Uplynulé desetiletí bylo na moskevských divadelních scénách, aspoň těch novátorských, nebývale plodné. Novým trendem jsou především dokumentární inscenace a aktuální témata. Škoda, že české publikum téměř nemá možnost současné ruské divadlo vidět. Anebo je ani nezajímá.
Snahy uvést na ruská divadelní pódia nový jazyk a nová témata, začlenit do inscenování dramatika a přitáhnout pozornost diváků k aktuálním společenským tématům se nejvýrazněji projevují v Moskvě. Pro novou divadelní vlnu byl přelomový rok 2002. Lidé z divadla Teatr.doc se tehdy spojili s novátorskými režiséry a dramatiky z londýnského divadla Royal Court a uskutečnili několik seminářů na téma, jak oživit divadlo zaměřené na každodenní realitu. Tentýž rok se na festivalu Zlatá maska otevřela sekce věnovaná „novému dramatu“. Zakladatel festivalu Eduard Bojakov později založil divadlo Praktika. V centru režie a dramatiky Alexeje Kazanceva a Michaila Roščina, fungujícím již od konce devadesátých let, vznikla roku 2003 skupina SounDrama herce a muzikanta Vladimíra Pankova, která vytváří představení na pomezí divadla a hudby. Mezi lety 2008 a 2013 fungovalo Divadlo Josefa Beuyse. To mělo podle svého zakladatele Georga Genauxe, dříve kmenového režiséra Teatru.doc, především napomoci novým talentům vyzkoušet své schopnosti. Představení se zaměřovala na rozkrývání historické paměti a jejich základním principem byla interakce s divákem. V roce 2012 byl uměleckým šéfem Gogolova divadla jmenován Kirill Serebrennikov. Ten zrušil repertoárové divadlo a v takzvaném Gogolcentru nastolil koncepci projektů a rezidencí.
Během desetiletí se myšlenka původně několika málo lidí rozrostla v proud, který ve značné míře pozměnil vnímání divadla. Vznikly nové scény, festivaly, semináře a celý tento komplex zajistil rozvinutí nových myšlenek a talentů. Nová vlna chtěla diváka provokovat k reakci – vzdala se obecných hodnot a uvedla na scénu rozporuplný život oproštěný od jakékoli estetiky.
K čemu je verbatim?
Teatr.doc se prezentuje jako experimentální prostor, čímž ovšem jeho tvůrci často omlouvají nedokonalost formy svých představení – jde spíše o dialog s divákem. Umělecký šéf Michail Ugarov chtěl na počátku narušit zajeté postupy, aby navrátil divadlu schopnost výpovědi. Pomohla mu k tomu britská metoda, známá jako „verbatim“ a založená na sběru a montáži dokumentárního materiálu: „První etapa práce s verbatimem byla minimalistická, bylo nutné zbavit se představy, že na scéně je herec a hraje hru inscenovanou režisérem.“ Většina zastánců klasického pojetí divadla verbatim zcela odmítá a považuje ho za vhodný nanejvýš pro studenty. Tato metoda však nemá vyprodukovat veledíla, ale především podnítit proces, který popsal významný divadelní vědec Pavel Rudněv. Jde o to, že v divadle po čase vždy dochází k novému uchopení funkce režiséra, herce, dramatika, scény či ztvárnění role.
Metoda verbatim staví na první místo dramatika a téma hry. Dramatik ho vyhledává přímo v reálném životě a postihuje skrze ně obecněji platné hodnoty. Režisér pak vytváří představení jako dialog s dramatikem. Herci se do procesu vzniku představení včleňují díky účasti na dokumentárním nahrávání rozhovorů. Inscenace je tak výsledkem kolektivní práce. K tomu, aby se hra stala uměleckou výpovědí, je ovšem zapotřebí schopného dramatika. Například divadelní kritička Marina Davydovová vidí hlavní úskalí dokumentárních her v pasivní pozici hlavních postav. Chybí jim odpovědnost za jejich činy, jsou jen „pěšáky v rukou mnoha okolností“.
