Medializované intelektuální diskusi se u nás ještě nikdy nedařilo lépe. K takovému závěru by mohla vést informace vládní Rady pro výzkum, vývoj a inovace, podle níž u nás vychází celkem 554 odborných periodik. Je ale optimismus na místě?
Máte z českých médií pocit, že se málo věnují odborným diskusím a že dostatečně nestimulují společnou debatu o závažných otázkách? Možná jste začali dokonce přemýšlet o tom, zda to není vaše chyba. Třeba se po odborně náročnějších titulech dost nepídíte a nedostal se vám tak do ruky vědecký časopis Maso, Mlékařské listy, Komunální technika, Journal of Outdoor Activities nebo Zpravodaj Hnědé uhlí. Desítky podobných titulů jsou přitom součástí každý rok aktualizovaného Seznamu recenzovaných neimpaktovaných periodik vydávaných v České republice, který publikuje Rada pro výzkum, vývoj a inovace. Na základě tohoto seznamu je pak vyhodnocována vědecká úspěšnost jednotlivých odborníků i celých pracovišť a také – v neposlední řadě – jsou podle počtu článků v těchto médiích rozdělovány peníze určené na vědu.
Dejme to na web
Možná se ale nemusíte hned obviňovat z nevzdělanosti, pokud tyto a stovky dalších titulů ze seznamu neznáte. Na vině, alespoň podle jeho kritiků, může být spíše stávající systém hodnocení vědy, někdy označovaný jako kafemlejnek. Jeho důsledky v oblasti společenských věd popisují například Mirjam Moravcová a Zdeněk R. Nešpor v jednom z posledních čísel antropologického časopisu Lidé města (který je v seznamu také uveden a vydává jej Fakulta humanitních věd UK): „Důraz na kvantitativní stránku publikačních aktivit bez ohledu na jejich kvalitu a vliv, stejně jako zmnožení počtu výzkumných pracovišť v důsledku etablování regionálních univerzit a jejich konkurenční boj o zdroje, vyvolaly spíše institucionální a oborové uzavírání než skutečnou spolupráci a rozvoj. Jednotlivé univerzity, katedry nebo výzkumné ústavy a jejich oddělení začaly vydávat vlastní časopisy a sborníky… Stalo se přece mnohem snazší založit si ,vlastní‘, nikým nečtený fakultní časopis, stále častěji jen v úsporné internetové podobě.“
Podobnému popisu odpovídá například časopis Filozofie dnes, vydávaný Univerzitou Hradec Králové. Od předloňska vycházejí dvě čísla ročně a vydavatel na svých stránkách hrdě hlásá, že díky zanesení do seznamu „článek v našem časopise bude v rámci hodnocení výsledků hodnocen jako výsledek typu Jneimp (tj. článek v odborném periodiku, které je zařazeno v Seznamu recenzovaných neimpaktovaných periodik vydávaných v České republice). V roce 2008 se za článek tohoto druhu udělovalo 10 bodů.“ Online časopisy ale zdaleka nevydávají jen regionální univerzity. Patří k nim například i časopis Cyberpsychology, který od roku 2007 vydává dvakrát ročně Masarykova univerzita, nebo časopis Aither, vydávaný Filosofickým ústavem AV ČR. Takový způsob zveřejňování má svou velkou výhodu – je nejen levný, ale i dostupný všem zájemcům, kteří za přečtení nemusí nic platit. Srovnat úroveň článků si pak může každý sám. Tedy pokud na časopis na webu vůbec narazí.
Raritní výtisky
Online dostupnost ale není ani zdaleka pravidlem. Například již zmiňovaný Journal of Outdoor Activities, vydávaný Univerzitou Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, jehož cílem je vědecky kultivovat venkovní aktivity, najde případný zájemce jen v devíti knihovnách v republice. Podobné je to i u vědeckého časopisu pro poskytovatele komunálních služeb a jejich zaměstnance, nazvaného Komunální technika (u něj lze ovšem získat i roční předplatné dvanácti čísel časopisu za 480 korun). Mezi odborné časopisy jsou také řazeny málo dostupné, jednou ročně vycházející tisky regionálních muzeí, jako například Acta Musei Beskidensis (dříve Práce a studie Muzea Beskyd) či v roce 2009 vzniklý Moravian Journal of Literature and Film, který se v českých knihovnách nalézá jen v devíti kusech a jehož články na internetu nenajdete.
Zatímco se mnozí, včetně například sociologa Marka Skovajsy v Lidových novinách z 26. února 2011, rozčilují nad tím, že za články (včetně nekrologů, recenzí či zpráv z konferencí) v českých časopisech ze zmíněného seznamu mohou vědci dostat stejně bodů jako za publikace v prestižních zahraničních časopisech, což deformuje celý akademický provoz a hodnocení vědy, čtenáře mimo akademickou obec může znepokojovat ještě jiný problém. Totiž dostupnost vědeckých výsledků pro širší veřejnost a jejich uplatnění ve společenské debatě. Články publikované ve zhruba padesáti českých vědeckých časopisech, které to dotáhly do mezinárodních databází typu Web of Science (WoS), lze číst či je vyhledávat podle klíčových slov, autorů, názvů periodik nebo témat. Tedy pokud má vaše knihovna či ústav předplacený přístup do této databáze, provozované komerční firmou. Možná, že tady někoho zarazí, že je za přístup k výsledkům vědeckého vývoje či výzkumu financovaného z našich veřejných zdrojů potřeba platit nějaké firmě do zahraničí, ale tento problém nyní opomineme. V případě textů zveřejněných v některém ze stovek časopisů ze seznamu Rady pro výzkum, vývoj a inovace, jež v zahraničních databázích nenajdete, totiž nemáte v podstatě ani šanci se dozvědět, že vyšly. Tedy nemáte-li dostatek času na to, abyste si zajeli do některé z mála knihoven, v níž se výtisk unikátního časopisu nachází, či celé dny prohlíželi webové stránky jednotlivých časopisů (pokud vůbec existují), zda je na nich aktuální číslo či abstrakt textu, anebo tam nejsou zmíněny ani titulky či autoři.
Pro laiky, ale i pro odborníky nepřehledný systém publikace vědeckých článků může jistě vyhovovat řadě ústavů, spolků či univerzit, které se v jeho zákoutích mají šanci vyhnout konfrontaci s jinými odborníky či s kritickým pohledem veřejnosti, a přitom si zajistí, že budou jejich výsledky „oceněny“ při rozdělování peněz na vědu. Ve stávajícím systému je takové publikování pro ně rozhodně výhodnější, než kdyby se snažili publikovat popularizační nebo i zásadnější texty v obvyklých médiích. I kdyby totiž tato média o podobné články stála, vědci za ně žádné body pro svou budoucí kariéru nezískají.