Nebýt umělcem, být talentem a naopak

Režisérka Anna Petrželková (nar. 1984) vystudovala divadelní režii na VŠVU v Bratislavě, režírovala například v Mestském divadle Žilina, ve Štátném divadle Košice či v Městském divadle Zlín. V roce 2010 a 2011 vytvořila v Ostravě dvě inscenace tradičních dramat: Cenci v Národním divadle moravskoslezském a Romeo a Julie v Divadle Petra Bezruče. Na konci minulého roku zakotvila na menších jevištích rodného Brna, kde v Divadle Husa na provázku a Reduta připravila spolu s tvůrčím týmem inscenace Tichý Tarzan (zcizené deníky fantoma erotické fotografie) a Jules a Jim. Nyní chystá Taboriho Mein Kampf v pražském Švandově divadle.

Touha po jiném

Režisérka v inscenaci Tichý Tarzan zpodobňuje život kyjovského fotografa Miroslava Tichého na základě stejnojmenného scénáře Simony Petrů a Petra Jana Kryštofa. Nesnaží se o vytvoření přesného portrétu rozporuplného muže, cílem je rozkrýt problematiku umění jako služby veřejnosti. Proto je Tichý zobrazován prostřednictvím vztahů k okolí, které je v inscenaci stejně dominantní jako titulní postava. V kontrastu s Kyjovany vyniká Tichého touha po neexistující svobodě na malém městě, prodchnutém moravskou tradicí.

Petrželkové se podařilo zobrazit specifika dobrovolně izolovaného a zkostnatělého života maloměsťanů několika způsoby. Herci představující Kyjovany lezli po jevišti sklepní scény, schovávali se v koutě, ohlodávali fotografie rozeseté po podlaze – chovali se jako myši, jako neindividualizovaná homogenní skupina škůdců. Život maloměsta a soudržnost jeho obyvatel se projevovala při různých shromážděních vedených starostou, kterého však nikdo nerespektoval. Jeho povýšené chování postrádalo vnitřní opodstatnění, proto mluvil k lidem prostřednictvím „všemocného“ mikrofonu, aby byl jeho názor slyšet. Obyvatelé Kyjova se ochotně skrývají za uniformitu davu, bojí se odlišného, bojí se Tichého. Zároveň vnitřně touží po něčem, co je nové, neotřelé, jiné – po tom, co je umělecké. Proto bez autorova svolení dojde ke zveřejnění jeho díla a Tichý, který byl městem vyloučen, je nyní hlavní atrakcí tamního života. Tichého fotografie (dříve Kyjovany považované za paskvil) se vystavováním v muzeích a obdivem veřejnosti stávají uměním.

Ambivalentnost zakořeněná v bytí Miroslava Tichého, v jeho uměleckém „neumění“ a nekompromisní svobodě svým vnitřním dramatickým potenciálem vybízí k převedení na divadlo – jeviště umožňuje stavět tyto různorodosti bezprostředně vedle sebe do ostrého kontrastu, z něhož vzniká dramatické napětí typické pro režie Anny Petrželkové. To je scénicky vyjádřeno mimo jiné rozdělením jeviště našedlou plexisklovou tabulí. Vše, co se odehrává v zadním plánu scény, působí jako rozpohybovaná zvětšenina autentických fotografií Miroslava Tichého, pořízených specifickým fotopřístrojem. Okolní svět se divákům představuje jeho pohledem, jenž je konfrontován s běžným životem fotografa situovaným před plexisklo.

Režie Anny Petrželkové se v inscenaci Tichého Tarzana vyznačuje především výběrem mnohovrstevnatých a proměnlivých metafor (kyjovský kroj, plexisklo, mikrofon), kterým herecká akce přiřazuje význam.

Talent místo umění

V době, kdy se uskutečnila premiéra Tichého Tarzana, byla česká divadelní obec trochu napjatá jako každý rok. Právě v lednu a v únoru redakce zpracovávají nejrůznější ankety divadelních kritiků o nejlepší cokoli, aby posléze sdělily, komu se uplynulý rok nejvíce dařilo. V anketě kritiků Ceny Alfréda Radoka, vyhlašované časopisem Svět a divadlo, byla Anna Petrželková nominována (stejně jako loni) v kategorii Talent roku. Stejně jako loni ocenění nezískala. I přesto, že vůči anketám tohoto typu a označením „talent roku“ slýcháváme a čteme nespočet výhrad, jistou výpovědní hodnotu nesou. „Talent roku“ nám říká, že nominovaný či oceněný tvůrce má talent (který stejně mají i ti z jiných svébytných kategorií, jinak by nemohli být umělecky činní). Ovšem „talenti“ zatím nedisponují takovými kvalitami, aby mohli být konkurencí svým kolegům. Není tedy toto ocenění spíš urážkou než uznáním?

Inscenace Tichý Tarzan, tematizující násilné vměstnávání tvůrčí invence do jasných kategorií, může být pro režisérku Annu Petrželkovou niternější, než se zprvu zdá. Ověnčíme ji označením talent (stejně jako jiní Miroslava Tichého označením umělec), abychom dali najevo, že její práci sledujeme. Možná by bylo dobré (nejen v případě této tvůrkyně) přestat rozhazovat nálepky a vnímat umělce prostřednictvím předváděného díla. Práce Anny Petrželkové může být v mnohém pozoruhodná, stejně tak jako váhavá a nevyzrálá. Možná se z kategorie Talent roku v příštích letech „probojuje“ do kategorie oceňující režiséry. V té už se matoucí slovo talent alespoň neužívá tak často. Tak jako se talentovaný fotograf Miroslav Tichý asi nikdy nechtěl stát umělcem, Anna Petrželková by si určitě nepřála zůstat pouhým talentem.

Autorka je teatroložka.