Christiánie je dnes neodmyslitelnou součástí Dánska stejně jako Lego nebo Malá mořská víla. Otázkou zůstává, zda je experimentální komunita nyní pouze nostalgickým skanzenem, či zda je schopná – jako mnohokrát předtím – mobilizovat své síly, znovu se definovat a najít inspiraci ve svém spontánním vzniku.
K pochopení čtyřiceti let existence Christiánie je nutné zmínit několik typických rysů Dánska, malé země mnoha protikladů, jež se symbolicky odráží v zeměpisném uspořádání do stovek oddělených ostrovů a ostrůvků. Rozdíly a protiklady se spojují do jednoho celku díky silnému pocitu zodpovědnosti vůči společnosti a kolektivu, touze po občanské rovnosti a píli věnované vylepšování a zdokonalování společenského modelu, na který jsou Dáni velice hrdí. Zpětně to jistě vede k určité uniformitě Dánska, jež může člověku na první pohled připadat poněkud jednorázné, zestátnělé, institucionální a příliš semknuté.
Dynamika vztahu mezi jednotlivcem, kolektivem a státem je klíčem k pochopení komplexní problematiky Christiánie a jejích vnitřních i vnějších konfliktů. Objasňuje také schopnost Dánů krátkodobě spojit rozdílné zájmové proudy do jednoho společného. Mimochodem, jak Christiánie, tak i „proslavený“ a vyklizený dům mládeže Ungdomshuset vychází z demokracie konsensu, tedy všeobecného souhlasu.
Překonání plotu
Příběh Christiánie začíná v letech 1969–1970, kdy skupina obyvatel kodaňské čtvrti Christianshavn (Christiánův přístav) opakovaně zapálila či povalila plot obklopující vyřazená kasárna, s úmyslem vytvořit na pozemku zelené prostory a hřiště pro své děti. Radnice spolu s armádou plot vždy znovu načas zajistily, v roce 1971 však došlo k jeho konečnému zdolání. Krátce nato zamířily do oblasti stovky lidí, toužících po alternativním způsobu života.
V roce 1971 formulovali první obyvatelé Christiánie jakýsi manifest, který má definovat cíl celého projektu: „Cílem Christiánie je vybudování samosprávné společnosti, ve které se může každý jednotlivec – s odpovědností ke kolektivu – svobodně rozvíjet. Tato společnost musí být ekonomicky zakotvena sama v sobě a společné úsilí musí neustále ukazovat, že psychickému a fyzickému znečišťování je možné zabránit.“
Policie se mnohokrát pokusila oblast vyklidit, ale kvůli její rozlehlosti a počtu obyvatel nakonec boj vzdala. Christiánie se tak stala politickou otázkou a tím započala dlouhá etapa hledání politického řešení, ovlivněného předáváním moci mezi dánskou levicí a pravicí. Politici střídavě hrozili úplným vyklizením osady, jindy se zas snažili o vytvoření rámce, v němž by byla její existence možná. V souladu s proměnlivými politickými signály se také Christiánie střídavě soustředila na rozvoj vlastních kreativních projektů a na mobilizaci sil k sebezachování.
Návrhů, zákonů a usnesení bylo za dobu existence Christiánie obrovské množství. Na aktuální situaci má ovšem zcela samozřejmě největší vliv současná pravicová vláda, tradičně spojující stranu Venstre (Liberální) a Konzervativní stranu. Od předchozích pravicových vlád se liší svou závislostí na podpoře Dánské lidové strany, již lze vzhledem k dánské politické tradici bez problému označit za extrémní. Právě díky této politické síle má pravice vůbec poprvé v historii Christiánie parlamentní většinu. Předchozí koalice byly totiž vždy závislé na podpoře politického středu.
