O angažovanosti bez entuziasmu

Zdá se, že hrátky okolo pojmu angažovanost, které už nějakou dobu probíhají v básnických koutech české kulturní obce, splnily svůj cíl, totiž zatřást ustálenou kolektivní představou o příznakových vlastnostech „pravé“ básně jako intimním, duši zpytujícím výsledku rozjímavého usebrání. Ironií celé věci přitom je, že angažovanou poezii vlastně nikdo psát nechce. Angažovanosti připadla nevděčná role slaměného panáka, na kterého může každý útočit, protože to nikoho nebolí. Samotná diskuse by se dala smést ze stolu truismem, že vtahovat do poezie současný, ať lokální nebo globální, politický nebo sociální kontext ještě neznamená psát angažovaně. Jistá neodbytnost tématu angažovanosti však spočívá ve svůdné představě, že angažovanost je ve skutečnosti něčím bytostně vlastním poezii a vůbec veškerému umění.

Stranická?

Tak například Michael Hauser v textu Proč potřebujeme angažovanou poezii? (Tvar č. 20/2010, k přečtení na www.sok.bz) odmítá, že by tím hlavním v angažované poezii byl politický účinek nebo deklarovaný postoj. Pomáhá si přitom mimo jiné Adornovým chápáním umělecké stranickosti jako něčeho bytostně vlastního modernímu umění, které překládá společenské antagonismy do problémů formy a výrazu, a také Lukácsovou charakterizací každého dobrého umění jako ze své podstaty stranického. Předpokladem přesvědčivého umění je z tohoto pohledu zaujetí odmítavého či přitakávajícího poměru k zobrazované skutečnosti.

V příslušných pasážích Adornovy posmrtně vydané Estetické teorie (1970, česky 1997) a Lukácsova spisu Über die Besonderheit als Kategorie der Ästhetik (Zvláštní jako estetická kategorie, 1967), ke kterým Hauser odkazuje, není ovšem řeč o poezii angažované, nýbrž stranické. Nejde tu přitom o plané slovíčkaření. Lukács již v roce 1932 v textu Tendence nebo stranickost ostře rozlišil mezi tendencí, chápanou jako vědomý záměr autora angažovat se za určitou věc, a stranickostí, která překonává falešnou opozici mezi tendenčním a čistým uměním tím, že se staví na stranu objektivně progresivních sil historie a z jejich perspektivy ztvárňuje realitu. I ve zmiňovaném pozdějším textu o estetické kategorii zvláštního se pojmu tendence v souvislosti se stranickostí důsledně vyhýbá. Taktéž Adorno staví zcela v lukácsovském duchu stranickost proti angažovanosti. U obou marxistů je angažovanost či tendenčnost odmítnuta, protože postrádá inherentní vazbu na společenskou funkci umění jakožto umění: skrze estetické formy „stranit“ lidské emancipaci. Hauser ostatně tuto argumentaci přejímá (aniž by zachoval onen důležitý pojmový rozdíl), když tvrdí, že umění z principu nemůže stranit kapitalismu. Jenomže v jeho textu se z apologie angažované poezie stává apoteóza kvazimystického entuziastického furor poeticus, vyřazujícího ideologické vědomí z provozu a dávajícího prostor esoteričnosti, která „může rekonstruovat naše žití“, ovšem za podmínky perspektivy smíření, jíž má být „idea komunismu“.

Niterná? Subverzivní?

Mystické konotace, u Hausera ještě tlumené, se derou na povrch v patřičně exaltovaném eseji Poezie jako metoda osvobození (h_aluze.cz 21. 2. 2012) angažovaného básníka Adama Borziče. Dle něho angažovanost v poezii sice využívá aktuálních, pro samotné básnění vnějších souvislostí, ale bez vnitřní potřeby „extatického osvobození prostřednictvím vystoupení ze sebe“ zůstane taková poezie cosi dlužná (není úplně jasné co). Toto osvobození je také nazváno angažovaností. Borzič v niterné angažovanosti vidí vnitřní puzení básnické osobnosti vyjadřovat se do světa a ke světu. Je to forma láskyplného vztahu k univerzu, kterou podle Borziče sdílejí básníci i revolucionáři – všichni, kteří chtějí měnit svět. Takto široce pojatá angažovanost však hrozí ztratit veškeré kontury. Bez argumentu se zde předpokládá, že společenská angažovanost vyjádřená skrze básnické formy musí svou energii čerpat z niterné extáze básnického entuziasmu, protože jinak selže. V jakém ohledu ale selže? Pokud se za niternou angažovaností má skrývat pouze hluboké přesvědčení či rozhořčení, pak není jasné, co je na ní specificky básnického a proč by měla bytostně souviset s extází básnického tvoření.

