke kterému obvykle přistupují jenom výstřední pošetilci.

Autorka je teoretička umění.