Kresby, básně a texty autorky navazující na surrealismus lze vnímat jako obranu čisté imaginace.
Na podzim loňského roku vyšla velká monografie kreslířky, básnířky, teoretičky a kritičky výtvarného umění Aleny Nádvorníkové (1942). Už stručný výčet aktivit, pod které se zdaleka neschová vše, co autorka aktivně provozuje, je zpětnou referencí o povaze jejího díla. Oddělovat tu slovo od linie, básně od kreseb a kresby od kritických úvah, úvahy od skepse a skepsi od ironie, která v sobě cyklicky probouzí další zvědavost nutnou k cestám za horizont, není metodou, kterou lze uchopit tuto tvorbu. Nikoliv izolování jednotlivých komponent a vstupů, ale jejich sjednocení a vzájemná integrace je tím, co činí z tohoto díla osobitou a mnohotvárnou organickou architekturu, která se ve své výškové elevaci neustále proměňuje, zatímco půdorys zůstává týž.
Obrana imaginace
Především kresby, básně a texty Aleny Nádvorníkové nikdy neztratily lidské měřítko. Nepřerostly v nadindividuální ambice související s politizováním témat či s mocenskou ctižádostí. Avantgardní východiska surrealismu jsou u autorky transformována, přehodnocena a sjednocena v jeden zásadní cíl, a tím je obrana, hájení a rozvíjení čisté imaginace. Proč? Protože právě ona byla a je smrtelně ohrožena. Někde na začátku tohoto výrazového proudu československého poválečného surrealismu je možná latentní trauma z osudu Karla Teiga, jehož meziválečné aktivity a poválečná izolace v totalitním režimu, vedoucí k jeho faktické likvidaci, jsou připomínkou toho, že velká a horká revoluční sousta se jen těžko polykají.
Přesto i čistá imaginace je dnes ohrožována ze všech stran. Politickou praxí stejně jako společenskou, konzumní a byrokratickou nivelizací. Svět se homogenizuje. Stává se plochým a uhlazeným. Stejnému se lépe vládne. Naproti tomu imaginace je jednou z neustále existujících oblastí svobody a svobodného jednání, proto je odsouvána do pozadí. Není pravda, že si ji může dovolit jen někdo. Imaginace a sociální spravedlnost nemají ve skutečnosti žádné vzájemně se podmiňující společenské vztahy. Ale lze je pochopitelně uměle – jako nástroje – vytvořit a pak jimi zpětně argumentovat. Proto je třeba takových autorů, kteří vědí, že proměna společnosti je obranou a rozvíjením lidského měřítka se všemi jeho rozměry, včetně oněch hloubkových, nejistých a nedozírných, vymykajících se a unikajících. A včetně tolik náročné schopnosti sebeironie.
Kresby jako dýchání
Sled kreseb a básní Aleny Nádvorníkové lze přirovnat s Bertrandem Schmittem, autorem textového úvodu k publikaci, k aktu dýchání. Básnířka kreslí, jako když dýchá. Fyzicky a automaticky, nevědomě. Výdechy jsou nutné k přípravě na nádech. Prázdno plic je připraveno přijmout kyslík a naplnit se jím. Tak se fyziologický moment antropologické funkční výbavy člověka dostává do pulsace kresebných záznamů lidské ruky, nikoliv nepodobných rostlinné vegetaci. Někde je výdech spojen s prázdnotou bílého papíru, jinde je nádech natolik plný, že kresba pokrývá celý obrazový formát a formy jsou nality k prasknutí. Mezi těmito polaritami – nádech, výdech – se do kreseb integrují emoce a zážitky individuálního lidského osudu, které se ale projektují do novotvarů – vnitřních struktur – imaginace, a unikají tak banalitě věcného, a proto manipulovatelného světa. V kresbách Nádvorníkové nelze nic slovně definovat a přesným popisem umrtvit.
A přece je v nich ukrytá i jiná tendence: úsilí o fixaci pocitu či emoce. Snaha o „pojmenování“ situace prostřednictvím formy, pouze se slovní nápovědou v názvu díla. Je to činnost svědčící o zálibě v jakémsi sběratelství – vytváření kolekce z emocí převáděných v gesta, znaky a struktury (bez lingvistické významové vazby).
Na jedné straně vnitřního souboje tu stojí fascinace autorky tím, co přichází, na straně druhé permanentní obrana proti stereotypu a s tím související rozbíjení již ustálených výrazových forem a konvencí. Řeka plná oblázků není cestou hledání a nalézání. Proto jakmile se začne forma příliš oblit, je třeba jí ostře přistřihnout křídla. I kdyby to bylo do živého.
Věda zabývající se předpovědí počasí často poslední dobou přiznává, že měření je cosi zcela jiného nežli předpověď a nelze zcela odhadnout, jak se bude počasí vyvíjet. Také kresby Aleny Nádvorníkové se analogicky připodobňují k proměnám počasí. I když převažují dramatické či vyhrocené situace, jsou chytány do sítí linií a čar směle, se vší rozhodností, živě a s radostí. Je v nich vitální „gesto ztělesnění“. Na dvou stech šedesáti třech stranách se dozvíte mnoho o permanentní lidské metamorfóze, která je naší přirozeností. Pro někoho je toto tvrzení možná pravdou příliš krutou, pro jiného však jedinou možnou. Jsme odsouzeni ke svobodě, i když ji neustále hledáme kdovíkde.
Autor je nezávislý kurátor a kritik.
Alena Nádvorníková. Úvodní text Bertrand Schmitt, texty Vratislav Effenberger, Roman Erben, Jan Šulc, bibliografie Polana Bregantová. Arbor vitae, Řevnice 2011, 263 stran.