Poezie a eschatologie

Poezie a eschatologie mi již dlouho leží na srdci. Eschatologií rozumím ve shodě s Janem Sokolem: „dějinný postoj, v němž (…) naprosto převládá iminentní budoucnost, která je už za dveřmi, a tudíž nedovoluje brát žádné ohledy na nic jiného. Není to neosobní osud, nýbrž budoucnost výslovně ,naše‘, na níž nade všechno záleží a která od nás cosi také vyžaduje. Proto je třeba jednat, a to s jediným cílem, jímž je brzy očekávaná kosmická událost Soudu a konce tohoto věku či světa“ (Čas a rytmus). Následující text nechce být ani tak koherentní úvahou, jako spíš souborem podivně obsedantních a nutně zkratkovitých výkřiků, které mne v těchto dnech obklopují. Jejich nevalným svorníkem by mělo být vědomí události, která se má odehrát 21. 12. 2012. Toto datum označil psychedelický výzkumník Terence McKenna za datum konce času, tak jak jej známe v dnešní podobě. McKenna dále uvádí, že například úkazy takzvaných létajících talířů patří k projevům této eschatologické události, která jako atraktor vrhá do naší současnosti záblesky.

Pryč ze jha času

Zdá se mi, že poezie ve svém působení na skutečnost jako by rovněž sama byla jedním z těchto záblesků, zvěstujícím v homeopatických dávkách událost proměny vnímání a cítění času i bytí vůbec. Nejde mi totiž ani tak o ono kýžené datum, nýbrž o vědomí, že s počátkem tohoto roku vstupujeme do předsálí představ o zatím neidentifikovatelné události. Někteří z lidí vidí tuto událost především ve změně diskursu a celkového paradigmatu. Jednoduše řečeno – věří v novou světovou sociální revoluci. Pro mne samotného je ovšem přitažlivá představa konce světa vůbec, aniž bych této představě chtěl dávat konkrétnější obrysy. Nejsem jistě sám a do jisté míry se touto představou opájí podvědomě celá společnost.

Nakonec není ani tak důležitá skutečnost, zda se cokoli během uvedeného data do­­opravdy odehraje. Důležité ale je, že nyní můžeme opustit bezmeznou linearitu časového jha tak, jak je prožíváme v nynějších dnech. Jako bychom se nyní mohli vrátit do prožitku času, jemuž je nadřazena ona kataklyzmatická budoucí událost. Metafyzická průprava je nakonec stejně důležitá jako možná událost sama. Důležité je mít na zřeteli fakt, že sám pohyb a vnitřní mechanika poezie umožňuje vyvazovat se z ubíjející přítomnosti. Tím, že poezie v jazyce kumuluje energii, tím, že pohyb slov, myšlenek a obrazů je rozvržen nikoliv skrze přísně následné a za sebou logicky jdoucí věty a odstavce prózy, nýbrž skrze logicky disparátní „krátké řádky“ verše. To vše dává čtenáři i básníkovi možnost zakoušet zcela jiný pohyb vědomí i času. Ne náhodou nazval Giuseppe Ungaretti jednu svou básnickou sbírku právě Cítění času. Ono cítění je pro poezii zcela zásadní. Poezie je jednou z tradičních oblastí jiného, transcendujícího nahlížení na skutečnost.

Báseň jako výron energie

Mohlo by se namítnout, že poezii představuji jako pseudonáboženský kýč, že poezii vedu pryč od sféry umělecké, která podléhá hodnocení a kritice, do sféry, kterou lze buď následovat a věřit v ni, nebo vůči ní zůstat lhostejný. Nicméně poezie, tak jak ji chápu, v sobě jistou náboženskou dimenzi skrývá. Jestliže hypotetická událost na konci času zruší podobu námi přijatého běžného času i prožívání skutečnosti, pak poezie nás na tento přeryv, náhlou změnu či obrat připravuje po malých dávkách, aniž bychom si to sami uvědomovali. Bylo by však nedorozumění, kdyby vyvstal dojem, že zavrhuji estetiku i kritiku. Právě umělecky dovršená a naplněná báseň může o svém bytostném charakteru svědčit nejplněji. Čím esteticky působivější báseň je, tím více nás pozdvihává z lineárního, profánního cítění času, přítomnosti a každodennosti k čemusi posvátnému, co tuto skutečnost překonává.

