Stejně jako po celém světě byl i v ruských médiích jedním z nejdiskutovanějších témat nový americký prezident Donald Trump a jeho první kroky v úřadě. Pro Rusko je to téma obzvlášť zajímavé, protože Trump byl v předvolební kampani jeho oponenty líčen pomalu jako agent Kremlu. Po jeho zvolení vypukla mezi místními politiky a také v médiích vlna nekritického nadšení, po které vcelku logicky muselo přijít vystřízlivění. Situaci analyzoval známý odborník na zahraniční politiku Alexandr Baunov na serveru Moskevského centra Carnegie (17. února). Ten tvrdí, že „nynější psychologická distance mezi Trumpem a Ruskem umožní vrátit se k normalizaci, která nebude považována za osobní vrtoch sporného prezidenta“. Argumentuje, že titul „oblíbenec Ruska“ ve skutečnosti překáží jak Trumpovi, tak Kremlu. Ať udělá americký prezident cokoli, vždy se to bude vykládat jako projev slabosti vůči Moskvě. Důkazem je podle něj vynucený odchod hlavního Trumpova poradce pro bezpečnost Mikea Flynna, který musel rezignovat, když se ukázalo, že lhal viceprezidentovi Mikeu Pencovi o svých telefonátech s ruským velvyslancem ve Washingtonu. „Poté, co Trump nedokázal ubránit svého nejbližšího spolupracovníka, málokdo si dovolí bavit se s Rusy, projevovat iniciativu, vyjadřovat se o Moskvě pochvalně. Samo skrývání informace o kontaktech s ruským velvyslancem nebylo důsledkem nějakého Flynnova tajnůstkářského charakteru, ale toho, že ke konci volební kampaně už byly tyto kontakty vyhlášeny za zradu, bez ohledu na jejich obsah.“ Potíž podle Baunova spočívá v tom, že při tolik diskutované dohodě mezi Moskvou a Washingtonem Rusko potřebuje získat více, než samo může nabídnout. Rusko by si přálo zrušení sankcí, uznání Krymu, nevměšování do vnitřní politiky, garanci, že se nebude rozšiřovat NATO o jeho sousedy, a přiznání statusu světové velmoci. Nemá ale moc co nabídnout. V Sýrii už nyní bojuje na pokraji svých možností, jaderné odzbrojování Trump odmítá a o Krymu nehodlá diskutovat. Takže vnímání Trumpa jako ruského spojence je z ruského pohledu zbytečný dodatečný problém.
Dalším hojně diskutovaným tématem bylo ruské uznání občanských dokumentů vydávaných separatistickou Doněckou a Luhanskou republikou. Celá řada komentátorů to dávala do souvislosti právě s vysokou hrou mezi Moskvou a Washingtonem. Moskva se prý snaží ukázat Západu, že v případě neústupnosti je schopna řešení problémů na Donbasu zablokovat. Ještě extatičtější byly reakce samotných separatistů. V Doněcku prohlásili, že „Matka Vlast nahlas a odvážně podporuje náš boj“. Ukrajinský prezident Petro Porošenko to zase označil za „důkaz okupace a porušení mezinárodního práva“. Situaci prozkoumal 16. února server Republic (dříve Slon.ru). Podle něj nejde v zásadě o nic nového. Rusko neoficiálně akceptovalo doklady neuznaných republik i dříve. Člověk si s nimi mohl koupit letenku, lístek na vlak nebo si najmout bydlení. Legalizace dřívější praxe neznamená nicméně uznání samostatnosti těchto republik. V dokumentu se píše o „některých regionech doněcké a luhanské oblasti Ukrajiny“ a mluví se o dokumentech vydaných „orgány, které fakticky působí v těchto oblastech“. Rozhodnutí akceptovat je definují jako dočasné: „Do politického vyřešení situace na základě minských smluv.“ Což tedy znamená na neurčito, protože minský proces je dávno ve slepé uličce. Podle serveru Republic se Donbas nicméně stává pro Rusko druhým Podněstřím. Nezískalo uznání, ale Rusko tam má velký vliv a neoficiální stát získává z Ruska finance. V Doněcku přiznávají, že zhruba sedmdesát procent jejich rozpočtu přichází z Ruska. Analogie s Podněstřím funguje i v případě dodávek plynu. Gazprom dodává plyn na separatistická území s tím, že by za to měla platit Ukrajina. Dluh ke konci roku 2016 činil 718 milionů dolarů. Ukrajina platit odmítá a argumentuje, že nekontroluje hranici, a tudíž nemá tušení, kolik plynu do Doněcku a Luhansku skutečně přiteklo. Podobně Gazprom požaduje několik miliard dolarů od moldavské vlády za dodávky plynu do Podněstří.
Změny v zahraniční politice vnímají i obyčejní Rusové. Výzkumy veřejného mínění zanalyzovala Naděžda Petrovová z ekonomického časopisu Děngi (11. února), který nedávno přestal vycházet na papíře a existuje už jen v digitální podobě. Petrovová zjišťovala, čeho se Rusové bojí. Podle výzkumu státní agentury VCIOM se během loňského roku Rusové začali bát méně. Jedinými otázkami, které u nich vyvolávají znepokojení, jsou „mezinárodní napětí, konflikty a války“ a představa, že by „obvyklé zboží buď zmizelo, nebo začalo být příliš drahé, takže by se znehodnotily úspory“. Podle nezávislého centra Levada přitom 78 procent Rusů tvrdí, že země je v krizi, a 62 procent si myslí, že tento stav bude trvat přinejmenším několik let. „Loni v létě se to zlomilo. Lidé začali vnímat současnou situaci jako nějakou novou normu, takže jejich subjektivní vnímání se zlepšilo. Ale ve faktickém chování se nic nezměnilo: nevzrostl počet těch, kteří zvyšují své úspory, ani těch, kteří něco velkého kupovali. Jsou to taková tajná očekávání. Lidé si říkají, že když už to trvá tak dlouho, tak se něco brzy musí zlepšit,“ říká socioložka Ljudmila Presňakovová. Jak vyplývá z jiného průzkumu, šedesát procent Rusů je toho názoru, že nyní je potřeba spořit, nikoli utrácet. Jenže 72 procent z nich zároveň přiznává, že se jim nedaří ušetřit vůbec nic. Sociologové si všímají i nárůstu fatalistických nálad. „Jedni pochopili, že spoléhat se mohou pouze na sebe. Druzí jsou přesvědčeni, že vlastně nemají na nic vliv. A tahle apatie je skutečnou hrozbou pro budoucnost země,“ píše Petrovová.