Soud s Tranzitdisplay, zorganizovaný samotnou obžalovanou stranou, se uskutečnil jako první v připravované řadě fiktivních procesů s představiteli lokální kulturní scény. Předmětem sporu se stala finanční podpora bankovní skupiny Erste a úzká vyprofilovanost galerie.
V době, kdy se i utrpení stalo komerčním artiklem, jehož vykoupením můžeme očistit „špinavé“ peníze, se i společenská kritika, nemající na chleba, dá koupit jako mírová zástava. Předznamenané přísloví se tak dnes úspěšně transformovalo do verze „Koho chleba jíš, tomu v písni spílej“, neboť právě za tuto píseň dostanete do klobouku nejvíce peněz.
Soud je proces, kterému nutně předchází domněnka, že byl učiněn konkrétní přestupek proti stanovenému řádu. Je záležitostí vnějšího hodnocení, a kdo a jak bude rozhodovat, není otázkou volby souzeného. Je také běžnou zvyklostí, že soudní proces bývá vyvolán jiným subjektem, než kterému je přisuzována vina. Proces s Tranzitdisplay, který se uskutečnil 28. května v prostorách stejnojmenné pražské galerie, byl v mnoha zmíněných ohledech velmi nestandardní. Iniciativa vedoucí k zinscenování tohoto procesu totiž vzešla ze strany obžalovaného, a co víc – bez konkrétního podezření viny. Tato strana si také zajistila vlastního žalobce, soudce i další zúčastněné osoby. Celá akce se tak podobala spíše dětské hře, performanci, povedené scénce k táborovému ohni či diskusnímu pořadu televize Nova.
Kdo chce kam, pomozme mu tam
Byť byl žalobce, umělec Milan Salák, pasován do své funkce z vůle zástupců obžalované strany a za absence jejího jasného prohřešku, pokusil se vznést žalobu s funkčním obsahem. Instituce Tranzit tedy byla obviněna z „neplnění deklarované funkce ve smyslu podpory současného umění a realizace disproporční podpory specifického druhu umělecké a výstavní činnosti, jejímž výsledkem je akademizující etablace postkonceptuálního instalačního minimalismu na české výtvarné scéně“. Současně také z „nenaplnění vytyčených cílů ve smyslu ,citlivosti a politického rozměru‘ ve vztahu ke zřizovateli s následným mediálním podílem na legitimizaci majoritních finančních aktivit Erste Bank Group“.
Ačkoliv se jednalo o akci silně sebereflexivního charakteru, otevřela se zde mnohá témata, která mají v současné diskusi o umění a jeho provozu obecnější platnost. Jedním z nich je problematika takzvaně zainteresovaných peněz. Myšleny jsou zdroje finanční podpory, které v rámci investic sledují současně jiné cíle než pouze nezištnou podporu daného druhu umění. Peníze z komerčního sektoru jsou mnohdy dvojsečnou zbraní, jež zároveň podporuje i manipuluje. V případě procesu s Tranzitdisplay napadla žaloba finanční podporu ze strany Erste Bank Group a motivace, které vedou tuto finanční skupinu k investicím do projektů, jako je přednáška Slavoje Žižka. Metaforicky řečeno, otázkou je, jak funguje kritika loupežnictví, zaplacená z ukradených peněz? Bude v takovém případě bandita očištěn, nebo kritika odzbrojena a učiněna bezzubou? Ačkoliv pouhým „vinen“ porota odpověď na otázku nepřinesla, domnívám se, že její hledání bude stále nezbytnější, abychom si mimoděk postupně nevykopali vlastní hrob.
Z undergroundu na výsluní
Druhá část vznesené žaloby byla zaměřena na disproporční zastoupení současné umělecké scény v programu projektu Tranzit. Obvinění vycházelo z přesvědčení, že současná umělecká produkce nabízí podstatně širší spektrum výstupů, než které je prezentováno žalovanou stranou. To je, domnívám se, nepopiratelným faktem. Slabinu žaloby však vidím v tom, že Tranzitdisplay si ve svém poslání nikde nedefinuje podporu současné umělecké produkce v celé její šíři a komplexnosti. Byla by to vize nadmíru utopická a sebedestruktivní.
Otázkou je spíše samotný výběr, jaké důvody k němu členy týmu vedou a jaké jsou jeho důsledky. V tomto smyslu je pozoruhodné přesvědčení většiny svědků obhajoby (Lenky Lindaurové), a zdá se, i obžaloby o dalekosáhlosti dopadu aktivit Tranzitdisplay. Ty podle některých názorů mají vliv nejenom na uměleckou obec, v jejímž rámci chápou její dopad přímo jako normotvorný, ale i mimo ni. Vnímají souzený projekt jako jedinou organizaci svého druhu, věnující se systematicky sledování, archivaci, zkoumání a prezentaci současného umění (s výjimkou Vědecko-výzkumného pracoviště AVU). Byť také rozumím významu Tranzitdisplay jako klíčové organizaci se solitérním postavením, tento úsudek se mi zdá značně nadsazený. O to více pak domněnka, že tato instituce etabluje umělce z hlubin „undergroundu“ současné umělecké tvorby na piedestal akademické a společenské normy. Je bez pochyby, že umělci prezentovaní Tranzitdisplay jsou v rámci její komunity posouváni po interním pomyslném žebříčku kamsi výše. Je však nutné se podívat do vlastních řad a uvědomit si, kdo patří mezi známé tváře návštěvníků Tranzitdisplay. Opravdu se jedná o průměrného návštěvníka galerie, natož pak průměrného českého občana? Mezi kým jsou tito „vyvolení“ umělci „oslavováni“? Kolik z nás nikdy Tranzit nenavštíví a kdo tam vlastně někdy byl? Komunita vyvolených umělců mezi vyvolenými diváky? Opravdu je tento druh elitního zařazení společenskou normou?
Ať tak či onak, Tranzitdisplay svůj proces prohrál pouze obrazně. Komunita byla zajisté potěšena z ortelu „vinen v plném rozsahu“, trestem je ostatně vydání monografie jednoho z „vyvolených“ (některého z členů Tranzitdisplay) a výstava Martina Saláka navrch. Ačkoliv se domnívám, že pravé vítězství bude asi otázkou hlubšího sebezpytování, chápu tento proces jako jeden z jeho průvodních jevů, a proto si ho také cením.
Autorka je teoretička umění.