Film, který letos zvítězil v Cannes, překvapuje osobitým stylem, fantazií a magií, které lze uvěřit. I když vyvěrá ze staré thajské tradice mýtů a pověr a bývá označován za „duchařský“, plasticky vystihuje genia loci thajského venkova i jeho historie.
Není běžné, aby čerstvý držitel nejvýznamnější filmové ceny světa děkoval na slavnostním večeru „všem thajským duchům“. Kdo však zná tvorbu thajského režiséra Apichatponga Weerasethakula (nar. 1970), který za svůj snímek Strýček Búnmí (2010) získal letos v Cannes hlavní cenu, už se tolik nediví. Jeho filmy totiž mají zcela specifické kouzlo, v němž se mísí přirozenost s nadpřirozeností takovým způsobem, že máte pocit, že se buď ocitáte v nějaké staré thajské pohádce, anebo začnete pochybovat o dosavadních jistotách a pravidlech našeho světa. Co vlastně víme o jiném než hmatatelném světě? Ve Weerasethakulově Tropické nemoci (Tropical Malady, 2004) se setkáváme tváří v tvář duchu tygra, ve Strýčkovi Búnmím přichází povečeřet s rodinou syn proměněný v opičího ducha a princezna zahoří ve smyslné vodní scéně láskou k rybě. „Mám rád tajuplnost světa. Člověk se setkává se spoustou věcí, které si nedokáže vysvětlit. A to je na životě kouzelné,“ vystihuje režisér svůj přístup.
Duchařina, horor či pohádka?
Námět Strýčka Búnmího vznikl podle příběhu muže, jenž si dokázal během buddhistických meditací vybavovat své minulé životy. Autorovi ho prý vyprávěl buddhistický mnich. Film vykresluje poslední dny umírajícího strýčka Búnmího, který se loučí se všemi živými i zemřelými a zcela samozřejmě se vztahuje i k duchům zvířat a divoké přírodě, jejíž součástí možná v minulých životech býval a do níž se nyní odebírá. Strýčkova tryzna je nepatetická, radostná a harmonická – vyjadřuje soulad všeho viděného i tušeného, reálného i magického. Weerasethakulovy filmy jsou pevně spjaty s thajskou mytologií, jejíž příběhy znovu objevuje a nalézá pro ně nový jazyk, kterému se daří vyjádřit poetiku místa i mystiku přírody a přitom nepůsobit nevěrohodně, naivně či uměle. V režisérově dosavadní tvorbě tak vedle sebe nenuceně existuje tradiční svět pověr a mýtů i moderní život, hmotné a nadpřirozené či fikce a dokument.
V filmech našeho autora se zdánlivě nic neděje – život v nich ulpívá v poklidných odpoledních při popíjení čaje, v podvečerech zalitých zapadajícím sluncem, v konverzaci s blízkými a přáteli, do nichž se pozvolna prolamují prvky tajemství. Příznačná je pro ně statická kamera, cit pro vykreslení prostředí a pozvolné otevírání se záhadám. Dojem nenucené atmosféry vyplývá už ze základní metody: natáčí se většinou s neherci a dialogy vznikají na základě improvizace. Autorovo jméno se často a s oblibou skloňuje na mezinárodních festivalech, kdežto v rodném Thajsku, kde Weerasethakul stále působí (ovšem za peníze z převážně evropských zdrojů; jako jeden z mála domácích režisérů tvoří nezávisle na poměrně přísném thajském studiovém systému), zase takový ohlas nevzbuzuje. Natáčet začal počátkem devadesátých letech a v jeho filmografii najdeme řadu krátkometrážních experimentů, dokumentů a videí. Jeho fluidní práce s kamerou a prostředím připomíná magický realismus i filmy čínského režiséra Edwarda Younga či íránského experimentátora Abbáse Kiarostamího. Autor oba zmiňuje jako svou hlavní inspiraci a přidává s oblibou i „taneční“ snímky americké avantgardní filmařky čtyřicátých let minulého století, Mayi Derenové.
Genius loci thajského venkova
Bylo by však mylné považovat snímky tohoto thajského tvůrce za pouhé impresionistické črty, ilustrující buddhistické principy či thajské pověry. Kromě hravého narušování tradiční narace obsahují další roviny a významy, vystihující situaci určité doby i místa. Strýček Búnmí je součástí rozsáhlého Weerasethakulova projektu, který pomocí krátkých filmů a instalací prozkoumává historii a genia loci thajského venkova. Projekt s názvem Primitive vznikal ve vesnici Nabua v severovýchodní části Thajska, která byla v šedesátých letech ostře hlídaná vojáky, jelikož ji vláda považovala za výspu komunistů. Weerasethakul se snažil prostřednictvím rozhovorů s místními lidmi oživit zdejší paměť; represe nutila obyvatele na svou minulost raději zapomínat. Z tohoto prostředí a tématu vzpomínek pak vznikl i celovečerní snímek Strýček Búnmí, kde hlavní postava umírajícího muže ztělesňuje paměť jedné generace, která si před smrtí vybavuje svůj život i životy minulé a loučí se s tím viditelným i neviditelným na tomto světě. „Dílo lze chápat i jako jakousi lamentaci krajiny okolo Nabuy,“ objasňuje tvůrce. Část jeho Primitive bude během října k vidění i v pražské galerii Tranzitdisplay pod názvem Fantomy vesnice Nabua.
Ve Weerasethakulových filmech se rozostřují hranice nejen mezi nadpřirozeným a každodenním, ale často i mezi lidmi, ba národnostmi. Objevují se v nich často nelegální přistěhovalci – ve filmu Mysterious Object at Noon (Tajemný předmět o polednách, 1999) se učitelka s přítelem pokoušejí prodat mladou žačku s nelegálním pobytem v zemi, ve snímku Blissfully Yours (Slastně tvůj, 2002) je mladíkovo záhadné mlčení posléze objasněno jeho pobytem v Thajsku načerno a umírajícímu strýčkovi Búnmímu zase pomáhají v domácnosti přistěhovalci z Laosu. Filmy thajského režiséra poukazují na křehkou hranici mezi lidmi také tématem „jiné lásky“ – v Tropické nemoci je to vášeň mezi dvěma mladíky, ve Strýčkovi Búnmím zase smyslné opojení princezny rybou. Spíše než o hranici by se však hodilo mluvit o jejím rušení – ve světě Weerasethakulových filmů totiž tajemství nemá své pevné místo oddělené od každodenního života, naopak vrůstá do něj a prochází jím, jako stálá spodní píseň, které máme šanci aspoň na chvíli věřit.
Strýček Búnmí (Loong Boonmee raleuk chat; Uncle Boonmee Who Can Recall His Past Lives). Thajsko, Velká Británie, Francie, Německo 2010, 114 minut. Scénář a režie Apichatpong Weerasethakul, kamera Yukontorn Mingmongkon a Sayombhu Mukdeeprom. Hrají Sakda Kaewbuadee, Jenjira Pongpas, Thanapat Saisaymar ad. Premiéra v ČR 30. 9. 2010.
Výstava Apichatponga Weerasethakula Fantomy vesnice Nabua. 30. 9. – 31. 10. 2010, www.tranzitdisplay.cz.