Kontrarevoluční volba proti novému

Dnes bychom se rádi vyjádřili k protestům, jež se odehrály v arabském světě i na dalších místech (Španělsko, Wall Street)… Téměř všichni jsou jim příznivě nakloněni pro jejich mladistvost i nezpochybnitelný emancipační potenciál, ale pak se odehrají volby, které zapůsobí jako do očí bijící popření smyslu těchto hnutí (vítězí strany konzervativně náboženské, ultraliberální atd.). Jde o dvě různá vyprávění a o dva vzájemně propletené aspekty demokracie.

Nutnost volit

Organizace voleb je kontrarevolučním postupem. Nemáme teď na mysli volební systém týkající se běžného fungování státu, ale možnost zorganizovat volby ve chvíli, kdy je hnutí nejisté a neustálené. Umožnit každému volit je posedlostí zaměstnavatelů během stávky. V červnu 1968 De Gaullova schopnost rychle zorganizovat volby také oslabila celé hnutí – zatímco byla Francie poseta rudými vlajkami, ve sněmovně zavládla modrá konzervativní většina.

Dialektický vztah mezi hnutím a taktickou schopností, která předstírá, že ho překládá do volebního systému, má dlouhou historii. Co se stalo v Egyptě, v Tunisku, stejně jako ve Francii v květnu až červnu ’68? Protestní hnutí nebylo dostatečně silné, aby zabránilo konání voleb. Ve skutečnosti by se mělo usadit ve svém vlastním čase a nenechat se přerušit postupem nevycházejícím z jeho uspořádání. Protestující na náměstí Tahrír budou vždy jen menšinou společnosti a myšlenka většiny zruší to, co vznikalo z daného hnutí. Volby nejsou pořádané lidem, mohou se uskutečnit pouze za podmínky, že si stát zachoval moc. Pokud by revolucionáři mohli zasahovat do jejich přípravy, staly by se jistě součástí protestního hnutí.

Touha Západu

Komentátoři arabských protestů pociťující to, co by se dalo nazvat touhou Západu, pokládali za logické vyústění volby. Pomocí voleb se měl despotický stát proměnit ve stát právní. Pak však nebyli spokojeni s výsledky. Volby si přejeme, pouze pokud zvítězí naše, tedy dobrá většina. Je možné litovat, že byly zorganizovány volby v danou chvíli, ale nelze žádat dopředu známé výsledky. Právě kontrarevoluční síly toužily po volbách. Lidové hnutí je nechtělo, jelikož ho pouze rozdrobily, a západní demokraté také ne, jelikož jediní politicky zavedení lidé pocházeli z minulého režimu.

Veřejné mínění převládající v médiích se dá shrnout do tří bodů:

Volby jsou nezbytně nutné.

Je třeba, aby lidé volili tak, jak mají.

A pokud nevolí tak, jak mají, snad aby volby raději nebyly.

Poslední bod vyvrací první pomocí druhého.

Ostatně, když bylo vyhlášeno referendum o evropské ústavě, mediální svět byl pro, zatímco lidé volili proti – dělalo se, jako by se nic nestalo. V Egyptě také špatně volili – je třeba přejít k bodu tři.

A co teprve referendum v Řecku! Proti Řekům jsou namířena pod pohrůžkou známky CCC nevídaně hrubá opatření týkající se platů, důchodů atd… Jeden nebožák ze spletitých důvodů vyhlásí referendum. A co vidíme? Demokraty, kteří zuří vzteky – taková urážka!

Propaganda demokracie a svobody je omezená na předpoklad, že to, co z ní vzejde, nebude odporovat velmi úzce specifikovaným normám. Jde o jakýsi demokratický totalitarismus. Volby nejsou obecnou mocí danou mase lidí. Jsou přijaty jako represivní nástroj pod podmínkou, že výsledek bude předtvořený. Jsou státním postupem v souladu s hypotézou konsensu, který je restriktivní nejen vůči své formě, ale i vůči obsahu, a jehož parametry jsou neobyčejně přesné. Dnes například není možné volit tak, aby vznikl lidový projev, který by se dotkl logiky trhu – a každý to ví.

Co je to politika?

Politika sestává ze tří částí: lid, jeho kolektivní formalizace (odbory, sdružení, strany) a mocenské orgány státu, k nimž je třeba připočítat nevolené ekonomické orgány. Politika spočívá ve sledování daných cílů skloubením těchto tří prvků. Podle klasické koncepce je lid mnohostí. Druhy politiky se liší podle hodnocení mnohosti – zatímco fašistická či nacionalistická politika klade důraz na její homogenitu, marxistická politika zdůrazňuje její heterogenitu, třídní rozdíly atd. Konstitutivní tendence lidu jsou vyjádřeny různými organizacemi, z nichž strany jsou ty, které se prezentují jako schopné podílet se na státní moci.

