Smutek v modrých hortenziích

Předposlední kniha irského prozaika Williama Trevora (nar. 1928) není zdaleka jen osobní historií jednoho děvčete. Titulní hrdinka Příběhu Lucy Gaultové (The Story of Lucy Gault, 2002), osmiletá Lucy, se natruc schová, protože rodina chce roku 1921 odejít z Irska kvůli rostoucímu násilí vůči protestantům a lidem britského původu, na útěku v lese jí sklouzne noha do výmolu a toto šlápnutí vedle změní navždy život nejen jí, ale i jejím rodičům, Ralphovi, jenž jednou omylem vjel na jejich příjezdovou cestu, a Horahanovi, zodpovědnému za žhářský útok, který stál za úzkostí Lucyiny rodiny.

Stalo se málo

Everard a Heloise Gaultovi uvěří, že jejich dceru pohltily záludné vlny pod útesy, a vydávají se na bezcílnou pouť evropskými městy. Jejich láska je odrazem lásky jiných slavných milenců – něžná, nechamtivá, ale zároveň navždy nenaplněná.

Souznění Lucy s Ralphem i Horahanem se vyvíjí pomalu, ale čtenář si ho je neustále vědom. Trevor nevytváří ucelenou ságu jedné nešťastné rodiny, ale více než sedmdesát let jejich života předkládá ve zkratce, a právě to, co není zmíněno (nebo se nestalo), hraje zásadní roli. Konkrétní časové údaje se dají spočítat na prstech jedné ruky – útěk Gaultových z Irska, jejich odchod z Itálie, Ralphova návštěva u Lucy, Ralphův sňatek, Heloisina smrt, ale plynutí času je nám připomínáno i nepřímo: zmínkou o webové adrese, odkvétáním modrých hortenzií, postupným umíráním osob, které Lucy po odchodu rodičů vychovávaly.

Je až překvapivé, jak málo se toho vlastně za celá ta léta stalo a jak je přitom Trevorův román hutný. Je to dáno především tím, že se zde nemluví o pocitech, avšak bolest ze starých ran prostupuje příběh s drásavou přirozeností, nelze ji přehlédnout ani při líčení rozbouřených vln, bzučících včelstev, aleje, v níž se člověku proplétají nad hlavou větve kaštanů, nebo majestátního rodného domu Lehardane.

Čas nastavovaný i nenaplněný

Klíčovým motivem Trevorova románu je čas a jeho rozdílné vnímání. Pro Heloisu Gaultovou se život po odchodu z Irska scvrkne na líná odpoledne s manželem a večerní láhev vína, a to v kterémkoliv z měst, kde se usadí. Na Lehardane se rozhodnou zapomenout a tráví čas povídáním o bezpečnějších tématech, hlavně o Heloisině dětství. Jde o útěk do bezpečné idyly, ale i o konstrukci dětství, jež na rozdíl od Lucyina (Heloisa se o přežití své dcery nikdy nedozví) skončilo šťastně. Gaultovi jsou šťastní, ale jen ve velmi těsných mantinelech mileneckého života. Roli rodičů už navždy ztratili. Jsou jako věční turisté – domov jim nepřinesl nic než smutek –, a proto se o městech samých ­pojednává v krátkých skečích jak v turistickém průvodci. Z předválečného fašistického bujení zahlédneme jen scénu na italském náměstí, snad proto, že do jejich nového života bez ostnů nemůže patřit.

Pro Horahana, jehož motivem k zločinu se Trevor prakticky nezaobírá, je dávná událost naopak stále přítomná a stává se jeho jedinou charakteristikou. Ve snech vidí hořící dům, mrtvé dítě, a to i poté, co se s Lucy po mnoha desítkách let setká. Vědomí toho, co se mohlo stát, nahradí realitu, přítomnost a odsoudí jej k životu v šílenství.

