Politicky nepohodlný moskevský soubor Teatr.doc
Ruský soubor Teatr.doc se odklání od původní ideje dokumentárního divadla předkládat divákům holá fakta. Namísto toho se stále více zaměřuje na komentování aktuálních událostí – především podivných soudních procesů s kritiky současného ruského režimu. Poslední představení se hraje v utajení v pronajatých bytech.
Divadelní teoretik Pavel Rudněv tvrdí, že dokumentární divadlo nepředstavuje estetiku, nýbrž metodu, technologii. V době, kdy nás obklopuje množství imitací, nám dokument umožňuje zorientovat se, neboť nás směruje k původnímu zdroji či k prvotní informaci. Tím se dostává do opozice vůči médiím, která naopak v praxi s informacemi často manipulují. Hodnota dramatikovy práce se v případě dokumentárního divadla měří podle jeho schopnosti dostat se k pravdivé informaci a v co nejméně pozměněné formě ji předat divákovi. Práce s dokumentem vyžaduje velkou pokoru vůči materiálu, autor musí být dokonalým pozorovatelem, kterému zrak nezastiňují vlastní umělecké ambice.
V Rusku se dokumentárním divadlem programově zabývá především moskevské divadlo Teatr.doc. Za svou šestnáctiletou existenci dokázalo, že divadelní dokument je stále nosný. Snaha pochopit sama sebe a svůj život skrze autentickou výpověď reálných lidí, nikoliv fiktivních postav, představuje silný, a jak se zdá, dosud nevyčerpaný fenomén. Diváci se setkávají s reálnými touhami a potřebami, které se od těch jejich nijak podstatně neliší, a to ani v případě, že herečka na jevišti ztvárňuje skutečnou vražedkyni.
Metoda verbatim
Nejde však o žádnou zálibu v patologických jevech postihujících jednotlivce nebo společnost. Přestože dokumentární drama používá podobné nástroje jako naturalismus (mohou se objevit doslovné popisy například způsobu týrání, pohlavního života prostitutek a podobně), nevidí člověka jako produkt prostředí. Chce spíše ukázat, že život přináší velmi rozmanitá lidská jednání. Moment vyřčení má pak často osvobozující psychologický efekt – ukazuje nám, že se za své potřeby nemusíme stydět, ať jsou jakékoliv. Životní chyby a přešlapy, výkyvy z normy, byť by byly sebevětší, nejsou v dokumentárních dramatech předmětem hodnocení, ale sdílení. Divadlo tu není od toho, aby trestalo a pranýřovalo, rozčleňovalo společnost a vytvářelo nová tabu. Naopak, vystupuje proti tendenci vytvářet vzájemně se netolerující skupiny.
Dnes velmi populární metoda verbatim využívá při sběru materiálu systém otázek, který je propracován tak, aby se tazatel (herec nebo dramatik) vyhnul stereotypním odpovědím dotazovaného, aby s jejich pomocí dokázal odhalit jeho masku. Takové odkrývání masek se pak samo o sobě může stát tématem hry. Otázky nutí dotazovaného jednat v okamžiku položení otázky, nutí ho k improvizaci, k jazykovému uchopení vzniklé situace. Dopředu si nelze nic připravit. Scéna pak funguje jako lupa – reálná řeč přenesená na scénu získává schopnost odkazovat „za slova“, stává se uměleckým artefaktem. V nepřesnostech vyjádření, pomlkách a bezděčných gestech se odhaluje mnohem více, než co na sebe dotazovaný chce prozradit.
Dokumentární drama bojuje proti vymývání mozků. Snaží se přimět dotazované, tvůrčí tým a ve výsledku i diváky k tomu, aby byli schopni se vyrovnat se zkoumanou situací každý sám za sebe. Dokumentární hry s dobře zvládnutou dramatickou stavbou proto nepřestávají přitahovat hlavně ty, kteří se chtějí aktivně podílet na životě kolem sebe, sdílet a vyměňovat si názory a nespoléhat na obraz reality, který nám servírují média.
