Povídky psané pod vlivem extáze od francouzského spisovatele Frédérika Beigbedera se už svým názvem řadí k odvrácené tradici literatury, která vzniká pod vlivem drog nebo tematizuje jejich účinky na lidskou mysl. Jak se však do textu promítá titulní taneční droga, která místo hloubky sebezpytu vyvolává pocit nekončící přítomnosti a empatie?
Extáze patří do rodu drog, které se neužívají, nefetují, neberou ani nevychutnávají. S tanečními drogami se experimentuje. Taneční drogy představují podobně jako halucinogeny podivný předěl mezi marihuanou, kterou si občas dá i vaše babička, a látkami, za vyslovení jejichž jména vás babička vydědí. Na rozdíl od halucinogenů však skýtají mnohem menší tvůrčí potenciál.
Příznačné slovo experiment tu zosobňuje možnost automatického vstupu do sféry výlučného. U každého je najednou přípustné zakoušení něčeho mimo mantinely všednodennosti. Není zapotřebí znalostí či schopností, úplně stačí odvaha.
Teď je na řadě extáze
Když se zpovykané děcko francouzské prózy Frédéric Beigbeder rozhodlo protnout experimentování literární a narkotické, dopustilo se zvláštní devalvace pojmu uměleckého experimentu. Anebo naopak setření rozdílu mezi experimentem a pop literaturou osvobozuje autora ze soukolí přežitých opozic: vysokého a nízkého, avantgardy a mainstreamu? Lepší si něco zobnout a moc nad tím nehloubat.
Souborem Povídky psané pod vlivem extáze se Beigbeder zcela otevřeně snaží postavit po bok velikánů drogové literatury. „Všechny drogy mají právo na vlastní literaturu: opium proslulo díky Cocteauovi a Thomasovi de Quincey, mezkalin měl Henriho Michauxe a Aldouse Huxleyho, na herák byl Burroughs a Yves Salgues, peyotl proslavil Castaneda, LSD Timothy Leary a Tom Wolfe, hašiš najdete v celém Baudelairovi, na koks se specializoval Brett Easton Ellis a Jay McInerney, bourbon se táhne kompletním dílem Bukowského. Teď je na řadě extáze, aby vstoupila do dějin literatury.“ Úctyhodný cíl, jen v člověku hlodá pochybnost, co z tohoto spojenectví může vzejít.
Oproti opiátovým, hašišovým či psychedelickým hlubinám sebezpytu je totiž stav nekonečné přítomnosti prostoupené hřejivostí tělesnou i emoční mnohem méně vhodný k přetavení do slov. Beigbeder se v zásadě substance známé pod názvem MDMA dotýká třemi způsoby. Za prvé, přímo popisuje její účinky (První hlt). Tehdy jeho mudrování o povaze drogy mnohem více než esejistická zamyšlení slavnějších umělců-uživatelů připomíná článek z prestižního trendy časopisu. Mnohem lépe to funguje, když toto narkotické snění „o nové éře, osvobozené od aristotelské logiky, eukleidovské geometrie, karteziánské metody a friedmanovské ekonomie“ nechá zaznít zevnitř, především v úvodní povídce Spleen na letišti Roissy-Charles-de-Gaulle, kterou tvoří jen samé tázací věty. A právě rozdíl mezi tímto proudem těkavé introspekce a modernistickým proudem vědomí velice jasně ustanovuje pozici díla. Prchavé reflexe pro prchavou dobu, lehce opojná směs empatie a nejistoty. Nejde o proud vědomí ani myšlenek, ale pocitů.
Co na srdci, to na jazyku
V posledním případě slouží Beigbederovi droga jako kulisa, případně úplně absentuje a její přítomnost může být patrná maximálně v samotném stylu psaní. Občasná hra se syntaxí, provokativní tematika a (pop)kulturní reference vytvářejí ideální amalgám pro generaci X, čtení pro hipstery do tramvaje.
Beigbeder je přitom občas trefný i zábavný, místy se skoro chce říci – pronikavý, respektive: je pronikavý natolik, nakolik mu to bezelstná pilulka na empatii umožní. Asi nejpodnětnější otázky, které si nad dílem lze klást, spadají do úvah o záměrnosti a nezáměrnosti v umění. Nejvtipnějším paradoxem se totiž zdá být to, že pocity vykalkulovanosti a snahy sedět na popkulturním tepu doby – tedy v zóně, v níž si slovo experimentovat spojujeme spíše s teenagery zmítajícími se pod stroboskopy než s uměleckou činností – velmi pravděpodobně vznikají z neutuchající upřímnosti, kterou intoxikace MDMA vyvolává. Autor se tak stává obětí vlastního stavu „co na srdci, to na jazyku“ a snaží se tento emoční vodopád překódovat do slov. Tady se už ale ocitáme dočista v říši spekulací, které nelze podložit, a navíc v poněkud zatuchající sféře alibismu.
Literatura vhodná do doby, kdy „už nesmíme o slovech snít, musíme je prožívat“. Ale přesto si můžeme občas dovolit literární kudrlinku a nechat čtenáře tápat, zda drogy, extrémní porno a kultivovaný pesimismus patří ve francouzské kultuře do oblasti výlučného, anebo jde o živnou půdu široce přijímaného mainstreamového bezpečí.
Autor je filmový publicista.
Frédéric Beigbeder: Povídky psané pod vlivem extáze. Přeložili Anna a Erik Lukavští. Fra, Praha 2012, 106 stran.