Lucy čas po nehodě prožívá úplně jinak, na rozdíl od matky i žháře netrpělivě očekává budoucnost. Neexistuje pro ni nic než návrat rodičů, zbytek času je časem nastavovaným, provizoriem, jež má být znovu naplněno skutečností. Podobným pocitem trpí i čtenář, prostřihy na to, kde právě přebývají Lucyini rodiče, i stručnost popisů událostí v Lehardane a minimální zacílení na Lucy samotnou navozují dojem, že se chystá podstatnější zvrat v příběhu. Navyklí z pohádek, kde se líčí, jak dlouhou cestu musel ujít princ k zakletému zámku, máme za to, že vše směřuje k vysvobození princezny. Vysvobození samo skutečně přijde, dokonce dvakrát, ale bohužel ve chvíli, kdy už nemá moc cokoliv změnit. A tak jediným důkazem toho, že se čas v Lehardane nezastavil, je proměna krajiny i vnitřního prostoru. Zarůstání zahrady, zrání jablek a rozpadání velkého domu je plasticky zachycováno v intenzivních barvách, leč zrcadlí se „ve studeném světle času“.

Promarněné příležitosti

Z čekání se tedy stále víc stává čas promarněný. Lucy se kvůli pocitům viny pasuje do role hříšnice, která si nezaslouží lásku, protože se podvědomě bojí, že by mohla zranit dalšího člověka. Tráví své dny procházkami, chovem včel a především čtením. Cizí příběhy ji zjevně zajímají víc než to, co má před sebou.

Dvakrát se jí dostane příležitosti z tohoto stereotypu vystoupit – poprvé se náhodou potká s Ralphem, jenž se do ní záhy zamiluje (a stejně tak ona do něj), podruhé, když se přibližně po třiceti letech vrátí její otec. Lucy ale oba zásahy osudu smete pod stůl, zmaří obě šance, jak se osvobodit od trápení minulosti. „Když je láska vyhladovělá, vymyká se veškerému rozumu,“ pronese jednou Heloisa ke svému muži. Pro Lucy to platí taktéž, ale zcela opačně, než bylo míněno. Lucy tak dlouho strádá, až je tenhle stav pro ni údělem, jejž nelze změnit. Odmítne proto Ralphovy návrhy, ale prosí ho, aby jí psal dopisy. O válce, ale i jeho novém domově, manželství i dětech. Minulost opět zvítězí: „Vzpomínky můžou být všechno, pokud si to tak zařídíme. Ale máš pravdu: ty to nesmíš udělat. To je určeno mně a já to udělám. Budu žít život, který se celý bude skládat ze vzpomínek na naši lásku.“

Setkání s otcem také nepřinese úlevu. Jejich vztah je příliš rozháraný na to, aby byli znovu těmi lidmi, co spolu jezdí v bryčce do města a vyrážejí na výlety po pobřeží. Z Lucyina života se tak stává mýtus, příběh Lucy Gaultové – postavy, jež nemůže změnit svou cestu. Tento příběh je výrazně nedramatický, přímé řeči se užívá hlavně při zobrazení několika Ralphových návštěv a hovorů otce s dcerou. To jsou jediné okamžiky, kdy je Lucy přivedena k životu, ač mluví velmi stručně, až úsečně. Vypravěčský odstup se od Lucyina dětství, kdy ji před sebou máme představenou díky zachycení myšlenek velmi důvěrně, zvětšuje, dívka – žena – babička se vzdaluje čtenáři i sama sobě.

Relativní smír nalézá Lucy až s tím, kdo fatálně ublížil celé její rodině – s Horahanem. Muž končí svůj život v psychiatrické léčebně, Lucyiny návštěvy zde jsou symbolem odpuštění, ale i stvrzením jejich příbuznosti na základě dávné viny. Všichni kolem ní odcházejí, Horahan, hospodyně Bridget, její manžel Henry i Everard Gault, jen Lucy Gaultová dál chodí (ač o holi) na procházku alejí a na nic už nečeká. Z préterita je v závěrečné kapitole prézens, jako by minulost ztratila moc. Také se ale prohlubuje vědomí, že Příběh Lucy Gaultové vlastně nikdy neskončí, že žena ve své nemohoucnosti ustrne navždy. Neskonalý smutek tohoto románu totiž neplyne z nevypočitatelných zásahů osudu, ale z neschopnosti využít v pravou chvíli těch málo šancí, které se přece jen občas naskytnou.