Vrcholy a pády Up End Down

Po prvním projektu La Putyka (premiéra 21. 4. 2009, krátkou recenzi najdete v A2 č. 10/2009), který vyvolal u českého publika nebývalé nadšení, přišla na řadu těžká zkouška souboru (jenž přijal název Cirk La Putyka) v podobě další inscenace Up End Down. La Putyka nebyla z tvůrčího hlediska žádné opus magnum a nebyla ani první českou inscenací, která žánr nového cirkusu přijala za vlastní. Nicméně po jejím uvedení začala být přítomnost nového cirkusu v Česku intenzivněji vnímána. Nový cirkus si mezi mladými českými umělci našel a stále nachází své příznivce (např. Cirque Garuda, Long Vehicle Circus, Cirkus trochu jinak), kteří nejen v Praze, ale i v Brně nebo Ostravě tento druh umění rozvíjejí.

Mezi životem a křídly andělů

Jednou z povinností divadelního kritika je zopakovat si návštěvu některého již zhlédnutého kusu s cílem znovu posoudit a případně přehodnotit stav i kvalitu dané inscenace. S takovým cílem jsem přistupovala k Up End Down na jedné z březnových repríz, protože po prosincovém zklamání (které jsem „zpravodajovala“ na webu Cirqueonu) jsem nabyla dojmu, že mi byl předložen poněkud syrový, nehotový scénický tvar. Časový odstup od premiéry podle všeho zapůsobil na celkovou podobu Up End Down pozitivně, a to jak z hlediska cirkusové techniky jednotlivých disciplín, tak z hlediska dramaturgického. Up End Down tak stylově a v duchu svého názvu zaznamenává vrcholy, ale i pády.

Nová inscenace se od La Putyky liší nejen tématem a stylem provedení, ale také větší technickou obtížností. Tvůrci se snaží propojit více cirkusových disciplín a technik (závěsná akrobacie na šálách, laně a popruzích, pozemní akrobacie, teeterboard) v jeden kompaktní jevištní tvar. Na hereckých i akrobatických výkonech jednotlivých interpretů je od prosincové premiéry patrný kvalitativní růst. Některá akrobatická čísla jsou zkrácená či zjednodušená anebo úplně vyškrtnutá. Jiná jsou naopak obohacená o pestřejší a vypointovanější hereckou akci.

Režiséři Rostislav Novák a Alexandr Minajev zvolili jako jednotící téma inscenace prolínání dvou světů, světa živých a světa andělů. Téma, jen náznakově prošpikované otázkami lidského bytí a jeho konečnosti, rozpracovali na základě improvizovaných hereckých etud do jednoduché dějové linie, která není přehlcená zbytečnými promluvami, ale také není ničím originální, poutavá nebo překvapující. Diváci jsou konfrontováni s příběhem starého muže, který těsně před svou smrtí bilancuje doposud prožitý život a detailněji vnímá svět kolem sebe.

Některé scény mohou nadchnout svou nevtíravou lyričností, podpořenou především výtvarnou a světelnou složkou. Barvy extravagantně střižených kostýmů jsou sladěné do odstínů šedé, černé a bílé a doplňuje je výrazné bílé líčení aktérů. Namalované masky pomáhají neutralizovat typy postav, které představují jak lidské bytosti, tak anděly. K tomu jim pomáhá obzvláště jeden z andělských atributů, jemné peří, které jako černý a bílý leitmotiv prostupuje celým dějem. Jiné atributy, jako kupříkladu křídla, jsou metaforicky ztvárněné především pohybem na cirkusovém nářadí (na popruzích nebo bílých, u stropu zavěšených šálách). Melancholickou atmosféru vyvolávají i hadrové loutky, celé bílé, které mají místo obličeje zrcátko. Loutky – stejně jako černé balonky – symbolizují lidskou duši odcházející z mrtvého těla za doprovodu andělů.

Technika bez obsahu

Okouzlující je scéna, v níž tanečnice a akrobatka Zuzana Kábrtová­Havrlantová předvádí své sólo na popruzích. Zavěšena v samém středu jeviště, který po celou dobu symbolizuje křižovatku dvou cest, proplétá své tělo dvěma popruhy s taneční elegancí a křehkostí. Je vášnivá i citlivá, důsledná v každém propnutí špičky i prolomení trupu. Na její výstup kontrastně navazuje souboj černého a bílého anděla v podání dvou akrobatů taktéž zavěšených na popruzích. Bojová scéna má dynamické tempo, navíc je její dramatizace výrazně podpořená hudebním doprovodem. O ten se postaralo už v předchozí inscenaci osvědčené trio Dyk – Prachař – Maxián. A stejně jako La Putyku, i Up End Down postavilo na jednom melodickém tématu, které variuje v rozličném tempu, rytmu, výšce i stylu.

Velkoleposti a půvabnosti výstupu Zuzany Kábrtové­Havrlantové však ostatní akrobatická čísla nedosahují, navíc v jejich neprospěch hraje fakt, že se nestávají splývající součástí hrané části inscenace. Příkladem může být i závěrečná scéna na houpačce teeterboard. Scéna, která byla při veřejné generálce vrcholem a při níž bylo na všech účinkujících patrné dramatické napětí, soustředění a odhodlání, se v březnové repríze proměnila v pomyslný pád. Akrobaté se mísí s herci, zmateně pobíhají kolem teeterboardu a příliš urputně se soustředí na další skok, v němž jsem postrádala dramatické opodstatnění. Novák zvolil pro závěrečnou scénu disciplínu velmi nebezpečnou a náročnou, zvláště pro toho, kdo ji nemá dostatečně zažitou. Proto není divu, že se většina akrobatů soustředí jen na fyzický výkon, nikoli však na jeho estetickou přidanou hodnotu, která je v novém cirkuse podstatná a nepostradatelná. A nejde jen o výstup s houpačkou; třeba nadějně začínající scéna se šálami v první polovině představení, jež má evokovat lidské narození, zůstává v rovině akrobacie, které diváci sice nadšeně zatleskají, ale sama o sobě je bezobsažná. Dvě základní roviny – technická a umělecká – se nepropojují.

Cesta vede dál

Od prvního uvedení udělali interpreti a tvůrci Up End Down kus práce. Zhutnili obsah inscenace do konzistentního a po stránce výrazové i technické střídmějšího tvaru. I přesto se v Up End Down stále nacházejí místa, především akrobatického rázu, na nichž je třeba zapracovat a dramaturgicky je domyslet. Ač jsou motivace jednotlivých postav ve srovnání s prosincovou premiérou jasnější, nejsou hlavní postavy pohybově ani výrazově dostatečně vypointované.

Uvážímeli ale schopnosti jednotlivých interpretů v českém kontextu, kde neexistuje žádná cirkusová škola, z níž by vycházeli profesionální akrobaté, je nutné vzdát jim hold. V takovém případě je sice těžké porovnávat české novocirkusové inscenace se zahraniční konkurencí, ale v případě Cirku La Putyka je výhodou silné divadelní zázemí, od kterého se může odrazit. Je tedy třeba najít neokoukaný a koncepčně ucelený dramaturgický přístup, který posune příběhy jeho inscenací dál od klišé a banalit.

Autorka je divadelní publicistka, pracuje v organizaci pro nový cirkus Cirqueon a v Institutu umění – Divadelním ústavu.