No happiness for me

V roce 1942 se Ivan Blatný vyjádřil v časopise A-Zet k tématu souvztažnosti díla a života takto: „Umění není žádný doplněk života, nejsou to poznámky na jeho okraj. Obejde se bez starosti o svou úlohu. Je prostě zde, skutečnost rovnocenná životu, nepochopitelné jako on, obklopené stejnými temnotami, a přináší nám okamžiky uvolnění i tehdy, když se nesnaží v bezbřehém moři tmy a nevysvětlitelnosti rozsvěcovati světla tzv. jistot.“ Je zvláštní, jak případné je toto hodnocení pro jeho tvorbu exilovou. Zdá se, že postihlo jasnozřivě existenci, o níž se tehdy třiadvacetiletému autorovi ani nesnilo a k níž nás nyní vrací nové, rozšířené vydání souboru autorových pozdních básní Pomocná škola Bixley. 1979, 1987, 2011.

Život obklopený temnotou

Když 29. března 1948 prohlásil Blatný v britském rozhlase, že se z cesty, na níž ho doprovázeli překladatel Arnošt Vaněček a básník Jiří Kolář, domů už nevrátí, vzbudil vlnu nevole. Zřekl se ho Syndikát českých spisovatelů, ale i většina přátel z Klubu mladých spisovatelů, včetně Hostovského, Bednáře, Chalupeckého, Grossmana či Haukové. Blatný byl zbaven občanských práv i majetku a nedlouho poté se dokonce rozšířila zpráva, že v Anglii zemřel. Do roku 1954 básník-emigrant spolupracoval s BBC a Svobodnou Evropou, poté následovala internace v psychiatrické klinice v Clanbury, posléze od roku 1963 v Ipswichi a od roku 1977 v Bixley.

Blatný tak jako básník i člověk umlkl, ztratil publikum. Když ho v roce 1969 navštívil první český host Jan Šmarda, zjistil, že básník publikum ani nepotřebuje, nicméně že v prostoru mezi televizí, pokojem a ergoterapeutickými programy nadále píše – česky a anglicky, v podstatě na cokoli, co se namanulo. V opatrovnictví zdravotní sestry Frances Meachamové, jež se stala jeho pojítkem se Škvoreckých nakladatelstvím Sixty-Eight Publishers, a díky kontaktu s Jiřím Kolářem, který za ním později, rovněž už jako emigrant, jezdil se sešity, čokoládou a cigaretami, se pro Blatného stává psaní samozřejmostí, nutností, existencí.

V roce 1979 uspořádal Antonín Brousek sbírku Stará bydliště, v témže roce vzniká i rukopis Pomocné školy Bixley. Tento zájem vzbudil u Blatného euforii, chuť a vůli psát více. Jeho dílo je autentické ve smyslu definice kritika Jana Lopatky. Nejde jen o přítomnost odkazů na reálie brněnské i ze St. Clement’s Hospital, především je tu patrná závažnost sdělovaného a neustálá obava z nepředvídatelných zásahů osudu – „poprav mě na noc, dej mi den/ a radost, že jsem probuzen“. Texty se vyznačují nutkavou potřebou znovu a znovu tematizovat pozici autora vklíněného do paměti, současné nouze a strachu z budoucnosti. Vydání tří souborů téhož jména ukazuje, nakolik je obtížné tuto nesmírnou masu vyložit, jak těžké je vyrovnat se s básníkem, jenž vlastně nikam nepatří.

Psát svůj život

Stejně jako nelze uhlazovat život, ani Blatného tvorba v Pomocné škole není, jak ukazuje stať Antonína Brouska Básník nevykuchané paměti, regulovaná – bují bez potřeby korekce. Její kvalitativní, časoprostorová, ale i motivická rozkolísanost paradoxně tvoří její nejvýraznější, jednotící rys. Snaha o uspořádání textu je zde velmi nejistá. Vůle žít svůj život se však proměňuje ve vůli svůj život psát: od vzpomínek na Brno přes okouzlení surrealismem po rutinu ústavu. Toto konstatování je ale nutno opravit: neexistuje zde žádné od – do, pohyb je těkavý, paměť se rozpíná a smršťuje. Vůle psát a žít po svém se zrcadlí i v nekompromisní nevstřícnosti vůči čtenáři – z hlediska recepčního je tu patrné pnutí mezi grafomanskou touhou psát a nezájmem o to, kdo básně bude schopen a ochoten dešifrovat či pojmout v úplnosti. Mísení angličtiny, francouzštiny, němčiny, esperanta a samozřejmě češtiny s intertextuálními (a symptomaticky i autointertextuálními) a společenskými odkazy není motivováno modernistickou, eliotovskou nebo joyceovskou, snahou rekonstruovat kulturní kánon, nezaměřuje se didakticky na čtenáře, ale slouží především autorovi. Je v tom volnost, která drtí: „Mám tolik na vybranou/ celý vesmír je svoboda/ nahý a bosý na golfovém hřišti.“

Blatného Pomocná škola Bixley proto vskutku není školou v tradičním slova smyslu – žádné jistoty nerozsvěcuje, nikoho nezasvěcuje a je třeba odhodlání a trpělivosti, aby jí čtenář prošel. Zmiňované „okamžiky uvolnění“ přicházejí zřídka, se čtením spíše roste pocit nedostačivosti rozumu, smyslu, který uniká mezi řádky.

