Jednou z hlavních hvězd letošního ročníku festivalu Tanec Praha bude soubor Alias a inscenace Sideways Rain choreografa Guilherma Botelha. V březnu letošního roku hostovala ve francouzském Mulhouse a Ádvojka byla při tom.
Sideways Rain (Boční déšť) je taneční báseň o životě. Masa tanečnic a tanečníků tvoří na scéně proud, jsou v pohybu, který teče zleva doprava jako evropské písmo. Když pak dívka v červených šatech sbalená v klubíčku rychle postupuje v protisměru, působí její pohyb nejdříve jako rázný škrt. Výpad proti proudu je sice možný, ale ostatní ho vmžiku lehce popřou a tanečnice se zase zařadí do správného směru. Kdo ho určuje? Téma není nové, spíš pořád aktuální nebo znovuzrozené. Vzpomeňme na jednu českou fotografii: Jiří Kovanda, 1976, záznam akce – muž stojí na ulici zády k objektivu, ruce má rozpažené do kříže a kolemjdoucí jdou proti němu, on je jediný, kdo míří jiným směrem, proti proudu.
Rozmazané tělo
Tanečnice a tanečníci postupují v Sideways Rain soustředěně, jako kdyby navíjeli nit; pomalu, rychle, točí se jako vodní vír, zastaví se. Trvá dlouho, než se první z nich odlepí od země, vstane a postaví se zpříma. Tanečník vrazí do druhého, uvede ho do pohybu a udá jeho směr – dotyk je však výjimečný, jinak každý osamoceně postupuje stejným směrem, zleva doprava.
Alias znovuobjevují jednoduché věci: důstojnost kůže, erotičnost vlajících vlasů, intimitu vyklenutého břicha a archetypálnost roztočené sukně. Ukazují šmouhu těla, které rotuje tak rychle, že ztrácí lidskou podobu. Představují tělo rozmazané rychlostí běhu, zastaví se, nakloní a už je to táhne dál – vychýlené těžiště uvádí tělo samovolně do pohybu. Je to příliv těl, který, popíraje zemskou přitažlivost, není následován odlivem, ale plyne dál a dál. Nepřetržitý jednostranný pohyb u diváka vzbuzuje iluzi, že jeviště ujíždí tanečníkům pod nohama jako běžecký trenažér. Kdo v hledišti optickému klamu podlehne, přestane se v sedadle cítit stabilně, zhoupne se a pocítí lehkou nauseu.
Bez tváří
Chladné světlo, téměř polostín, přechází v jasné žluté svícení a pak tanečníci zase pomalu mizí ve stínu a ve tmě. Světlo padá dolů jako déšť, nebo vypadá, jako když svítí slunce. Slunce, jehož paprsky se rozpíjejí až dolů k zemi a podle pověry táhnou vodu nahoru a předznamenávají déšť. Útržky písní zní jako útržky hovorů zaslechnutých v davu na ulici: objeví se, zesílí, zmizí a zase se, trochu pozměněné, vrátí. Pleskání bosých nohou o baletizol i zvuky šoupání těl po podlaze jsou součástí hudby, která se valí a svým pomyslným pohybem stínuje dění na jevišti. Poslední vysoký tón klavíru a pak je ticho, nahá těla lezou po čtyřech do tmy.
Choreograf se zajímá o osud a o člověka, který má i nemá život ve svých rukou – čas se nedá zastavit ani na chvíli; když pro jednotlivce skončí, tak zřejmě navždy a nevratně. Tanečnicím a tanečníkům je jen spoře vidět do tváří, kvůli tlumenému světlu, rychlosti pohybu nebo proto, že se choulí a obličej od diváků přímo odvracejí. Převlékáním se proměňují v různé osoby. Nebo demonstrují více verzí sebe samých? Během představení se tanečnic a tanečníků nedopočítáme.
Ve světě Sideways Rain je málo prostoru pro vertikálu, tanec v horizontále je narušený pouze vzpřímeností těl. Žádné výskoky, jen běh s vysoko přitaženýma nohama a hlavně pády: je třeba spadnout, udělat přemet a běžet dál. Diváci v hledišti ani nedutají. Guilherme Botelho a Alias se důrazně vyjadřují k současnosti, aniž by byli prvoplánoví nebo primitivně angažovaní. Na jevišti vzniká tancem ostrý obraz života, který dnes v Evropě žijeme. Kde bereme jistotu, že řeka, která nás unáší, není Léthé, nebo dokonce Styx?
Alias – Guilherme Botelho: Sideways Rain. Premiéra 3. 9. 2010, psáno z reprízy 17. 3. 2012 v La Filature Mulhouse, Francie.