Paměť českého levičáka

Kniha Paměť české levice, neboli paměti historika Miloše Hájka, je naprosto unikátním svědectvím o životě, který byl plný zvratů, bytí v ilegalitě a konspirace a který vždy určovala především politická angažovanost. Proto se i autorovo vzpomínání nese čistě v politickém duchu a život ryze osobní zůstává zamlčen, ať již z důvodu jisté nepatřičnosti, jíž by mohly působit intimní reálie v psaní o velkých dějinách, nebo prostě proto, že by stylově nezapadaly do knihy, kterou charakterizuje hlavně uměřenost. Ta se projevuje jak ve výběru skutečně podstatných okamžiků autorova života, tak v až asketickém přístupu k jazyku. Výsledkem je stylová strohost, která snad právě díky absenci zbytečně literárních přikrášlení, působí velmi poctivě, a přitom i nesmírně poutavě. Je zde vidět, že bohatě naplněný život žádné dobarvování nepotřebuje a lépe vynikne v prostém a jednoduchém podání, které můžeme zčásti připsat i tomu, že Hájek je povoláním historik. Právě politika a historie jsou tu tím, co nutí k psaní pamětí, tím, co je potřeba sdělit.

Upřímnost nade vše

Je tu ale ještě jiná věc, která zaslouží zvláštní pozornost a chválu zároveň. Hájkův generační, oborový, ale i disidentský souputník Karel Bartošek to kdysi nazval „upřímností nemilosrdnou k sobě samému“, ostatně on sám v ní byl přeborníkem, jenž možná sklouzával až k přílišnému sebemrskačství. Hájek si oproti tomu je sice vědom svých chyb, ale i toho, proč často nemohl jednat jinak. Nikdy se také od své minulosti – ani té komunistické – nedistancoval, ostatně nebylo ani proč. Levičákem zůstal i v době, kdy se u nás stalo módní záležitostí bojovat proti poraženému protivníkovi v podobě KSČM, která pozdním antikomunistům (často bývalým nomenklaturním straníkům) postupně splynula se vším, co by se jen trochu mohlo blížit levicovému vidění na svět.

Hájek říká i věci, které by jiní zamlčeli, a bez jakékoli sebeobhajoby mluví třeba o tom, jak dlouho trvalo, než prohlédl zrůdnost stalinských a později československých procesů, jak se sám pod vlivem událostí a hledání nepřátel uvnitř KSČ odhodlal k poslání dopisu prezidentu Antonínu Novotnému, v němž vylíčil své vztahy se sionistickou a částečně i odbojovou skupinou Hašomer Hacair, jež byla z velké části tvořena židovskými levými sociálními demokraty, jindy zase vzpomene, že krátce před únorem 1948 z vlastní iniciativy zapisoval několik dní čísla aut, která jezdila před vládní vilu tehdejšího lidoveckého ministra Adolfa Procházky. „Byli jsme všichni stalinisti až na půdu,“ píše o tehdejší době a doznává, že jeho „chápání práva a zákonnosti bylo jakobínské“.

Mluví ale i o důvodech svých někdejších postojů, o tom, proč věřil v ideu komunismu a proč se sám už v mladém věku za komunistu považoval – „vědomě levý“ byl prý už od roku 1935. Vedla jej k tomu pochopitelná nechuť k stále silnějšímu fašismu německému, ale i nacionalismu českému. Sám se vždy cítil být přesvědčeným internacionalistou. Vychován byl ale v duchu, jejž označuje za husitsko-masarykovský, a celý jeho život dosvědčuje, že snaha o sociální spravedlnost se u něj stále více potkávala i se snahou o demokratizaci československé společnosti. Ta ho po roce 1968 přivedla zcela přirozeně do řad disentu a mezi vůdčí osobnosti Charty 77, které dělal v roce 1988 i jednoho ze tří mluvčích.

