Štěstí z politiky

Dnes bychom se rádi vrátili k otázce, co to znamená změnit svět. Rozhodně ne oddat se přirozené transformaci světa, ale spíše jednat tak, aby se zde mohly zjevit nové pravdy a nové Subjekty. Platón říká jasně, že my, lidští živočichové, jsme v dané chvíli schopni stát se Subjektem. Teprve tehdy zjišťujeme, co je to štěstí. Změna světa je tedy především proměnou Subjektů, proměnou zkušenosti, jakou je svět zakoušen.

Myšlenka dobra by se neměla překlápět na stranu asketismu čekajícího na odměnu. Měla by to být naopak síla života samotného, tedy štěstí. Štěstí je překvapení, chvíle, kdy se dozvídáme, co štěstí je. Rozhodně to není neznámá finalita, kterou se snažíme získat.

Štěstí z pravdy

Dnešní hédonistická společnost je posedlá štěstím, které je čím dál tím vzácnější. Vraťme se raději k Platónově myšlence, že šťastným je spravedlivý. Slovo spravedlivý pojměme v širším smyslu – jde o někoho, kdo zakouší pravdu, ať už tato pravda patří do jakéhokoliv řádu: uměleckého, vědeckého, politického či milostného. Rozhodně to není ten, kdo jedná v souladu s předem definovanou myšlenkou štěstí, jež je jen pudovou fikcí a výsledným zklamáním.

Štěstí je generické, je poznáním, že jsme schopni něčeho, v co jsme nedoufali, a zároveň je zakotveno v jedinečnosti rozpínající se existence. Pokud připustíme, že změnit svět znamená umožnit vznik novým Subjektům v realitě, můžeme prohlásit, že docílit poznání štěstí je to samé. Jde o novou zkušenost, o tvorbu nového štěstí a nové neznámé podoby existence, a ne o opakování formalizovatelné zkušenosti univerzálního štěstí.

Platón to připomíná na konci Republiky, když zmiňuje, že poznání štěstí spojené se zakoušením spravedlnosti nelze zaměňovat s finalizovanou zkušeností hledání štěstí. Počátečním bodem štěstí nemůže být jeho vlastní reprezentace – proto se štěstí objeví až na konci knihy. Když Platón prohlašuje, že štěstí nelze spočítat, činí tak, aby se vymezil vůči sofistům. Sofistu vystihuje ani ne tak rétorika, jako spíš představa, že existuje recept na štěstí, který se dá koupit. A sofistická ideologie naší společnosti věří, že bychom měli mít v životě propočítanou strategii štěstí a vytěžit ze světa maximum.

Pokud se tedy otázka štěstí týká subjektivace toho, co přesahuje zištný život, pak politika nemůže být založená na slibech štěstí. Nemůže tedy být politikou reprezentace, jejíž základní myšlenkou je volba zástupce schopného podpořit váš výpočet forem štěstí. Politika reprezentace je sofistická.

Jelikož štěstí nelze slíbit, je třeba se odpoutat od této figury a uvědomit si, že je to spíše samotný proces politiky, který nabízí možnost být překvapen štěstím. Kritika reprezentativní politiky však nesmí sklouznout k politice reaktivní.

Čtyři teze pro změnu světa

Sofistická politika kapitalismu zastávající myšlenku vypočitatelného štěstí prochází v současnosti velkou zkouškou soumraku staré Evropy i Spojených států. Jak zachovat myšlenku slibů štěstí ve chvíli, kdy se materiální báze tohoto slibu otřásá v základech? Zjevují se zde podoby politiky předstírající, že kolektivní štěstí spočívá ve slasti z identitární fikce. Jimi nabízený program je anonymní kolektivní slast z fiktivního identitárního objektu stvořeného ze souboru nesourodých předmětů: Francouzi, západ anebo civilizovaní. A jak jinak dát tomuto fiktivnímu objektu trochu skutečnosti než tím, že vymezíme, co je mimo uzavřenou identitu? Xenofobie a rasismus ukazují, že žoldem politiky založené na identitární fikci je pud smrti.

Aby se udržely, mohou se fiktivní sofistické sliby spojit s identitarismem. Dnes se objevují způsoby politiky, které se sice prezentují jako krizové, hledají ztracené štěstí, ale zároveň si vypůjčují řadu rysů od politiky identitární. Tak se rýsuje ideologické strašidlo souhry převládající sofistiky a identitárního komunitarismu – a právě to činí velmi naléhavým náčrt jiné cesty.

Je tedy třeba bojovat na dvou frontách: jednak proti současnému stavu věcí, tedy proti hře reformní a konzervativní figury na základě programu vypočítatelného štěstí, a jednak proti návratu k brutálně reaktivní figuře identitární slasti.

