Česká poezie je v posledních letech plná nových jmen, zajímavých prvotin i druhotin a vůbec čilého dění a zdravého sebevědomí. Jedním z autorů patřících k tomuto kvasu je Ondřej Buddeus, debutující sbírkou s příznačně kompjůtrovým názvem 55 007 znaků včetně mezer.
Něco se děje v nové české poezii. Za poslední roky se objevili svébytní autoři, jejichž cestu stojí za to sledovat. Neoavantgardně laděný Jakub Řehák přišel se sbírkou Světla mezi prkny (2008). Ondřej Macura ve sbírkách Indicie (2007) a Žaltář (2008) spustil znejisťující postmoderní „voiceband“ různých stylů a rovin. Je tu břitce absurdní poetika Viktora Špačka (Zmínky a případky, 2007; Co drží Nozozemí, 2010), myšlenkově vyzrálými debuty se představili Josef Hrdlička (Loďstvo vyplouvá z temnot, 2011) a Kamil Bouška (Oheň po slavnosti, 2011). Čerstvou sbírku vydává Bouškův druh ze skupiny Fantasía Adam Borzič (Rozevírání, 2011), prvotinu má Miroslav Boček (Některé mraky letí pomaleji, 2011). Stojí za to uvést pár dalších nových jmen: Janele z Liků, Vavřinec Übermaier, Jitka N. Srbová, Pavla Vašíčková, Wanda Heinrichová, Ondřej Tuček, Patrik Hlavsa… Spíš než touha „novolyricky“ ohmatávat svět dostupných básnických modů a nálad spojuje tyto autory nově nabyté sebevědomí. A to jak ve významu zdravé jistoty, tak ve významu uvědomění si sama sebe, vědomí potřeby zformulovat svůj svět, nechat pro něj uzrát svébytnou poetiku.
Je je je je je je je
Tím nemá být řečeno, že vše v dané tvorbě je skvělé. Přesto tito autoři nechtějí jen básnit, ale zřetelně za něčím jdou. Patří k nim i Ondřej Buddeus s prvotinou 55 007 znaků včetně mezer. Sbírka je útlá rozsahem, avšak originální přístupem k věci, tvůrčími úmysly. Není to kniha pro každého. Lze si představit řadu vstřícných čtenářů, kteří pro Buddeusův způsob psaní nenajdou trpělivost, ba ani důvod, proč by na jeho specifickou poetiku měli spotřebovávat svou pozornost. Řekněme rovnou, že jim to nelze vyčítat. Buddeusův debut se opravdu v lecčem míjí účinkem.
Tak třeba: ani sám autor nejspíš nedoufá, že si někdo vskutku přečte prvních třináct stran jeho knížky. Tvoří je totiž abecedně navršená jednotlivá slova, těžko říct, podle jakého klíče sebraná dohromady, jestli vůbec podle nějakého. Několik řádek v odstavcích například zaberou opakovaná slova „je“, „kdyby“, „na“, případně „odemykáš“… Vizuálně jde o zajímavý efekt, ale opravdu číst – to ne! Můžeme hledat význam v tom, že odstavce slov jako z primordiálního roztoku vyvstávají z úvodního shluku pouhých grafémů (závorka, čárka, tečka, otazník). Můžeme se pousmát nad ironickou tečkou, za niž v této abecední přívalové „básni“ slouží koncové slovo „žumpa“. Už tady se ale v kostce rýsuje úskalí celé Buddeusovy sbírky: dráždivý start, zatímco vlastní provedení vyzní ploše a těžkopádně. Ba plakátovitě: naše nečitelná „žumpa“ slov? Řeči? Významů? Z ní se rodíme?
Od první „opravdové“ básně se sbírkou vine více méně standardní kritika zmechanizovaného žití všelijakých dnešních profíků či japíků: „Muž, jenž vynalezl štěstí,/ má zpocené ruce/ a nestíhá/ mrzí ho, že mu dcera nezavolala/ spatřil flek/ na sedmém proužku košile vlevo na břiše…“ Setrvalým ostinatem sbírky je ironický odstup od „žhavého dneška“, odstup jistě patřičný, místy se skrz něj Buddeusovi daří vtipně a břitce glosovat dobové detaily. Básník se vrhá zejména na poeticko-satiricky vnímanou „přidanou hodnotu“ doby, zachycuje všudypřítomný pel profesních, společenských či mediálních atributů, z nichž leckoho bere senná rýma nebo rovnou kopřivka. Hned se však nabízí kardinální otázka: Co se otevře za odstupem? Co básník nabídne, objeví, čím bude žít poté, co si v sobě odbude zcizující distanci vůči povrchu světa a začne se zabývat hlubšími vrstvami, něčím, co bude již vskutku jeho, bez možnosti odstupu?
