Počátkem března byl do českých kin uveden film Železná lady. Z plakátovacích ploch se trochu monalisovsky tajemně usmívala ikona neoliberalismu, britská konzervativní premiérka, zpodobněná napudrovanou Meryl Streepovou. Co vlastně snímek přinesl a jak lze uprostřed krize systému, který Thatcherová spoluzakládala, hodnotit její odkaz?
Českým divákům filmu Železná lady (The Iron Lady, 2011) může osoba Margaret Thatcherové spadat do skupiny vítězů studené války vedle Ronalda Reagana, Françoise Mitterranda, Helmuta Kohla a Jana Pavla II. Zatímco přejmenování jedné ulice v Bubenči po americkém prezidentovi loni jistý zájem vzbudilo, všudypřítomný obličej Meryl Streepové coby britské premiérky ponechal aktivistické stránky nepopsané. A to i přesto, že na ni lze hledět v souvislosti s představami, které si získaly jednu specifickou část české společnosti (ač někteří diváci si jistě přišli jen zavzpomínat). Film dva týdny vévodil návštěvnosti kin, billboardy s Meryl Streepovou visely na veřejných prostranstvích a Thatcherová je nyní zas o něco známější i mezi mladšími diváky. Snímky tematizující osudy osobností, které měnily dějiny, jsou běžným produktem filmového průmyslu a oživenou paměť využívají i tvůrci Železné lady. Rezignují ale na ambici představit její politickou dráhu v úplnosti a spíše se věnují osobnímu příběhu tohoto archetypu self-made woman. Ideje i činy hrdinky jsou načrtnuty hrubě schematicky, a ačkoli se několika zásadních otázek ve filmu dočkáme, příčinu tří po sobě jdoucích volebních úspěchů vykládají tvůrci pomocí tradičního klišé o thatcherovské razanci ve válce o Falklandské ostrovy. Díky ní se stává symbolem sebevědomého vítězství, který si mohou diváci zařadit hned vedle jiného chrabrého obránce Británie – Winstona Churchilla. Odkaz první britské předsedkyně vlády ale může být vykládán i jako odkaz bojovnice za ženská práva. Tak ostatně o svém souznění s filmovou postavou hovoří i Meryl Streepová. Naznačuje, že se s filmovým obrazem Thatcherové může ztotožnit i část společnosti, která dosud thatcherismus odsuzovala nebo k němu byla indiferentní.
Proti byrokratům i svobodným matkám
Obraz Thatcherové je ve filmu Železná lady totiž opravdu velmi smířlivý, což je u podobně kontroverzní osoby přinejmenším nezvyklé. Připomeňme si, že premiérčino nejznámější politické vyjádření z roku 1987 („Žádná společnost neexistuje, existují jen individuální muži, ženy a také rodiny…“) ilustruje poměrně věrně jak její ideologickou výbavu, tak základy její reálné politiky. Antropolog David Harvey v knize A Brief History of Neoliberalism (Stručná historie neoliberalismu, 2005) analyzuje nejen pozadí, vzestup a dopady neoliberalismu jako „poslední univerzalistické utopie“, ale právě i konkrétní kroky britské političky. Ústřední tezí je zde tvrzení, že ideologie založená na individuální svobodě ve skutečnosti znamená restituci velké části majetku do rukou těch nejbohatších. „Noví bohatí“ nepatřili nutně k tradičním elitám, a tím si neoliberální režimy uchovaly určitý legitimizační mýtus „amerického snu“. To je patrné zejména ve Spojených státech u osob jako Bill Gates i ve Velké Británii, kde se po desetiletí vlády Thatcherové procento majetku vlastněného nejbohatší tisícinou populace vrátilo zhruba na úroveň z dvacátých let 20. století.
Chytrá cesta ke konsenzu vedla u Železné lady skrze její mediální a marketingovou politiku, což ve své práci The Hard Road to Renewal (Obtížná cesta k obnově, 1988) dokládá přední autor birminghamského Centra pro současná kulturní studia (CCCS) Stuart Hall. Ten klade její hvězdnou kariéru zejména do souvislosti se schopností představit opozici vůči přebujelé byrokracii labouristického sociálního státu a odtažitosti politických elit od problémů skutečných lidí. Současně ale také neváhala kritizovat svobodné matky „zneužívající“ podpory ze strany státu a Británii nabídla zcela novou a – byť použití tohoto slova může být paradoxní – revoluční politickou vizi založenou na absolutní individuální odpovědnosti. Hall v jejím politickém stylu, jejž označuje za autoritářský populismus, poukazuje především na přesvědčení o možnosti volby a nestrannost. To jsou rysy, k nimž se explicitně hlásí i scénář filmu Železná lady.