Politiku, která chce změnit svět, je možné shrnout do čtyř tezí: Nezávislost politiky na Státu. – Budování procesu politiky je nezávislé na tom, co Stát předepisuje jakožto její pole. Tvorba politických společenství nemá být závislá na pravidlech, kterými Stát definuje, co je politika. Proto se politika rodí v události, kde cosi posouvá hlavní linie a kde se zjevuje proces nepocházející ze Státu. Konflikt je často nevyhnutelný, jelikož neočekávané demonstrace či lidová shromáždění nedůvěřují nařízené definici politiky.

Vzdání se myšlenky reprezentace. – Tento bod jsem již zmínil. Kdybych měl napodobit Lacana, řekl bych, že politika se autorizuje pouze sama sebou.

Účel politiky by měl být nezávislý na uzmutí státní moci. – Nezávislý znamená, že by bylo falešné prohlašovat, že je či není třeba se zmocnit státní moci. Což umožňuje položit si otázku, co znamená politické vítězství. Pokud by neexistovalo jiné než to, že se zmocníme státní moci, znamenalo by to, že si Státem necháváme předepsat, co je vítězství. Otázka uchopení moci se týká okolností, a ne samotné struktury politiky.

Vítězná subjektivace není subjektivace mocenská. Politické štěstí není štěstím z moci, nachází se v samotném procesu, a ne ve výsledných masivních či symbolických figurách. Politika, jako každé štěstí, musí tvořit zkušenost rozšířené subjektivity a nepotřebuje normu definující vítězství podle moci. Je třeba znovu prozkoumat dialektický vztah mezi politikou a mocí (a to i z hlediska subjektivity, která z něj vyplývá). Naše teze se tedy základně liší od leninismu.

Jaká je tedy norma akce? Základním problémem je stvoření místa, kde se uplatňuje lokalizovaná a nezávislá figura symbolizující erozi Státu. Marxistická myšlenka, že Stát organizuje svůj vlastní úpadek, nefunguje. Ze zkušenosti tzv. socialistických zemí víme, že militantní subjektivita se v danou chvíli neliší od subjektivity mocenské – člen strany se stává aparátčíkem. Tato fúze strany a Státu je nevyhnutelná, pokud se otázka politiky pokládá v termínech moci.

Moc by měla směřovat k něčemu jinému než ke svému zachování. – Moc by měla být za určitých podmínek proměněna tak, aby jejím cílem bylo něco jiného než nekonečná reprodukce. O politickém štěstí je možné mluvit tam, kde zjišťujeme (v rámci omezené, jedinečné, lokální zkušenosti), že nepotřebujeme Stát. A právě tento stav lze nazývat skutečnou svobodou (ne zbytkem svobody, který ponechává současný Stát).

Událost není milost

Změna světa potřebuje událost, protože není řízena zákony světa (zákony státními či mocenskými). Cosi musí otevřít trhlinu, přerušit vládnoucí systém. Jinak se svět mění, ale my neměníme svět.

Avšak změnu světa nelze omezit jen na událost. Událost není milost. Změna světa je zpracováním důsledků možnosti, která byla událostí otevřena. Jde o jistý druh organizace.

V lidových hnutích je vždy chvíle, kdy jste vyzváni ke zřeknutí se nové subjektivity a k návratu k vypočitatelnému štěstí. Proto by organizace měla najít způsob, jak zachovat subjektivní imanenci, již událost umožnila. Nemusíme jednat stejně, ale nalézt jiný způsob štěstí. Instrumentální, asketická, vojenská či obětní vize organizace musí být vyvrácena. Nelze být pouze součástí svátku události, jinak by výsledkem byla jen kocovina.

K tomu, aby se udržela nová subjektivita, nestačí pouze negace. Kritický či destruktivní přetlak postupně vyčerpává politickou subjektivitu a odnáší ji pryč od štěstí. Negace je nutná figura subjektivního rozchodu, jenž nepodporuje subjektivitu ve svém novém organizovaném štěstí. Nová kreativní schopnost vyžaduje afirmativní zkušenost, generickou sílu toho, co se nedá spoutat žádnou úzkou identitární formou.

Pouhá lokální akce také nestačí. V jedinečnosti místa musí být přítomná univerzalita, tedy Platónova Idea. Tato Idea spojuje děje organizace, tvoří kontinuální proces. Jednotlivé subjektivity sdílí Ideu, mimo niž není žádné bratrství.

V generické mnohosti má růst jednotná lidová masa, zastánci politické pravdy. Artikulace rozvíjejících se jevů ve spojení událostí by měla být potvrzena tím, že se na jejím okraji zjeví generické figury sympatie. Jde o zkušenost toho, že vámi zastávaná subjektivní jedinečnost je vnímána jako taková – a tento znak vysílají lidé, kteří se teprve rozhodují, zda se stanou činiteli procesu. Protože existujete, lidé kolem začínají cítit, že by mohli existovat také, a dávají vám to vědět. V takovém případě můžete věřit tomu, že to, co děláte, pozdvihá obecnou ne-existenci.

Z francouzské přednášky proslovené 18. ledna 2012 na École Normale Supérieure v Paříži přeložila a zkrátila Jana Beránková. Publikováno se souhlasem autora.

Následující díl vyjde v A2 č. 15/2012.