Dnešní přehled ruského tisku nemůže začít jinak než návratem k právě skončenému fotbalovému mistrovství Evropy. Ruská reprezentace, kterou po výhře nad výběrem Michala Bílka ruská média okamžitě pasovala do role favorita šampionátu, se nakonec neprobojovala ani do čtvrtfinále. Média nyní nešetří kritikou. Provokativní článek hájící ruské hráče napsal pro deník Moskovskij komsomolec z 25. června Stefan Scholl, německý novinář žijící v Rusku. Píše, že nejvíce mu vadí nálady značné části fanoušků, novinářů i samozvaných expertů. „Přiožralá vychloubačnost před očekávanou jednoznačnou výhrou, kterou střídá agresivně ublíženecká kocovina po každé překvapivé porážce. Jeden můj španělský kolega říká: Když vyhrají Rusové ve fotbale, dokážou se chovat opravdu odporně.“ Je fakt, že výtky vůči hráčům jsou často absurdní. Jeden ze sportovních deníků věnoval celý článek tomu, že dva hráči mužstva chodili den po zápase ve Varšavě po nákupním středisku. Prý na něco takového nemají právo. Scholl svůj článek hezky uzavírá. „Ruští fotbalisté nesmějí prohrát, jen zvítězit. Vítězství, nebo smrt byl jeden z titulků v deníku Sovětskij sport. Taková je to země, země vítězů. ‚Máme to v genech,‘ řekl onehdy Vladimir Putin. Ten to má jednodušší. Má svou volební komisi, žádné volby prohrát nemůže. Horší to mají sportovci v situaci, kdy rozhodčí nejsou naši a konkurenti jsou nebezpečnější než Zjuganov s Žirinovským. Fotbalisté mají dokázat to, čeho není schopen ruský automobilový průmysl, policie, zdravotnictví nebo letecká bezpečnost. Hrajeme s vámi, Evropany, stejnou ligu a vyhráváme. Stát to nedokáže, ale od fotbalistů se to žádá.“ Dlužno podotknout, že v diskusi pod článkem více než třetina autorů se Schollem souhlasila.
Podstatně vážnější je článek politologa Kirilla Rogova v Nové gazetě z téhož dne, věnovaný trestnímu stíhání domnělých i skutečných účastníků masových nepokojů 6. května na moskevském Bolotném náměstí. Při pohledu ze střední Evropy šlo o drobné střetnutí mezi policejními těžkooděnci, kteří z nepochopitelných důvodů odřízli cestu k náměstí, na němž byla scéna, velké části demonstrantů a radikálnější části protestujících, kteří se pokusili kordon prorazit. Nicméně ve vazbě je už zhruba desítka účastníků a dvousetčlenná skupina vyšetřovatelů se snaží od zadržených získat důkazy, že vše organizoval blogger Alexej Navalnyj a oni sami za účast dostali peníze. „Něco podobného snad u nás nebylo od dob Stalina. Tehdy stát pochopil důležitost pojmu organizace. Obvinění z účasti v organizaci mění vyjádření politických názorů ve spiknutí. Schéma bylo a je jednoduché. Dopouštěl se antisovětských výroků? Bavil se o tom s tím a oním? Zná se s dalšími? A pak že to není člen teroristické organizace!“ píše Kirill Rogov. Podle něj se režim snaží ve veřejném mínění vytvořit spojení mezi lídry protestů a masovými nepokoji. Vidí také paralelu mezi uvězněním Michaila Chodorkovského a současným případem. „Stejně jako tehdy se mluvilo o tom, že Jukos je zcela unikátní kauza, tak i dnes budou říkat, že jde jen o trestní stíhání chuligánů, kteří se porvali s policií. Stejně jako případ Jukos zahájil zcela novou etapu vztahů mezi byznysem a silovými orgány, tak i nyní se kauza Bolotnaja stane začátkem pronásledování aktivistů, protestujících proti současnému režimu.“
Stejnému tématu věnoval svůj sloupek na serveru Lenta.ru i publicista Ivan Davydov. Člověk, který se na přelomu tisíciletí pohyboval okolo nejrůznějších proputinovských mládežnických hnutí, o dekádu později vystřízlivěl z mladického opojení. Vzpomíná, jak kdysi ve věku šesti let kvůli tomu, že mu rodiče nekoupili jakousi hračku, prohlásil, že to nejspíš nejsou jeho rodiče a vzali si ho z dětského domova kvůli nějakým pokusům. Nyní v tom nachází paralelu se vztahem Vladimira Putina a ruské společnosti. „Otec národa se nám snaží vnutit jakýsi patriarchální model, neustále přitom argumentuje, že lid ještě není k něčemu připraven. Že potřebuje speciální demokracii, suverénní, národní. Ale to je fuk, jak se to jmenuje, důležitá je hlavní myšlenka, že nás lumpíky musí pořád někdo hlídat, abychom si navzájem neutrhali hlavy. Přitom nám otcové národa čím dál více dokazují, že si nás vzali z děcáku kvůli pokusům. Poněkud primitivním. Co bude, když mouše utrhnu křidýlka? Jak jinak vysvětlit, že člověk může dostat trest vězení za nápis na zdi okolo rezidence jednoho gubernátora? Panikáři mluví o novém roce 1937. To je nesmysl, nikdo nepopravuje, do vězení se posílá vlastně jen občas, většinou nás jen ponižují. Mechanismus Velkého teroru měl svou logiku, svůj cíl. V motivaci malých hajzlíků, kteří se probojovali k moci, nic takového není. Jen opojný pocit všemocnosti. Když mouše utrhnete ještě i nožičky, tak co bude? Mouchy je mi samozřejmě líto, ale dítě se od mouchy přece jen trochu odlišuje. Když budete dítě dlouho cvrnkat přes nos, jednoho krásného dne vyroste a samozvanému fotrovi přerazí čelist. Bude to bolet, bude to ošklivé, ale teď se mi zdá, že to bude nevyhnutelné.“