Nová inscenace Miroslava Bambuška Silní je pozoruhodná jedním detailem: jak se na jevišti napodobuje násilí. Dostává se tím do zvláštně volného spojení s různým sebepoškozováním v umění, jemuž diváci i recenzenti dávno přivykli, ba jej čas od času vyžadují. Lze opakovanou diváckou introspekcí obnovit a obhájit starosvětskou citlivost?
„Tento článek pojednává o pokryvu lidského těla. O surovině a zpracování kůže na useň pojednává článek kůže (materiál).“ – česká Wikipedie. Koncem 16. století založil Felix Platter v Basileji první anatomické divadlo, amfiteátr určený pro veřejné pitvy. Anatomickým divadlem se přeneseně může stát i dnešní divadelní scéna, a to včetně toho, že se reálně řeže pod kůži. Ovšem živého těla. Lze ale naživo vidět i mrtvé – vzpomeňme na Bodies Roye Glovera.
Očekávání
Miroslav Bambušek režíroval v pražské MeetFactory inscenaci Silní (text Španělky Angéliky Liddellové, premiéra 28. 2. 2011). Psalo se o sebezraňování na jevišti, o divácích umazaných rezavou barvou – „krví“ („…nejen nahota a chlístání barvou až k publiku, ale i sebepoškozování žiletkou in natura“ – Petra Hůlová v Divadelních novinách). Když se pak herečka při repríze jen symbolicky kousla (samozřejmě ne do krve) a místo toho, aby někdo do publika chrstl barvu, se jeden z umazaných herců decentně otřel o něčí bílý svetr, pocítila jsem (příznačně usazená v bezpečné vzdálenosti od jeviště) úlevu, ale také (se studem přiznávané) zklamání. Je jasné, jak z normálu vykloubená taková touha po (sebe)agresi je a že směřuje k nepřijatelné bulvarizaci kritického pohledu.
Respekt k tabu kůže jako nepřekročitelné hranice obestřené tajemstvím (vzpomeňme erotické tajemství soustředěné v plošce kůže velikosti bříška ukazováku, která se klube okem punčochy ve filmu Piano režisérky Jane Campionové, 1993) a snaha vyhnout se bolesti je dnes v umění nakonec skoro radikálnější postoj než podlehnout pokušení – říznout a krvácet. („Zkrátka se mi líbí, když teče krev, když se zabodává jehla,“ cituje herečku Sylvii Leibigovou ve studii Lékařství a umění: role se obracejí? Ewa Žurakowska v časopise Disk z března 2011 a dává další příklady karnální performance či krvavého divadla inspirovaného S/M rituály – francouzskou umělkyni Orlan nebo polskou skupinu Suka Off.) Jenže jsme v pasti – je hrozné vidět krev a tkáň (ale asi neskonale lákavé, soudě podle televizních filmů a seriálů z lékařského prostředí s dlouhými krvavými záběry), jenže pouhé „jako“ už nás zklame. To je prostor pro divácké sebezpytování.
Backstage
„Nevím, jestli se za tím, co mi připadá krásné, skrývá nějaká ideální představa. Považuji za krásné velmi rozmanité věci, například rozbité sklo nebo kaluž oleje na zemi. Nebo kůže – existuje něco krásnějšího? Jen kouř na obloze je skoro stejně krásný. Nebo drát. A taky zuby.“ – David Lynch. A ještě jinak – Lynchovy Věci nejmilejší: „Na úplně prvním místě tohoto seznamu je kůže. Taky mám rád továrny. Miluji kouř na obloze, miluji kaluže oleje. A mám rád dráty a rozbité sklo a pot a pistole a sliny. A auta a výfukové plyny a nevím co ještě. Tisíce věcí. Aha: taky zuby.“ A také tkáně. (viz kniha Roberta Fischera David Lynch: Temné stránky duše, 2006).
V Černé labuti režiséra Darrena Aronofského (recenze v A2 č. 6/2011) šmírujeme backstage a psychický i tělesný rozpad baletky, tanec a nemoc, tanec a bolest. Je to fascinace kůží: kůže za nehty, kůže rozdrápaná (odhalená tkáň), kůže zapudrovaná, kůže nalíčená, kůže rozřezaná, kůže zkrvavená, kůže zpocená, kůže vzrušená, kůže opeřená, kůže z těla stažená. Krása a ošklivost s nejasnými hranicemi. Detail zubů. Rozbité zrcadlo.
V biblickém příběhu Kaina a Ábela zabije jeden bratr druhého kvůli boží lásce. V inscenaci Not Like Me jsou performeři Boris a Kristian uzavřeni v krvavém kruhu kvůli lásce publika. Tak v roce 2007 vysvětloval v rozhovoru s Jelenou Vukmirovićovou režisér Bojan Jablanovec hru s nožem ve své inscenaci Not Like Me (Via Negativa, 2007). Boris a Kristian si v krvavé scéně ve zrychlujícím se tempu bodali nožem mezi prsty (do prstů). (V Praze jsme na festivalu Malá inventura 2010 viděli Hru s párátky, která k Not Like Me odkazuje, ale nože tu nahradila párátka; viz A2 č. 6/2010, rozhovor s Jablanovcem v A2 č. 4/2010.) Divák přihlíží jako sadistický voyeur. Publikum se rozděluje podle toho, co je ochotné nebo schopné smyslově vnímat, snést na pohled. Odchylka je normou, nemoc nemá hranice.
Bolest
V roce 1971 se nechal Chris Burden při své performanci záměrně postřelit do ruky. „Na začátku minulého století se… ideje živosti, autenticity a okamžiku pohybovaly ještě v prostorách života jako radosti a zábavy, i když je doprovázela patřičná dávka skepse vyvolávaná jeho proměnlivostí. V 70. letech se už dostávají na hranici toho, co je živé tělo schopno snést, až k sebepoškozování nebo na pokraj smrti, chápané jako doklad autentické vitality uměleckého aktu spojeného s okamžikem, který má omezené trvání, a proto ho už nelze opakovat,“ píše Július Gajdoš v knize Od inscenace k instalaci, od herectví k performanci (2010). Hovoří o zraňování a smrti těla jako projevu ústřední ideje vitality performance. V souvislosti s Ronem Atheyem a jeho Martyrs and Saints (Mučedníci a svatí, 1993) pak uvažuje, že performer (zde připoutaný ke sloupu a probodaný šípy) zasahuje diváka reálnou bolestí a sebedestrukcí, poutá ho tím, co dělá, ne tím, k čemu jeho konání poukazuje.
Jsem konzervativní, pokud mi vadí krev na jevišti? (A podobně to může být s nahotou – odhalenou kůží; pořád je ještě publikum, které šokuje, i když nás už ne.) Dělíme se definitivně na ty, pro něž jsou krev a zapíchané jehly krásné, a na ty, jež fascinuje jen aktuálně neporušená kůže (nemluvím o jizvách jako o paměti těla)? Jako se v designu s miniaturizací mluví o mizení předmětů, ve virtuálním prostoru už tělo ani nepotřebujeme. Myslím, že je to katastrofa. Ale dějiny umění jsou naštěstí jen dějinami utopií. Obrysy dnešních utopií uvidíme zřetelněji s odstupem let.