Poezii nevnímám jako projev mimesis. „Časem se v chůzi málem vznášíme,“ píše v jedné básni Petr Král a tento verš přesně vystihuje onen extatický charakter poezie. V poezii je třeba být stále připraven vykročit mimo oblast denní zkušenosti, byť ji nikdy nelze překročit zcela. Každodennost je spíše nutnou trampolínou dalších stavů nikoli vědomí, ale zakoušení reality vůbec. Nemluvím tedy o úniku mimo skutečnost, mluvím o přechodu do zesílené skutečnosti. Mluvím o extenzi lidské bytosti. Poezie dává možnost zakoušet lidskost v jiném řádu, než jak nám to dovoluje soudobý svět. Báseň je jako obří bublina, jež odemyká póry a nechává prýštit záchvěvy neviditelné energie, jež pozdvihuje naše plynutí prostorem. Báseň je výronem energie. Báseň je energie nahuštěná v jazyce.

Mezi dvěma světy

Básnická imaginace sama o sobě rovněž vykazuje apokalyptické rysy. Nejde jen o záblesky či tok eschatologických obrazů, jak jej čteme ve známé Holanově básni Zrcadlení? („Probuzen v noci, spatřil jsem otevřeným oknem/ na nebi dvě lůny/ a s hrůzou jsem si říkal: To nastal Soudný den“), kde se takřka ocitáme dokonce až v blízkosti záběrů z Trierovy Melancholie. Jde opět spíše o pohyb jednotlivých veršů a obrazů, jejich těkání prostorem, o to, že verše často vpadají do básně jako úkazy jiné skutečnosti. Jako by imaginace prýštila z jakéhosi centrálního místa na konci času. Dobře to ilustruje báseň Nokturno od Léona­Paula Fargua v překladu Hanuše Jelínka: „Světlo zapomene na ty, kteří je tolik milovali./ Žádné zavolání nepřijde rozsvítit naše tváře./ Naše láska nerozezvučí žádný vzlyk./ Bude zhasnuto v našich oknech./ Cizí milenci půjdou šedivou ulicí./ Hlasy,/ jiné hlasy zapějí, jiné oči zapláčou/ v novém domě./ Všude bude dokonáno, všude bude odpouštěno,/ žal bude čerstvý a les bude nový./ A snad jednou nějakým novým přátelům/ Bůh vyplní to štěstí, které slíbil nám.“ Zde jako by obrazy okolního světa a každodenní reality byly vysílány z hloubky budoucího času, z jakéhosi bodu ležícího právě ve zcela jiné časové dimenzi, a tím zřenou skutečnost transponovaly do zcela jiné roviny.

V každém básníkovi jsou jisté množiny obsedantních obrazů, které se mu od počátku stále znovu a znovu zjevují na jeho vnitřním projekčním plátně. Ovšem tyto obrazy neprýští pouze z básníkovy osobnosti. Mluví­li se v básni například v první osobě, je třeba zdůraznit, že to nehovoří básníkovo já, nýbrž je to spíše hlas přicházející z kvalitativně odlišné reality i času. Čtenář toto musí mít na paměti, protože při recepci básně nejde o to rozplétat nesrozumitelné magmatické řetězce metafor, ale o to vnímat jejich energii, jejich napřažení Jinam. Spotřebováváme zkrátka hermeticky temné a nesrozumitelné obrazy jako náš denní chleba, protože věříme, že nás přibližují k oné paralelní, zrcadlově obrácené realitě, která koexistuje se svou hmotnější sestrou už od počátku světa.

Ano, domnívám se totiž, že krom fyzické reality, kterou fenomenologicky zakoušíme každý den, existuje i paralelní spirituální dimenze, která však nefunguje odděleně, ale je s onou bytnou realitou ve vztahu průlinčité zpětné vazby. V průběhu věků se tato podvojná, smyslům neviditelná realita nazývala různými jmény – éter, astrál, čtvrtá dimenze, hyperprostor. Poezie je tedy velkou spojovatelkou. Jedna její napřažená ruka směřuje do hyperprostoru, druhá do naší fyzické reality. Básník je citlivý vůči děrám a přechodným stavům v těchto dvou do sebe napojených světech. Poezie je potom zvláštní druh výzkumnictví, které konsenzuální realitu konfrontuje se zakoušením Jiného, jež však od této reality není odděleno, nýbrž koexistuje s ní ve zvláštním propojeném vztahu. Básnická duše je zkrátka otevřena paralelnímu světu, hyperprostorové realitě, které nás trvale obklopuje jako vodivý obal naši hmotnou planetu.

Autor je básník.