Tři Pomocné školy

Dle fotokopie rukopisu vzniklo roku 1982 péčí editorů Vratislava Färbera, Zbyňka Hejdy a Antonína Petruželky vydání v samizdatové edici Kde domov můj. Rozšířený výběr z dané sbírky pak v roce 1987 vyšel pod dohledem Antonína Brouska i v Torontu. Roku 1994 vydal Torst sbírku v podobě založené na pražském exempláři. Soubor nakladatelství Triáda, jejž připravili Antonín a Adéla Petruželkovi, obsahuje původní sbírku z roku 1979, dále do prvního vydání nezahrnuté básně souboru Pomocná škola Bixley 1987 a konečně oddíl nazvaný Pomocná škola Bixley 2011 – jde o texty z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, jež se zachovaly v pozůstalosti a byly publikovány v časopisech (především Babylonu, Souvislostech, Revolver Revue a A2) a ve výboru Veroniky Tuckerové The Drug of Art z roku 2007.

Soubor, obsahující kromě básní také důkladně připravený poznámkový aparát a komentář, poukazuje na to, že odlišit Pomocnou školu Bixley 1987 a 1979 je v podstatě nemožné – v obou případech jde o básně reflektující ústavní rutinu (hlavní starostí Blatného je jídlo, chuť kouřit a nedostatek žen či peněz), vzpomínky na surrealismus či někdejšího přítele Jiřího Ortena. Není jasné, zda měl Blatný při pořádání rukopisu představu celku, z předkládaných souborů se spíše lze domnívat, že z množství básní psaných na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let bylo možné vybrat prakticky cokoli – jako by člověk hrábl na dno potoka a vybral kal i křemínky.

Pomocná škola Bixley 2011 je tematicky víceméně souběžná s předchozími, je ale vidět, nakolik je výsledkem zásahu editora. Daleko spíše připomíná sbírku ve smyslu struktury, jež je založena na jednotících liniích, stylu, inklinaci k jistému žánru či provázanosti konkrétních básní, přičemž však ukazuje, do jaké míry je tento koncept u Blatného mlhavý. Soubor začíná básněmi reflektujícími protektorát, objeví se zde texty tematizující víru (v Boha i surrealismus), větší část je autoportrétem tvůrce. Subjekt je zde většinou jasně přítomný, mluvčí nevede dialog jen se zaměstnanci ústavu, Margaret Thatcherovou nebo Jindřichem Chalupeckým, ale snaží se definovat i pozici autorskou. Nejčastější jsou dvě polohy – ironická a úzkostná. Je známo, že se Blatný obával únosu do Československa, jak o tom mluví verše: „I am an alien/ that means that I can be deported to/ Czechoslovakia any day“, ale vystupuje zde také úzkost z údělu spisovatele, strach z toho, že nebude možné adekvátně se vyslovit: „Moje dílo bude tak velké, že nebude moci být uveřejněno.“ Omezenost ústavního života měřeného podáváním tabletek se odráží v omezenosti člověka vůbec: „Můj mrtvý penis zahynul úzkostí/ škoda že jsme všichni naživu, je to taková úzkostná obtíž.“ Snad proto ona zde výrazná příchylnost k Holanovi a jeho Lemurii. Blatný si stále častěji vypůjčuje verše, jako by se mu nedostávalo sil ani naděje – „no happiness for me“. Dalším specifikem tohoto oddílu jsou prozaické pasáže, které připomínají automatický text, a rozsáhlejší skladby psané volným veršem. Avšak motivy a postavy, jež zde vystupují, patří do známého arzenálu.

Nemá smysl vyjmenovávat všechna témata Pomocné školy Bixley 1979, 1987 či 2011 – točí se ve víru, jenž má vnitřní zákonitost, ale také úskalí, z nichž těmi nejpodstatnějšími jsou rozsah básníkova poetického světa i potřeby psát, otázky po čtenáři či stylizaci jednotlivých textů a způsob, jak s nimi naložit. Výsledkem je organismus živený těsně prorostlými vlákny, jenž se však vzpírá usměrnění. Díky editorům současného vydání se minimálně podařilo obnažit zase o kousek víc jeho podobu i ony problémy.