Vzorná rodina i filmy
Příběhy politických reprezentantů ostrovního království na filmovém plátně v posledních letech vytvořily doslova subžánr. Lze se domnívat, že jeho zrod souvisí s prezentací soukromí královské rodiny komerčními televizemi, již podnítily tvrdohlavé princezny Diana a Fergie a která s princi Williamem a Harrym, resp. s Kate a Pippou Middletonovými, pokračuje. Právě na podněty související spíše s červenou knihovnou, prací paparazziů a reality show reagují filmařsky zručnější a kvalitně obsazené filmy. Poukazovat na lidské vlastnosti mocných britského impéria u diváků zabírá. Na rozdíl od kritických snímků o prezidentech z americké produkce (např. JFK, Nixon nebo parodický W.) lze v současné britské kinematografii nalézt mnohem silnější patos sounáležitosti celé ostrovní společnosti. Ta legitimizuje reálné politické jednání a zároveň rehabilituje obraz jeho původců. Vlnu započal snímek Královna (The Queen, 2006), který přinesl Helen Mirrenové Oscara za roli Alžběty II. Ve filmu se na pozadí ambivalentního postoje královské rodiny ke smrti lady Diany odehrává střet mladého labouristického premiéra Tonyho Blaira s konzervativní panovnicí. O těžké roli státníka vypráví taktéž oscarová Králova řeč (The King’s Speech, 2010), jež panovnickou rodinu líčí jako k obětem připravenou a vzorově zodpovědnou společenskou jednotku. Anglický král Jiří V. ve filmu bojuje s koktavostí, tu pak v pravý čas překoná, podobně jako impérium nacistické bombardování. Analogické postupy přináší i Železná lady Phyllidy Lloydové. Premiérka se stejně jako členové královské rodiny v předchozích filmech zoceluje v hodinách tréninků, při nichž kultivuje své vystupování, a moci platí vysokou daň ze svého soukromí.
Ďáblové populární kultury
Obdobně jako v úspěšné marketingové strategii samotné Thatcherové (založené na démonizaci určitých skupin druhu odborářů nebo svobodných matek) nacházíme některé účinné manipulativní techniky i ve filmu Železná lady. Ten nepokrytě vyvolává sympatie k vetché a popletené stařence, kterou Thatcherová dnes je, anebo k političce, která si veškerou slávu vydobyla vlastní pílí a rázností. Naznačuje, ale nerozvádí některé vysoce diskutabilní rysy osobnosti i politiky Železné lady, ať už se jedná o tenkou linii mezi rozhodností a fanatismem nebo o idealizovaný individualismus, který se vzhledem k současné závislosti baronky na cizí pomoci ukazuje jako nonsens. Film, od kterého samozřejmě nelze čekat dokumentární věrnost, rovněž přejímá některé podstatné momenty sebeprezentace thatcherismu, jak o něm píše Stuart Hall. V tomto ohledu mezi nejsilnější momenty patří zčásti dokumentární záběry nekultivovaných odpůrců premiérky útočících na vládní Rolls Royce. Není třeba dodávat, že jsou ve filmu zobrazeni jako lítá zvěř, zhruba v tradici toho, co Hall pojmenovává slovy „ďáblové populární kultury“.
Thatcherismus tedy evidentně nevyřkl svá poslední slova. Autoritářský populismus má i dnes mezi českými politickými komentátory celou řadu stoupenců, ostatně i nynější český prezident se k odkazu této osobnosti, ikonické pro určitou část konzervativně-liberální pravice, dál hrdě hlásí. Otázkou ale zůstává, o kom točit podobné filmy příště. Jistě lze najít ještě řadu inspirativních britských státníků, ale pro podání současných dějin očima neoliberálních „vítězů“ by se více hodil snímek o Ronaldu Reaganovi. Anebo rovnou bez zbytečných schovávaček o Augustu Pinochetovi?
Autoři jsou spoluzakladatelé Centra pro studium populární kultury (CSPK).