Poněkud chladná krása

Inscenace Last Work (Poslední práce) významného izraelského choreografa a tanečníka Ohada Naharina byla velkolepým vyvrcholením letošní pražské části festivalu Tanec Praha. Soubor Batsheva Dance Company se do Česka přesunul po vystoupení v drážďanském Hellerau, kde ho obecenstvo zahrnulo bouřlivým potleskem. Aplaudovalo se i ve stoje a zcela jistě zaslouženě, i když s určitými ale.

Poslední práce. Jednoduchost názvu inscenace v sobě kromě samotného sdělení, že jde čistě a jednoduše zatím o poslední Naharinovo dílo, obsahuje ještě metaforičtější rovinu. Nikdy nevíte, jestli se zítra znovu probudíte nebo zda se vůbec večer uložíte ke spánku. Třeba se rozhodnete změnit život a už nikdy nic nevytvoříte, třeba vás k tomu něco donutí – v kontextu Izraele, kde inscenace vznikla, je takovou konstantní hrozbou izraelsko­palestinský konflikt, a jeho ozvěny jsou tak v inscenaci pochopitelně přítomny.

Oslava pohybu

Představení se divákovi otevírá pohledem na běžkyni v modrém (jedné z izraelských národních barev) na běžícím pásu v pozadí scény, která se až do konce nezastaví – po celou dobu je v prolukách hudebního doprovodu slyšet zvuk cvičebního stroje. Člověku je tanečnice „degradované“ na pouhou běžkyni (tedy někoho, koho jsme zvyklí bez povšimnutí minout na ulici či v parku a dále nevnímat) chvílemi až trochu líto.

Oba okraje jeviště jsou lemovány deskami, jež se podobají kamenným stélám z židovských hřbitovů a v divákovi vyvolávají úvahy o smrti a zániku, blízké myšlence „poslední práce“. Stély jsou seřazené za sebou a z mezer mezi nimi tanečníci vycházejí nebo tudy jeviště opouštějí. Zpočátku jsou oblečeni v šedých či jinak nevýrazných odstínech, které relativizují jejich individualitu, umožňují jejich záměnu, změkčují přechody mezi pohybovými variacemi a výkony jednotlivců reformují do kolektivní práce. V průběhu inscenace se scén s důrazem na hromadnost a společný postup (postav je na scéně osmnáct) objevuje několik. Nechybí ani motiv vyloučení jedince, jehož příčinu lze hledat někde v samotném „těle“ skupiny – přestože je nevyřčené, má zcela hmatatelné dopady.

Last Work je v samém základu koncipována jako oslava pohybu, který je demonstrován ve své roli vrcholně uměleckého prostředku schopného divákovi předat téměř jakýkoli vzkaz či emoci. Zároveň jde i o poměrně okázalou modlitbu za něj i za tělo jako jeho přímého zprostředkovatele a přibližně po dobu první poloviny inscenace je tanec představován v podobě jakéhosi rituálu, nástroje i cíle lidské víry.

Kytice za plexisklem

Kontexty, v nichž se ukazuje Naharinův pohybový slovník, zahrnují širokou paletu situací a interakcí, daří se je však divákům předkládat celkem přirozeně a plynule. První, téměř obřadní a kontemplativní polovina představení ubíhá pomalu a s energií se pečlivě nakládá tak, aby nikde nedocházelo k jejím náhlým výronům. Na divákovu pozornost klade pomalost vyšší nároky. Tomuto přístupu potom pochopitelně odpovídá také hudba, která působí až monotónně, ale na druhé straně zase umožňuje zaměřit se na jednotlivé tanečníky a jejich kreace. Se stupňující se razancí a akčností výrazových prostředků ve chvílích, kdy se hudební doprovod ukolébavek a patrně lidových izraelských písní mění v divoké techno, to totiž přestává být možné. Pohled klouže po celé skupině, je nutné rezignovat na detaily, a prakticky se tak vždy připravit o nějakou část představení.

Naharinův způsob „práce“ tak může snadno diváka dostat do země nikoho, v níž vše vyznívá do ztracena. Dojem z jinak brilantně provedeného díla je možná trochu šedivý. Bezpochyby skvělý tanec bohužel ztrácí sám nad sebou nadhled a s tím i určitou pokoru, odpovídající tomu, co vyjadřuje a jak mocným prostředkem může být. Inscenaci Last Work by šlo přirovnat k nádherné kytici za plexisklem – je bezchybná, avšak tak trochu cizí a neživá. Chladná krása v hygienickém obalu.

Autor je buněčný biolog.