Naopak Jan Kubíček se ve svém textu Ulžeme lháře jeho vlastní lží! (Tvar č. 8/2012) obejde bez mystiky a naplno říká, že termín angažovanost nešťastně odvádí pozornost od formálních otázek vlastních básnictví k obsahu, konkrétně k otázce, za co se poezie angažuje. Sám přichází s vizí neangažované, ale „subverzivní antisystémové“ poezie, která bude pomocí hry zdvojovat, a tím neutralizovat ideologie – „kolonizovat spektákl“ jeho vlastními zbraněmi. Kubíček píše, že „úkolem, před nímž stojí jak současná poezie, tak aktivní občanská společnost, je hledání oné třetí cesty, která překročí pasivitu hlasování pro něco a proti něčemu a která umožní pohybovat se svobodně po obou stranách barikády“. Tato třetí cesta má povahu estetické hry negující veškeré morální závazky a zároveň destruující „všechny diskriminující ideologické diskurzy“, které se liší od té správné „participace na demokratickém dialogu a demokratickém životě“. Hra je totiž z principu demokratická. Jenomže subverze se tu děje pouze za přijetí předpokladu, že ona hra, neboli estetizace symbolického řádu, v sobě zároveň obsahuje inherentní rovnostářskou morálku. Morální závazek se vrací oknem ve vyšším patře, tentokrát s tou nevysvětlitelnou výhodou, že tu není žádná nutnost volby „pro něco“ a „proti něčemu“.

Tunelování angažovanosti

Cíl argumentace je přes rozdíly ve všech třech případech obdobný: ve spojení „angažovaná poezie“ je potřeba se vyhnout primátu angažovanosti, neutralizovat možnost, že by poezie mohla být použita pro propagandu nesouvisející s esencí umělecké tvorby. Angažovaná poezie se implicitně či explicitně představuje jako antiteze vůči formalistní lyrické poezii. V pseudodialektickém duchu se však odhalí jako příliš jednostranná a překonání protikladu se postuluje tak, že si poezie – skutečně angažovaná (Borzič, Hauser) či „subverzivní“ (Kubíček) – uchová své estetické i politické kvality, protože se ukáže, že jde o jedno a to samé. Spíš než o dialektické zrušení protikladu se ale jedná o zachování kozy při uspokojení vlka. Všichni tři autoři se prostě v nejlepší české tradici snaží vytunelovat uměleckou angažovanost. Propaganda je přitom oddělena jako nezdravá část a naopak sociální relevantnost zachráněna jako ta zdravá. Tím, že se začne vzývat mystika básnické zkušenosti nebo estetizující subverze řádu, je odváděna pozornost od toho, co je smyslem tendenčnosti nebo angažovanosti.

Angažovanost v poezii znamená využití básnické formy jakoby z vnějšku, pro mimoumělecké cíle: ve jménu boje za nějakou věc, hlásání něčího zájmu, podporování něčích požadavků. Nejde o to, že by se angažovanost a umělecká kvalita nemohly protnout, toto protnutí však není nějakým smířením protikladů, jež by bylo esenciální pro vznik dobrého umění, jak předpokládá v té či oné podobě náš trojlístek autorů, ale spíše arbitrárním překrytím, které může i nemusí být ku prospěchu jak angažovanosti, tak umění. Nerozlišujeme-li dostatečně problém sociální relevance umění jakožto umění (zda a proč potřebuje společnost dobré umění?) od problému angažovanosti umění jako umění (v jakém vztahu je angažovanost k umělecké hodnotě?), snadno se dostaneme do situace, kdy nám splyne sociální relevance s angažovaností a budeme vyžadovat, aby každé dobré umění bylo angažované.

Odtud Hauserovo a Borzičovo ukotvení angažovanosti mimo panující diskursivní řád ve sféře entuziastického šílenství, přesahující přízemní motivace podmíněné statem quo. Vzývání entuziasmu se přitom nabízí jako přitažlivé řešení. Spojuje tradiční interpretace umělecké tvořivosti s politicky ambiciózním hledáním radikálně jiné perspektivy a s efektem, který se s entuziasmem v jeho básnických i náboženských souvislostech odjakživa spojuje: entuziastický hlas je jako magnet, na který se přilepují posluchači jako kovové piliny, a to nikoli z nějakého důvodu, ale čirou inspirací unikající souřadnicím rozumu. To, co by mělo bytostně patřit k angažovanosti, tedy politická rozvaha, schopnost zvolit vhodnou strategii a uzpůsobení prostředků cíli, se mávnutím pseudodialektického proutku stává protikladem skutečné subverze a angažovanosti: „Svět nemění skeptici a pochybovači, ale snílci s velkým srdcem,“ říká nám básník Borzič. V této perspektivě je každé dobré umění angažované, každé angažované umění dobré. Angažovanost ztrácí veškeré pojmové vymezení a rozpouští se v konceptuální noci, za které, jak známo, jsou přece všechny krávy černé.

Autor působí na katedře estetiky FF UK a na Vědecko-výzkumném pracovišti AVU.