D-G 1980/2010

Roku 1967, konkrétně v 16 hodin a 30 minut, se v Micheletově posluchárně (na staroslavné Sorbonně) ujal slova Gilles Deleuze, aby před členy Francouzské filosofické společnosti přednesl několik svých nejnovějších tezí. V diskusi, která celé setkání uzavřela, vyjádřil filosof Fernand Alquié mírnou zaskočenost tím, že přednášející, ač si v úvodu vytkl otázky přísně filosofické, stočil takřka okamžitě své úvahy k problémům (a příkladům) psychologickým, psychoanalytickým „a podobným“ – či jak to následně shrnul sám Deleuze, že jeho metoda „čerpá své aplikace tak trochu odevšad, z různých věd, ale jen málo z filosofie“ –, a že jediný v jeho tezích přítomný filosofický pojem (pojem pravdy) je „rozpuštěn“ v určeních zcela nefilosofických. Odpověď tenkrát zněla: „Věřím ve specifičnost filosofie, a toto své přesvědčení jsem získal právě od vás. (…) Je-li tomu tak [jak popisujete, pane F. A.], pak je to selhání. Poněvadž ideu jakožto virtuálně-reálnou není možné popisovat výlučně vědeckými pojmy.“

Submisivnější ozvěnu této kolegiální výtky přineslo o třináct let později interview, jímž časopis L’Arc přivítal vydání knihy Tisíc plošin (Mille Plateaux, 1980): „Do které z teoretických disciplín lze vůbec zařadit tento, místy až živelně působící tlustospis, na jehož stránkách se střídají a vrství nejrůznější domény: etnologie, etologie, lingvistika, politika, psychoanalýza, dějiny válečnictví, hudba…?“ „Je to filosofie,“ skáče zde Deleuze do řeči, „nic než filosofie, [a to dokonce] v tradičním slova smyslu. Když se zeptáme, co je malířství, odpověď bude poměrně jednoduchá. Malíř, to je někdo, kdo tvoří v řádu linií a barev (…) Nuže, filosof, to je někdo, kdo tvoří v řádu pojmů, někdo, kdo vynalézá nové koncepty. (…) Pojmy, to jsou singularity, které reagují / zpětně působí [„réagissent“] na obyčejný život, na záplavu všedního, každodenního myšlení.“

Generální revize

Nových, radikálně přehodnocujících konceptů je v Tisíci plošinách opravdu požehnaně. Některé vymyslel Gilles Deleuze (1925––1996), jiné Pierre Félix Guattari (1930–1992). Jde totiž o jedno z tří děl, která Deleuze napsal v tandemu s oslnivým „renegátem“ (lacanovské) psychoanalýzy. Sblížení Guatarriho, tohoto (mimo jiné) politického aktivisty (v padesátých letech trockisty, později souputníka Komunistické cesty nebo Hnutí 22. března), s váženým, rodinnými závazky obdařeným a akademicky etablovaným profesorem – autorem monografií o Nietzschovi, Kantovi, Bergsonovi – bylo samozřejmě v rozhodující míře stimulováno atmosférou prvních let po slavném osmašedesátém. Což byla doba vření, nových ohledávání. Doba hromadného rozchodu s třemi vlivnými koncepcemi, totiž s marxismem, psychoanalýzou a strukturalismem.

Generální revize (rozhodně ne totální zavržení!), jejímž plodem bylo dvousvazkové dílo Kapitalismus a schizofrenie (Capitalisme et Schizophrénie – 1. L’Anti-Œdipe, Antioidipus, 1972; 2. Tisíc plošin, 1980), se ovšem připravovala již dlouho před tím, než se jeho spoluautoři osobně seznámili, a sice na straně toho z nich, který v dnešním povědomí figuruje tak trochu jako „ten druhý“. Roku 1953 formuluje Guattari principy takzvané schizoanalýzy a spoluzakládá alternativní kliniku La Borde, jejíž osazenstvo hledá a zkouší nové cesty, jak jednat a žít (sdílet prostor) s psychicky nemocnými jedinci. Když Deleuze na prahu sedmdesátých let píše předmluvu k souboru Guattariho textů Psychoanalýza a transverzalita (Psychanalyse et transversalité, 1972), může již navázat na jeho svérázné terminologické přehodnocení slov „tok“ a „stroj“.

Politika & libido

Právě Guattari rozlišil stroje „molární“ a „molekulární“. Označiv takto protiklad velkých byrokratických struktur a malých, decentrovaných či polycentrovaných spojení jednotlivců a skupin, tedy problém sociologický nebo politologický, naplnil svoji ideu „transverzality“ hned v obou rovinách, jichž se týká. Molekulární vazby a konstelace, tvořící se příčně k velkým, ustáleným (molárním) uskupením a předělům, lze rozeznávat jak v oblasti sociálně-politické praxe, tak v oblasti teoretického uvažování o různých stránkách individuálního a společenského života.