V současném světě se nacházejí čtyři hlavní politické směry: revoluční, fašistický, reformní a konzervativní. Revoluční a fašistický jsou vně státního konsensu. Jejich koncepce se týká státu jako celku, a ne jeho možné ústavní varianty. Reformní a konzervativní směry naopak uznávají, že jejich konflikt může zůstat v rámci sdílených ústavních hranic.

Všechny směry se shodnou na tom, že je třeba reprezentovat kolektivní zájmy lidu. A tato reprezentace má podobu politických stran. V rámci volební propagandy strana musí předstírat, že zastupuje většinový zájem (i když jde ve skutečnosti jen o zájmy nějaké úzké skupiny). Tak se tato hra dostává do dialektických protikladů, kde se překrývá obecné s partikulárním.

Parlamentarismus je moderní formou myšlenky reprezentace. Nazývat současný politický systém demokracií je absurdní – demokracie znamená vládu lidu, tedy jeho maximální účast na politických rozhodnutích. Tato účast je dnes extrémně nízká, nacházíme se spíše tváří v tvář jakési oligarchii. Současný režim je tedy parlamentní a jeho ideologií je, že se prohlašuje za demokracii.

Hlavní myšlenka parlamentarismu spočívá v organizaci zastoupení všech částí společnosti pomocí volebního systému. Pokud se sdružení zastupující lid chce stát stranou a podílet se na moci, musí definovat skupinu, kterou zastupuje, být součástí předepsaného konsensu a ručit za to, že neudělá nic nového. Cílem je, aby následnictví politických reprezentací nevedlo k občanské válce – což je lepší argument ve prospěch parlamentarismu než ideologický konstrukt demokracie. Jde o organizaci konsensu reformních a konzervativních sil, který vylučuje ze hry síly revoluční a fašistické. K tomu je třeba společného třetího bodu – a tím je zde kapitalismus a společenská organizace. Za politickou krizi pak média označují stav, kdy dvě hlavní síly navenek splývají.

Stát zastupuje globální zájmy vlády kapitálu. Politický život parlamentarismu je složitý, jelikož v něm politická reprezentace kolísá mezi stejností a rozdílností. Obě hlavní strany musí zastupovat to samé a přitom vyvolávat dojem, že jim jde o něco jiného. V parlamentarismu je politika plně podřízena státu, který představuje konsensus umožňující její samotný vznik. Parlamentarismus je uspořádáním předepisujícím kontinuitu a vylučujícím možnost radikální změny. Je imaginární politikou, fikcí, teatralizací politického života, která skrývá konsensus. Na počátku je stav milosti (aneb Brechtovo nezcizené divadlo), kdy věříme zastupiteli, že je tím, za co se prohlašuje, a na konci zkaženost mocí, a to už máme chuť herce vypískat. Nic z divadla se však nedotýká podstaty parlamentarismu, který je nejodolnější formou moderní politiky.

Reprezentace

Proč je parlamentarismus natolik homogenní? Jeho síla spočívá ve schopnosti zakrývat rouškou fikce po sobě následujících rozdílností princip nemožnosti změny. Stejnost je zde re-prezentována jako rozdílnost. Jeho základní kategorií tedy není demokracie, ale levice. Levice je to, co předpokládá, že rozdílnost lze uskutečnit v rámci stejnosti. Její síla spočívá v tom, že se, alespoň ve Francii, neprosadila žádná politika, která by se neúčastnila konsensu myšlenky reprezentace jakožto podmínky účasti na státní moci. Zde se nachází hlavní problém. Je možné vytvořit soulad tří základních složek – lidu, organizací a státu, který by nebyl založen na systému reprezentace? Protestní hnutí nejsou součástí reprezentace. I když se za ni označují (egyptský lid), jsou spíše metonymií, oddělenou částí, která zastupuje celek. Parlamentní zastoupení je naopak reprezentací, kde jeden výraz zastupuje jiný, tedy metaforou. Představit si však ustálení metonymie lze jen těžko, část nemůže věčně zůstat oddělená od celku.

Na závěr tedy můžeme podotknout, že soulad tří základních složek (lid, organizace, stát) by měl být zkoumán na základě své krize (velké lidové protesty, krize rozdílnosti a stále zjevnější mechanismus kontinuity státu). Právě ta uvádí do politického oběhu radikální výrazy (extremismus, populismus).

Základní otázkou zůstává, co by bylo ne-reakční politikou (slovem reakční mám na mysli politiku, která zastává zmíněnou rozdílnost ve stejnosti). Je možné vytvořit politiku, která by zastávala opravdovou jinakost, tedy nestejnou rozdílnost?

Z francouzské přednášky proslovené 7. prosince 2011 na École Normale Supérieure v Paříži přeložila a zkrátila Jana Beránková. Publikováno se souhlasem autora.

Následující díl vyjde v A2 č. 13/2012.