„Normalizace Christiánie“
Nynější vláda přichází s plánem „normalizace Christiánie“, který má za úkol formovat osadu podle existujících norem a tím také změnit její kolektivní vlastnictví ve vlastnictví soukromé. Myšlenka vypadá možná zprvu nevinně, její podstata by však měla dalekosáhlé důsledky – Christiánie je od počátku ideou kolektivní. Návrh také otevírá možnost „normální“ zástavby na jejím území. Vláda v roce 2004 navíc vypověděla dohodu z roku 1982, podle níž měli obyvatelé Christiánie na oblast užívací právo, jež chápali jako nezrušitelné.
Tyto radikální kroky probudily novou vlnu mobilizace a komunita na svou stranu získala nejen podporu kulturní elity, ale i běžných Dánů. V roce 2003 se uskutečnil Pochod za právo na rozdílnost, při němž Christiánii navštívilo 70 000 tisíc lidí. Trička a bundy s nápisem „Zachovejte Christiánii“ se staly módním fenoménem a dánské deníky vyhradily pro Christiánii speciální rubriky. Vyklizení Ungdomshuset v roce 2007 situaci vyostřilo a upevnilo přesvědčení, že normalizace osady není jen planou výhrůžkou.
Christiánie se o vypovězení smlouvy o užívacím právu se státem několik let soudila a spor definitivně prohrála až v únoru 2011. Obavy z vyklizení komunity ale nejsou v tuto chvíli na místě, neboť to si nyní před volbami težko někdo dovolí. Vleklý soudní proces navíc jako by přivedl Christiánii do stavu jakéhosi unaveně strnulého stavu. Konečný justiční verdikt lze tak vidět i v pozitivním světle – ukončení sporu otevírá prostor pro hledání nových řešení. Na otázku, co pro Christiánii prohraný spor znamená, lze tedy jen těžko jednoznačně odpovědět.
Obyvatelé Christiánie nejsou sociologicky homogenní skupinou. Vedle hrozby ze strany státu existuje i nemalé riziko vlastní stagnace a vnitřní normalizace. Je možné, že se Christiánie vzdálila příliš daleko od původního manifestu z roku 1971? Je jádrem současného sporu pouze snaha o udržení statu quo, nebo je ho možné využít jako odrazový můstek pro nové podněty?
Kudy dál?
Portál Modkraft dal v roce 2003 prostor kritickým názorům obyvatel Christiánie. Již tehdy sami nastínili čtyři možné cesty vývoje: 1. Christiánie půjde směrem modernizace původní vize a pravděpodobně bude schopná přežít i bez formální dohody se státem. 2. Christiánie zvolí cestu legalizace, která po únavných a dlouhých jednáních pravděpodobě skončí kompromisem – osada něco prohraje a něco získá. 3. Christiánie zvolí cestu normalizace, zapomene na vlastní ideály a přenechá nastolení nové agendy státu. 4. Christiánie zvolí cestu konce, podle hesla „je lepší zemřít vestoje než žít vkleče“.
Platí, že je těžší bourat „národní památník“ než vnutit veřejnosti myšlenku o normalizaci vizí, které se vymykají normě. Hranice tolerance většinou končí tam, kde se argumentuje chudobou namísto bohatstvím, hrozbou namísto inspirací, jistotou tradice namísto možnostmi experimentu.
Současná dánská vláda apeluje na nejnižší společný jmenovatel a vědomě vyvolává strach ze všeho, co je jiné. Pouze společnost s dostatečnou vnitřní rezervou je přitom schopná vnímat rozmanitost jako svou přirozenou součást. Výsledek blížících se parlamentních voleb tedy může celou vnější situaci změnit, pravda však je, že budoucnost dánské tolerance již neleží v rukou politiků. Stejně jako Christiánie musí i dánská veřejnost znovu a nahlas definovat svou vizi o občanské rovnosti, toleranci a vztahu mezi jednotlivcem a státem.
Perspektivy Christánie jsou tedy dnes stejně otevřené, jako byly při svém vzniku před čtyřiceti lety. Znovu nás nutí k zamyšlení a provokují k zaujmutí stanoviska. Tomu ostatně odpovídají i slova „hymny“ Christiánie: „Nemůžete nás zabít, jsme součástí vás samých.“
Autorka je spolupracovnice redakce, žije v Kodani.