Nejenže by se oba členy oné obstarožní duality měly vzájemně zpochybňovat ve své nezastupitelnosti (pohyby ve světě by měly mít teoretický potenciál, být jakousi reflexí svého druhu, stejně jako nacházení nových otázek, nahrazování teorémat problématy, by mělo fungovat v horším případě jako překážka, v ideálním případě naopak jako překročení překážky, otevření nového prostoru, jiné perspektivy co autentického východiska jednání), ale je také, a především, zapotřebí vést „hordy“ svého myšlení­-jednání – zmobilizovat „skupiny“ uvnitř jedince a angažovat v „multiplicitách“ kolem něj i v něm – napříč logicky vymezenými poznávacími resorty. Nutí­-li nás jazyk, nebo možná jen návyk, hovořit o politice na jedné straně a touze na straně druhé, o jejich komplementaritě či vzájemných působeních, nevylučuje to ještě naději na uchopení „onoho bodu, v němž jsou politická ekonomie a ekonomie libidinální jedno a totéž“.

Plošiny, vrstvy, třídy, slupky

Kniha L’Anti-Œdipe již svým názvem prozrazovala, že při vší mnohosti řešených i jen nadhozených problémů a motivů zde centrální úlohu hraje zdrcující kritika freudovského pojetí nevědomí a touhy. Autoři zde navrhli „substituci scénického či rodinného modelu nevědomí modelem více politickým: továrna namísto divadla. Byl to druh ,konstruktivismu‘ na ruský způsob. Odtud idea produktivní touhy, toužících strojů.“ Práci měli tvůrci „snadnou“ v tom ohledu, že se tu pojednávalo „o jisté [jedné] důvěrně známé, všeobecně uznané oblasti: o nevědomí. (…) Naproti tomu situace Tisíce plošin je komplikovanější, neboť oblasti zde teprve usilujeme vynalézt. Tyto domény neexistovaly předtím, než jsme je vytyčili jednotlivými částmi knihy.“ Ve výše již citovaném interview Deleuze líčí svůj a Guattariho definitivní přechod od molární strategie výkladu, tj. od práce s velkými, etablovanými pojmy, ke strategii molekulární. Podobně jako má sám titul spojením konkrétních dvou slov upozorňovat na to, že dílo nejen tematizuje problém „strat“ (tříd, vrstev reality), ale že samotná jeho výstavba odpovídá důrazu na bezprostřední a ultrarychlé propojování nejodlehlejších teritorií, nejvzdálenějších slupek „ontologické cibule“ (pojem „plateaux“, plošina, skutečně odkazuje i tímto směrem). Přitom se zdárně vyhýbá jakémukoli reduktivnímu sjednocení. To má ale zákonitý efekt: čtenář je nesporně nadšen obrovskými kvanty informací, z nichž snad žádná ho nedokáže připravit na to, co přijde o pár stránek dál (poznání evidentně může být dobrodružstvím i v takto spektakulárním smyslu), nepochybně jej uchvacují vnitřní souvislosti i historické spoje, jež autoři odhalují mezi událostmi v řádu makro- a mikro-, a s velkou pravděpodobností je nakonec i zahlcen a pohlcen hustými motivickými toky.

Raději trávu

Dostáváme se k nejnepříjemnější obtížnosti spisu, zvlášť pro toho, kdo chce pojmenovat hlavní tezi knihy, aniž by sklouzl k trivialitám. Jistě, lze to říci „bezpečně“: pozice, kterou Deleuze a Guattari zaujímají, je zároveň do značné míry (a navzdory opačným ujišťováním) kontrapozicí. Za prvé proti principu reprezentace (v přeneseném smyslu, tedy té politické, i v přímém smyslu, například reprezentace nevědomých procesů předvědomými obsahy: snové děje nejsou šifrou něčeho probíhajícího před či pod nimi, ale uskutečněním jistých možností, jejich produkcí, výzvou). Za druhé a za další – a tyto body již spíše mohou zavánět lehkou vulgarizací – proti (kapitalistické?) státní organizaci, proti (příliš tuhé?) stratifikaci. Proti vertikalitě (hierarchii) jménem horizontality, respektive proti síti vzájemných kolmic, členících ontologično do segmentů – prostě proti (přílišné?) regulaci toků. Zde se skutečně dostáváme nebezpečně blízko k jednomu omšelému, a vlastně i poněkud melodramatickému archetypu: „Stromy jsou efektně majestátní, ale tráva je životaschopnější; nenápadná (skromná), ale živelně ,demokratická‘.“ Nebo: „Energie nechť proudí (toky ,tečou‘ všemi směry) a prolamují mřížky (mříže, ,podvazující‘ či ,prořezávající‘ život).“

Autoři, vědomi si tohoto rizika, opakovaně zdůrazňovali, 1/ že jim jde primárně o analýzu, pochopení, a nikoli o terapii, nehledě k tomu, že 2/ například molekulárním dějům může být v závislosti na nejrůznějších okolnostech připsána pozitivní i negativní úloha (mohou uvolňovat nelegitimní sevření „strat“ i produkovat „mikro-fašismy“). Přesto: jistou míru romantického uchvácení vším, čím život přesahuje morální racionalitu, tu nelze popřít.

Autor je bohemista.