Show must go on

Ačkoliv Český mír osobně pochválil slavný americký provokatér a manipulátor Michael Moore, na první pohled působí toto dílo podstatně méně manipulativně než předchozí snímek autorského tandemu Vít Klusák a Filip Remunda Český sen (2004), který byl na principu manipulace s občanem i divákem v podstatě založený. Nový film sleduje v průběhu tří let dění okolo plánované výstavby amerického radaru v Brdech a podobně jako v Českém snu i tady celý „humbuk“ skončí těsně před závěrečnými titulky zrušením plánu na stavbu radarové základny Barackem Obamou. Spíše než dokumentem o radaru je film více či méně zábavnou a více či méně komickou podívanou na politické i občanské snahy současného Česka. Na první pohled by se mohlo zdát, že si nebere servítky vůči žádnému z táborů – ani pro, ani proti radaru. Sledujeme mírové aktivisty z Greenpeace, jak dětinsky hájí brdskou kótu 718 tím, že okolo ní zakládají fiktivní Peaceland; vojáky, kteří jim v tom trochu neúčinně zabraňují; i náruživého odpůrce radaru, pana Houšku z Trokavce, jehož mírumilovná povaha je posléze shozena scénou, v níž střílí zvěř. Zábavné a nechtěně trapné výjevy působí, jako by je skutečnost nabízela sama a stačilo je jen zachytit. Takový je i komický výstup červenajícího se Mirka Topolánka při návštěvě Bílého domu, který nejapně podkuřuje blazeovanému Bushovi a jako dárek (utvrzující jejich oboustranné mírové snahy) mu veze kulovnici. Pomyslnou perličku představuje také scénka, v níž básník a bývalý disident Ivan Martin Jirous sprostě spílá na jihlavském náměstí odpůrcům radaru, nebo zběsilý klip Dobrý den, radare, který za zpěvu Jana Vyčítala a Vlasty Parkanové doprovázejí dívky v bikinách ušitých z americké vlajky.

Dozvuky studené války

Všechny tyto výstupy jsou komické jen svou nechtěnou trapností a diagnóza české společnosti by podle Klusáka s Remundou byla ve výsledku spíše pochmurná. Při veškerém tom zábavném pinožení, v němž obyvatelé Trokavce či sdružení Ne základnám bojují proti rozhodnutí české vlády a Bílého domu postavit v Brdech radar, se zřetelně ukazuje, jak přežívá v Česku i v současné době duch studené války, dělící svět černobíle na Rusko a Spojené státy. Je zajímavé, že v uvažování občanů i několika autorit, které se ve filmu mihnou, se takřka neobjeví zmínka o Íránu či KLDR, jejichž hrozba je stejně reálná, jako ta ruská. Ze stanovisek k radaru probleskuje, nakolik živá je v české paměti sovětská okupace z osmašedesátého. Bývalý disident Jirous je jednoznačně proradarový, naopak své jasné NE základnám vyslovují spíše starší lidé (někteří jsou přiznaně voliči KSČ), obyvatelé Trokavce, jichž se umístění radaru osobně dotýká, a mladí aktivisté, kteří mají pocit, že bojují hlavně s „politickou mocí“ (viz scénka s demagogicky působící aktivistkou z hnutí Ne základnám v rozhovoru s Martinem Bursíkem). Slavoj Žižek ve filmu poměrně trefně vyzývá, abychom začali žít své vlastní sny, a neplnili sny velkých zemí.

Zpráva o společnosti, nebo onanie?

Podle ambiciózních slov tvůrců by tato dokumentární komedie současně měla být „portrétem české společnosti dvacet let od sametové revoluce“. Jejím hlavním úskalím však je, že vlastně nepřináší nic nového o radaru ani o české společnosti ani nepodněcuje k novému pohledu. Největší problém ale vidím v tom, že přes zdánlivý klam přeci jen řadu věcí manipuluje ve svůj prospěch. Proč jsou například nutné samoúčelně působící scény, v nichž tvůrci na pozadí Bílého domu inscenují detailní záběr na plastovou „hračku“ – onanujícího amerického vojáka? A k čemu jsou mikrozáběry na „nedotčenou brdskou přírodu“, často postavené do protikladu k zátarasům kolem kóty 718? Scénka s lamentujícím Jirousem na jihlavském náměstí byla podle slov obou tvůrců rovněž trochu přizpůsobená, aby se dala natočit.

Zdánlivá objektivita dokumentu výrazně pokulhává, když si uvědomíme, že všechny autority vystupující ve filmu hovoří proti radaru (Noam Chomsky, Slavoj Žižek i americký odborník na protiraketovou obranu Theodor A. Postol). Na otázku, proč se ve filmu neobjeví snad nejrespektovanější zastánce radaru, Václav Havel, odpověděli tvůrci v rozhovoru (pro přílohu Respektu nazvanou Dok.revue č. 1/2010), že se jim ho nepodařilo do filmu sehnat. V tomto kontextu je s podivem, že se tvůrci pro vtipnou scénku s Mirkem Topolánkem dokázali probít až do Bílého domu. Vybavují se mi při té příležitosti slova dokumentaristy Karla Vachka, který v neformální diskusi na letošním karlovarském festivalu prohlásil, že je potřeba nespokojit se s tím, co je možné, ale usilovat o to ideální.

Ještě podivnější je, že tvůrci Českého míru nechávají ve filmu promlouvat amerického odborníka na protiraketovou obranu Theodora A. Postola o tom, jak je systém, který měl být instalován v Brdech, nefunkční, a přitom zapomenou uvést, že Postol lobbuje za konkurenční mobilní systém Aegis, který nakonec v Obamově vládě zvítězil. V závěrečných titulcích se sice dovídáme o zrušení plánů na vybudování základny v Brdech a padne i zmínka o tom, že místo toho zvolil americký prezident variantu mobilního protiraketového štítu, ale už schází komentář, že za radarem je potřeba vidět také souboj zbrojařských lobby, které na zakázce vydělají. Teprve tady by mohla začít skutečná investigativa, která mohla být dnes aktuální. Tvůrci Českého míru tvrdí, že jim šlo především o „hledání pravdy“. Pokud ano, tak proč je ve filmu zkreslená? Možná by snímek pozbyl kompaktnosti a pointy. To by však znamenalo, že tvůrci neusilovali ani tak o „hledání pravdy“ či „portrétování české porevoluční společnosti“, ale spíš o vytváření zábavné komedie, kde se bavíme na úkor sebe samých.

Z tohoto pohledu se zdá logické, že Český mír i Český sen obdivuje právě Michael Moore. Ani on není v pravém slova smyslu dokumentarista či „hledač pravdy“, skutečnost ve svých filmech manipuluje tak, aby sloužila jeho tezím (nejzjevněji ve svém zatím posledním snímku O kapitalismu s láskou, 2009; viz A2 č. 2010). Na Mooreovi je však třeba ocenit jeho angažované gesto, s nímž se mu daří celosvětově zviditelnit problémy, které by jinak byly v Americe pod pokličkou. Dá se ale totéž říct o Klusákovi s Remundou?