Činnost Teatru.doc ovšem nelze redukovat pouze na produkci dokumentárních her. Poskytuje totiž myšlenkové i technické zázemí dalším autorům, kteří se zabývají současností, i když třeba nepracují s verbatimem. Zaměření na aktuální společenskou situaci, která nemá jednoduché řešení, vede k tomu, že ani v současných hrách nenajdeme žádný jasný model nebo koncept. Naopak se potýkáme s nejednoznačností, postavy zastávají určité stanovisko, které je ale neustále znejišťováno, mnohdy jimi samými.
Hledání střední cesty
Už několik let funguje divadlo Praktika. To na rozdíl od Teatru.doc nepředkládá divákovi „pouhý“ experiment, ale představuje výdobytky nové vlny v podobě formálně završených děl. Nynější umělecký šéf Ivan Vyrypajev charakterizuje koncepci Praktiky jako „objevování“ – diváky je prý třeba seznamovat s tím, že ve světě existují nejrůznější typy vědomí a všechna mají svou platnost. Vyrypajev se pokouší najít střední cestu mezi potřebou uchovávat národní tradice a potřebou rozšiřovat povědomí o dění ve světě. Jde v podstatě o reakci na tabuizaci určitých témat v současné ruské společnosti, která vyvrcholila řadou zákonů vydaných ministerstvem kultury, jimiž byla v zájmu uchování tradic a národních hodnot vnesena do kulturního života přísná cenzura (jde například o zákon o propagaci netradičních sexuálních vztahů nebo zákon o zákazu používání vulgárních výrazů v uměleckých dílech).
Současnými nejhranějšími dramatiky ruské divadelní nové vlny jsou například Maxim Kuročkin, Michail Durněnkov a v Evropě dobře známý Ivan Vyrypajev. Durněnkovova hra Samyj legkij sposob brosit kurit (Nejjednodušší způsob, jak přestat kouřit, 2011) pojednává o lidech, kteří se snaží ve svém životě něco změnit. Hlavní hrdina přestává kouřit a jeho bývalý profesor se rozhodne učit gastarbeitery, neboť škola, ve které učil, se má bourat. Tyto změny jsou ale pouhou zástěrkou skutečných problémů, které postavy prožívají.
Centrum dramaturgie a režie uvedlo Kuročkinovu hru Klass Bento Bončeva (Třída Benta Bončeva, 2012), odehrávající se v budoucnosti. Na základě hypotézy, že láska znamená v historii lidstva pouhý vývojový bod a v budoucnu zmizí, vytváří Kuročkin různé modely chování lidí, kteří se vyrovnávají s její absencí. Vnímání moderního člověka se podle Kuročkina pod vlivem novodobých technických vymožeností štěpí a rozmělňuje, člověk pozbývá schopnosti kontinuálně myslet, pouze vyhodnocuje sebraná fakta, a to ještě téměř vždy jen přiřazením znaménka plus nebo minus.
Rusko nás nezajímá
V Česku jsme měli možnost seznámit se naživo se současným ruským divadlem jen minimální. Za léta existence Teatru.doc, Praktiky a Centra režie a dramatiky se k nám dostala pouze tři představení (zatímco třeba na slovenských festivalech se ruská nová vlna pravidelně objevovala). Navíc na pozvání těchto tří představení ani neměla hlavní zásluhu česká strana. Hra Dva v tvém domě (2011) režisérky Jeleny Greminy, pojednávající o domácím vězení běloruského opozičního prezidentského kandidáta a básníka Vladimíra Něklajeva, byla v roce 2012 pozvána do Prahy v rámci mezinárodního projektu, představení hry Kirilla Serebrennikova Parchanti (2011; recenze v A2 č. 21/2012) vybrané týž rok na plzeňský divadelní festival přijelo na doporučení ruské produkční a divadelní projekt Jeleny Greminy 150 důvodů, proč nebránit vlast (2013) u nás byl loni uveden v rámci festivalu Kulturus pořádaného ruskými organizátory. Je jasné, že český divák si tak větší představu o současném ruském divadle nevytvoří. A tím cizejší je mu ovšem i celá ruská společnost.
Autorka je překladatelka a teatroložka.