Prázdné pohledy z minulosti

Snad nikdy v porevoluční české kinematografii nevznikl snímek natolik soustředěný na vlastní téma a ovlivněný tím nejsoučasnějším v umělecké kinematografii, nikoli tlaky producentů či grantových komisí. Těmi ostatně ovlivněn být nemohl, protože byl natočen bez jejich podpory. Opakované žádosti o grant nebyly příznačně vyslyšeny s poukazem na přílišnou uměleckost snímku, což raději ponechme bez komentáře.

Silně autobiografický film čerpá zřetelně inspiraci z rumunské nové vlny, která se často (byť to není pravidlem) vrací do komunistické minulosti a zobrazuje ji skrze všednodenní situace. Osmdesát dopisů ukazuje jeden den v životě čtrnáctiletého Vaška obdobně pozorovatelským, takřka dokumentaristickým způsobem, autentičnost je tu na prvním místě. Režisér popisuje vlastní zkušenosti z doby končícího komunistického režimu a činí vše pro to, aby zobrazení odpovídalo jeho tehdejším pocitům. A v tom je právě kámen úrazu.

Snaha vyprávět prakticky beze slov, vyhýbat se jakékoli vnějškové dramatizaci, jakémukoli měnění událostí pro potřeby fikce totiž paradoxně dílu na autenticitě ubírá. Zápletka, točící se kolem matčiny cesty po úřadech ohledně papírů potřebných k emigraci, se ukazuje v náznacích, nesměřuje k žádné pointě, jde převážně o vystižení dobové atmosféry. Využití neherců (pocházejících z režisérova rodného Slovácka), zdůraznění zvuků klapajících dveří, neustálé záběry z extrémních úhlů, vyhýbající se tvářím či obloze – to vše poměrně zdařile evokuje tehdejší šedý umakartový svět tupých pohledů a stísněných nálad. Plíživé monotónní tempo zase vyvolává vzpomínky na ubíjející rutinu bez přílišných vzruchů i východisek.

Jenže v takto vystavěném díle každé škobrtnutí, každá začátečnická neobratnost zcela podkopává celkový záměr. V dramatičtěji vystavěném snímku, poplatnějším pravidlům tradičnějších způsobů vyprávění, lze říci například, že ta a ta scéna byla trochu navíc a že občas kolísalo vedení herců, ale jinak jde o nadmíru zdařilé dílo. Zde podobné výhrady naopak předznamenávají pocit, že je špatně naprosto vše.

Drobná selhání

Nechci být nespravedlivý, protože si myslím, že Kadrnka má opravdový talent, a stejně jako asi většina kritiků se těším na jeho druhý film, nicméně Osmdesát dopisů pro mě zůstává zklamáním. Domnívám se, že režisér spolu se svým učitelem z FAMU Jiřím Soukupem, který se podílel na scénáři, se stali trochu obětí představy, že maximální věrnost zaručuje co největší věrohodnost.

Nepochybuji o tom, že když malý Vašek Kadrnka seděl ve vrátnici úřadu a čekal na matku, vrátný mu mimo jiné ukazoval fotky svých potomků a vnoučat. Věřím, že se spolu s maminkou průběžně spontánně učili anglická slovíčka při každodenních činnostech, aby se syn připravil na život v emigraci. Ve snímku však dané situace bortí celou předchozí snahu. Poté, co z mlčící tváře vrátného odečítáme naprosto autentické výrazy na pomezí trapnosti a otupělosti, změna emocí danou atmosféru zničí, obzvlášť připočteme-li k tomu hlasový projev neherce. Podobně je tomu v druhém případě. Právě ve filmu natolik prostém dialogů i emocí působí občasné promluvy, jako by k postavám vůbec nepatřily.

Takovéto nechtěné „zcizující efekty“ navíc podtrhují určitou vykalkulovanost celého konceptu. I kvůli těmto „drobným selháním“ a též vzhledem k naprostému oddramatizování celého filmu se pozornost mnohem víc soustředí na styl, který jistě chce být co možná nejneviditelnější, nicméně neustálé záběry na nohy či intenzifikované ruchy okolí často téměř křičí, že vlastně chtějí něco podstatného sdělit. Srovnávat s rumunskými filmy jako 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (4 luni, 3 săptămâni şi 2 zile, 2007, recenze v A2 č. 41/2007) není zcela na místě, nicméně právě na nich lze vidět, kterak schopnost navodit napětí a přitom se vyhnout zvratům patřícím do hájemství fikčního filmu pracuje ve prospěch neviditelnosti stylu, větší autentičnosti a tím i zachycení atmosféry ceaušeskovského Rumunska.

Autor je filmový publicista.