Na mělčině jako na hloubce
Do reflexivní roviny, v níž nevládne jen suchý koncept a odstup, sbírka moc nezabrousí. Ne že by to Buddeus neuměl. Počíná si tak třeba v jedné z nejlepších básní sbírky, označené technicistně 1., 2., 3.,: „Vždycky mu bylo divné/ že na dovolené na mělčině/ se plave stejně jako na hloubce…“ Báseň výjimečně není podřízena výchozímu konceptu, ale tvoří ji reflexivní střípky, pozoruhodné už samy o sobě, nikoli tím, jak poslušně rozvíjejí (či ilustrují) zadanou myšlenku.
Většina textů je však ve sbírce vystavěna opačně. Básně vycházejí z drobných, někdy celkem enigmatických konceptů, jež potom zdlouhavě naplňují. Konceptuální impulsy lze často shrnout do jedné věty, povelu: Utíkej! Hledej! Odemkni svou skříňku! Vzápětí se básník uchyluje k výčtům, jimiž chce vyčerpat téma textu, anebo rovnou obejmout všehomír, jindy zas katalogizovat dnešek s jeho typickými (ostatně zejména mediálně naleštěnými) ploškami. Sama vnitřní pružina básně však zůstává stranou; nenapíná se, nesmršťuje, nedrnčí tajemstvím. Báseň se děje jinde, spotřebuje sama sebe zbytečně doslovným rozvíjením úvodního zadání.
Zůstane-li text v rovině významově-logické hry, podrží si svěžest: „Jestli Bůh miluje/ člověka, to musel/ zešílet. Jestli Bůh/ zešílel, člověk/ už nemá co ztratit.“ Avšak v momentě, kdy zapadne do všeobjímajících výčtů, ztrácíme zájem. Výčet sice usiluje o plasticitu, ve skutečnosti se však obsah jen lije do šířky. Míří k extatické dynamičnosti – jenže co je to za extázi, podléhá-li od začátku do konce nějakému řídicímu principu? Buddeus by měl někdy vyslyšet samu duši výčtu a překypět spolu s ním, navzdory konceptuálnímu východisku.
Ježíš a střízlík
Výjimečně koncept a zámysl nabydou rozměrů docela monumentálních, třeba v delší básni Střízlík (work in progress). V rovině výčtu zde básník katalogizuje všechny možné jiné smrti, jimiž mohl zemřít Ježíš, nebyl-li by ukřižován. A jak jiný by byl náš svět bez symbolu ukřižovaného! Třeba kdyby Ježíši „došly síly v bouřce při turistickém přechodu Grónska“… Monotónnost výčtu pak dramatizuje druhá linie básně, totiž patálie ptáčka, jenž omylem vlétl do básníkova pokoje a teď zmateně sedí na rámu obrazu a neví, kudy kam. Intence básně je působivá. Básník se jakžtakž vyváže z roviny civilizačně-kritické a jeho litanie – skrz boření mýtu – nabývá sama rozměrů poněkud mytických. Intimní nepříběh zbloudilého ptáčka se v kontrastu s megapříběhem Ježíšovým uhrančivě rozeznívá.
Přesto i tuto báseň ubíjejí právě ty principy, na nichž je vystavěna. Básník chce postihnout svět – jenže svět básníka bezohledněji a samozřejměji smete jeho vlastními slovy a zámysly. Paradoxně nejúčastnějším, ale i nejplastičtějším a nejpravdivějším místem se nakonec stane delší citace z odborného ornitologického spisku: „Střízlíček … Ukrývá/ se v houštinách. Let je nízký a frčivý. Je/ to zimní zpěvák, vyzpěvující svou řinčivou/ a překvapivě hlasitou sloku i za mrazu…“ Jako by Buddeus sám bezděky tušil limity svého způsobu a nechal živá a prohřátá slova vklouznout do textu aspoň prostřednictvím citátu.
Na závěr kontrolní otázku: Ověří si kdy ctěný čtenář pravdivost titulku této recenze? Což o to, číslo v názvu může odpovídat. Zároveň ale dobře víme, že nás to vlastně nemusí vůbec zajímat. Podstatné pravdy budeme hledat jinde. V punktu přetechnizovaného a zkompjůterizovaného světa Buddeusova poezie zdravě provokuje. Cesty k hlubším věcem však vedou jinudy.
Autor je básník, literární kritik a hudebník.
Ondřej Buddeus: 55 007 znaků včetně mezer. Nakladatelství Petr Štengl, Praha 2011, 64 stran.