Básně na křídlech

Pokaždé, když se začtu do básní Mily Haugové, vybaví se mi obraz ženy stojící kdesi na břehu. Bosé nohy zanořené v písku omývají drobné, ale intenzivní jazyky vody. Jsou v odstínu známých, a přece představovaných očí, které se otvírají pod hřbety knih. Jejich hladina se stává přílivem, jindy ústím či zátokou, jíž se táhne stále táž žíla – labyrint slov, jenž zaplavuje, stoupá až k lícím a výše, dokud ženu neponoří cele do svého světa. Do světa těl někde uprostřed imaginárních zahrad a času, jenž ji nakonec nechá plout, oprostit se ode dna.

Křídlatá žena

První básnickou sbírku Hrdzavá hlina vydala autorka v roce 1980, poslední loni pod názvem Plant Room. Celkem se jedná o téměř dvacet sbírek, které nabízejí rozsáhlý soubor básnířčina poetického vyznávání. Patří k nim rovněž překlady děl například Sylvie Plathové nebo Sarah Kirschové. Haugová současně působí jako literární kritička a patří k často překládaným autorům. Formálně jsou její výrazně lyricky pojaté básně psané volným veršem, v různě strukturované podobě delších nebo kratších útvarů. Osobitým rysem poetiky Haugové zůstávají cizojazyčné verše, které v podobě vsuvek nebo samostatných slok splývají s autorčinou mateřštinou, přičemž nepůsobí rušivě ani násilně. Naopak, prohlubují vjem z každé skladby a obsahu sdělení.

Silnou stránku básnířčiny tvorby představují méně početná fragmentárně koncipovaná díla, kratší básně, v nichž výrazně promlouvá existencialismus – například Target/s/, Terč/e/ (2005). Tyto útvary mají sevřenější děj, nepřesahující meze sdělení. V celku díla nicméně převažují víceslokové básně, někdy až prozaicky rozvedené, které, ve zcela opačném duchu, na sebe navíjejí další a další slova ve snaze nechat rezonovat sebemenší sémantický odstín toho kterého z nich. Někdy je efekt natolik vyčerpávající, že může od příštího čtení až odrazovat. Násobení onoho efektu se nese popisy zahrad a rostlin, jež se mísí s tělesností a takovéto splynutí se stává nekonečným, stále životaschopným dějem. V jedné z básní ze sbírky Orfea (2006) nám básnířka prostřednictvím tzv. jiné ženské postavy říká, že je „sklonená, obrátená k zemi, prezradená, odhalujúca významy“, přičemž uvedený verš lze uchopit i jako zastřešující motto celé její tvorby. A právě díky této plynulosti se u Haugové možná obtížněji určují vrcholné básně či sbírky, každý celek totiž stejně zůstane dílem sui generis. Z těch výjimečných snad lze zmínit aspoň Biele rukopisy (2007) nebo již starší soubor Krídlatá žena (1999). Tyto knihy spojují obě základní básnické polohy Haugové – tedy větvení významu slov i realisticky doznívající přesahy přesně, tak jako v posledním verši básně Palindróm dotyku z druhé jmenované sbírky: „Telo dvojnásobne zranené…/ Dvojitá zriedkavosť pomýleného sna./ V sne o tebe som ja tá, ktorej sa sníva,/ že je tebou, a v tebe pochybujem o mojej láske/ k tebe. Neviem, či je to pochopiteľné, ale možno/ len v prípade neurčitého chcenia, odhalenia slabosti/ a rany v tele, vzdávajúc sa dopredu toho, čo tu nebolo/ nikdy moje. Tenké a priesvitné, chĺpkaté vakuoly, tkanivo/ sna prerastajúce dňom/ – predstava imaginatívnej pozornosti./ Dve prázdnoty navzájom nedotknutých pohľadov.// Nepríde nikto a nepoloží nás na správne miesto.“

Většinou ale nad tvorbou Mily Haugové převládne obraz neuzavřených konců, jakési bezhraničné poezie, která nemá v úmyslu nikdy utichnout. Básně vzbuzují dojem silného emocionálního výtrysku autorky, pro niž je zřejmě právě toto tvůrčí premisou. Zdá se, že ona otevřená sdělnost, oproštěná od konstrukční hravosti blízké mužskému naturelu, nejvíce symbolizuje ženskou poezii jako (otázkami doby vynucený) fenomén. Podobně expresivně přistupovala ke své tvorbě například Viola Fischerová, u nás stejně výrazná básnířka jako Haugová na Slovensku.

Rituální návraty

Emocionalita, smyslovost a smyslnost se u Haugové zhmotňuje do „předmětů“, těl a zahrad, které určují děj básní, avšak záhy se ztrácejí v podobě pouhých kulis a zůstává opět jen u co nejvěrnějšího vyjádření citů či pocitu – slovy kladenými vedle sebe. Tím více a trvaleji autorka rozmlouvá sama se sebou, doslova se ujišťuje o existenci každé myšlenky, každého okamžiku. Proto ani zmíněné cizojazyčné vstupy neruší, ba naopak, probouzejí zvědavost. Básně lze číst i jako zpověď, neboť texty se někdy zcela vědomě podobají deníkovému psaní, nabízejícímu zápisky o dětství, dospívání, lásce, rození dětí a dětí jako symbolu, jak je tomu ve sbírce Archívy tela (2003), či symbolice dalšího života v přechodovém rituálu.

Nepřehlédnutelným rysem je rovněž v každé další sbírce zachycení slov, s nimiž se již čtenář setkal ve starších básních. Tato slova ovšem znovu přicházejí se zcela jinou intenzitou, spolu s rozvitím nového děje, sémantiky vlastní odžité strasti, události, chvíle. Nejde tedy o nedostatek invence. Naopak, toto opakování se ukazuje jako přirozený nástroj osobní až rituální písemné tvorby, která se musí opakováním zhmotnit ve své příští, dosud nezachycené podobě.

Jak je to možné

Při prvním setkání s tvorbou Mily Haugové však přes uvedené glosy vyvstává ještě jiná myšlenka, či spíše otázka: Jak je to možné? Jak je možné, že tato žena tolik let píše a dosud ve svém písemném projevu nepřetrhla jemnou nit mladistvé naděje a, dlužno dodat, něhy? Je vůbec možné dlouhodobě sledovat tuto stopu, vyprávět o ztrátě, bolesti, propastné touze, a přesto znovu vyústit v doznívání klíčového motivu – milostného splynutí muže a ženy? Je možné nerezignovat přitom na dané téma, nezakotvit v tklivém patosu nebo v překombinovanosti či vyprázdnění onoho už odžitého kdysi? Tento nadějeplný dojem, přitakávající položeným otázkám, však i po opakovaném čtení skutečně trvá a do značné míry je nejvýraznějším, a proto nutně též sebevědomým poselstvím básní, které Haugová tvoří odvisle od naslouchání sobě či blízkým lidem, a konečně také těm již vzdáleným, protože, jak píše ve zmíněné knize Biele rukopisy, „všetko je to o krídlach/ všetko je to o tom/ ako presne/ letí(m)“.

Autorka je historička a básnířka.