Komunisté byli aktivní

Jak už bylo řečeno, v době německé okupace Hájek působil v komunistickém hnutí odporu. Zdůrazňuje přitom, že spíše nežli znalost komunistické teorie, o níž neměl zprvu ani páru, z něj komunistu učinilo zjištění, že KSČ je jediná strana, která nepřestala fungovat v ilegalitě, a navíc v průběhu války v podstatě nenarazil na jiné odbojáře než ty komunistické, což mu „trochu zkreslovalo obraz odboje“.

„Stal jsem se komunistou také a snad především proto, že komunisté byli aktivní,“ vysvětluje a v tomto antihitlerovském zacílení se jeho rozhodnutí opravdu jeví jako jediné možné a hlavně jediné, které mu umožnilo – pod hrozbou zatčení, popravy nebo internace do koncentračního tábora – nadále bojovat proti fašismu, ať již šlo o takřka neustálou pomoc židovským ilegálům nebo o šíření antinacistické propagandy. Tato činnost vedla v srpnu 1944 k jeho zatčení gestapem a v následný nervy drásající pobyt v cele smrti: v březnu 1945 byl odsouzen k popravě, která se díky příchodu Rudou armádou nestihla odehrát.

Pasáže knihy, které líčí odbojovou činnost a následné věznění, jsou přes všechnu výjimečnost situace zpracovány s klidem vlastním celé knize a lze věřit, že podobného klidu byl autor schopen i v cele, v níž čekal jako čtyřiadvacetiletý mladík na smrt a z níž napsal poslední dopis rodičům, kvůli jeho odbojové činnosti taktéž zatčeným. Uvozují jej tato slova: „Táto a mámo, (vrátíte-li se) nezlobte se na mne ani na Mílu. Mrzí mne, že Vás následkem mé chyby stihl takový osud.“ Právě kapitoly z doby druhé světové války se čtou jedním dechem a dokazují, že lakonická zpověď historika může směle konkurovat románovému zpracování, jakkoli především podává zprávu.

Vývoj obloukem

Poměrně málo prostoru nechává Hájek popisu doby normalizace a svému působení uvnitř disentu – jako by věděl, že to už dostatečně udělali jiní, a chtěl ozřejmit především čas padesátých let a následně podrobně reflektovat obrodný proces uvnitř KSČ a dobu Pražského jara. Možná zde hraje roli snaha vysvětlit mladším generacím to, co se v dnešní době může zdát téměř nepochopitelné, totiž, že boj o lepší svět se vedl i uvnitř KSČ a jistou dobu dokonce takřka výhradně na její půdě. Další část svých vzpomínek autor věnuje i své práci historika, kterou, jak sám přiznává, často zastiňovala práce politická, neboť doba těhotná změnami si to prostě žádala – a také z hlediska pamětí jde rozhodně o skutečnosti zajímavější. Hájek sice, částečně kvůli německé okupaci, kdy byly zavřené vysoké školy, nikdy neabsolvoval univerzitní vzdělání, vlastním bádáním se však brzy stal právoplatným historikem (v tomto oboru se soustředil zejména na dějiny Kominterny, které vyšly s velkým zpožděním v roce 2001 a jež i dnes po otevření archivů Třetí internacionály stále patří mezi význačné studie na dané téma).

Hájkovo vypořádání se s vlastním životem rozhodně snese srovnání s jinými, význačnými paměťmi bývalých komunistů, kteří se později ocitli v pozici nepřátel režimu, a přitom nikdy vnitřně nepřestali být komunisty nebo prostě levičáky (jako například Stanislav Budín či Arnošt Kolman). Je to výpověď o „vývoji obloukem“, jež ukazuje, jak se z šestnáctiletého demokratického socialisty stal zprvu radikálně důsledný komunista, později progresivní a kritický reformní komunista, pak vyloučený a ostrakizovaný exkomunista, disident eurokomunista a nakonec opět demokratický socialista. Všechny ty zdánlivé proměny mají přitom jednotný cíl, kterým nikdy nebyla cesta k pouhé diktatuře proletariátu, nýbrž naopak větší svoboda všech bez rozdílu. I proto by si měli Hájkovu knihu přečíst také ti, kteří jsou schopni jen černobílého vidění a ve svém svatém boji dávno zapomněli rozlišovat.