Zásnuby a procesy
Dokumentární drama se původně soustředilo především na skupiny lidí, které byly něčím specifické. Sbírání materiálu, na jehož základě měla vzniknout hra, se podobalo téměř vědeckému průzkumu. V kolážovitě poskládaných textech pak skrze mnohohlasí zaznívala potřeba definovat a pochopit své omezení či izolaci. Základní konflikt se točil kolem problému vydělení se a začlenění. Důvodem izolace byl často život na okraji společnosti (narkomani, bezdomovci, alkoholici), ale stejně tak to mohla být i společenská příslušnost středních vrstev (manažeři, krasavice). Mohlo jít i o lidi, které spojuje tragický zážitek (teroristický útok na školu v Beslanu nebo v moskevském divadle na Dubrovce).
V posledních letech se v produkci Teatr.doc dostaly do popředí reakce na konkrétní události, a to hlavně v souvislosti s politicky motivovanými soudními procesy a s udílením neúměrných trestů. Jedná se například o představení Čas 18 (Hodina 18, 2010) o úmyslném neposkytnutí lékařské pomoci vězněnému právníkovi Sergeji Magnitskému, představení Svojimi glazami (Svýma očima, 2012) o procesu s Pussy Riot nebo Bolotnoje dělo (Kauza Bolotnoje, 2015) o uvěznění demonstrantů obviněných z násilí proti policii při legální demonstraci proti znovuzvolení Putina na Bolotném náměstí. Letošní představení Pomolvka (Zásnuby), uvedené v březnu v Praze v rámci festivalu CrimeanSOS, pojednává o procesu s ukrajinským režisérem Olegem Sencovem a dalšími ukrajinskými občany obviněnými ruskými úřady z terorismu na nedávno anektovaném Krymu.
Divadlo svědků
Sběr materiálu je u takových inscenací jednodušší. Materiál v podstatě již existuje – jsou to záznamy ze soudního procesu, někdy doplněné o výpovědi jednotlivých aktérů. Představení nesou spíše charakter gesta, performance. Jejich smyslem je poukázat na událost a hrají se jen potud, pokud je událost aktuální. Specifickou formou je pak divadlo svědků, kdy se na scéně místo herců objevují přímí účastníci dané události a svědčí o ní. V takovém případě neexistuje žádný dramatický text, představení je jen velmi náznakově strukturováno a hlavní efekt spočívá v okamžiku, kdy dojde k setkání svědka a diváka. Svědek je přitom považován za důvěryhodný zdroj, který přes své subjektivní hodnocení sděluje i objektivní fakta, tedy to, co viděl. Fakta ale mohou být interpretována různě a divák se musí sám rozhodnout, jak bude informace vnímat.
Přesto se výrazně mění původní principy dokumentárního divadla, jakým je například „nulová pozice autora“ a absence autorova morálního postoje. Vzhledem k tomu, že dané události mají politický podtext, jejich uvedení je v podstatě vyjádřením nesouhlasu s oficiálním postojem, například snahou o zpochybnění jednoznačného rozhodnutí soudu, v okamžiku, kdy jsou autoři přesvědčeni o tom, že došlo k porušení lidských práv.
Reakce na zmíněná představení jsou extrémní. Například to o Pussy Riot bylo přerušeno pravoslavnými fanatiky, kteří vtrhli na scénu a nutili přítomné kát se. Teatr.doc začal být nepohodlný. Od roku 2014 se musel dvakrát přestěhovat. Příčinou druhého vystěhování byla Kauza Bolotnoje, na jejíž uvedení dohlížela policie a po představení následovaly policejní prohlídky a četná předvolání k výslechu. Zásnuby už se proto uvádějí v pronajatých bytech. Také název inscenace je možné označit jako krycí – zásnuby jsou jedním z neproblematických důvodů k tomu, aby se sešel větší počet lidí v jednom bytě. Umělecká šéfka souboru Jelena Greminová komentuje situaci slovy: „Hodina 18 bylo drsné představení. Ale uvádělo se stále ještě v zemi, kde platil výraz ‚zvůle‘ – tedy něco, co vyvolává rozhořčení. Když Pussy Riot dostaly dva roky, všichni si říkali: ‚Panebože, to je strašné!‘, a teď dali Olegu Sencovovi dvacet let a jako kdyby se nic nestalo.“
Autorka je překladatelka a teatroložka.