Pořídil jsem tam nahrávku ticha

Jaká byla vaše iniciační setkání se současnou hudební tvorbou?

Moje cesta ke zvukovému umění byla sice pomalý, ale relativně přímý proces. V Krakově jsem se setkal se skladatelem, kurátorem a hudebníkem Markem Choloniewskim, a byl to asi on, kdo mne nasměroval k zvukovému umění. V roce 2001 mi ukázal studio PseMe [Polskie Stowarzyszenie Muzyki Elektroakustycznej, neboli Polská společnost pro elektroakustickou hudbu – pozn. red] a pozval mě, abych udělal pro studenty krakovské hudební akademie přednášku o vlastní tvorbě. Mimo jiné jsem si tehdy uvědomil, že oblast zvukového umění je pro mne daleko vhodnější pole působnosti než klasická elektronická nebo elektroakustická hudba. Tehdy jsem už absolvoval studium informatiky a později získal titul bakaláře dějin. Ale rozhodl jsem se, že se budu věnovat hudbě a zkusím se jí i uživit. To samozřejmě neobnáší jen vlastní tvorbu, ale i pořadatelství a kurátorství. Tato kombinace autorské tvorby a organizování mi umožňuje existenční zajištění. V poslední době se živím spíše jako umělec než organizátor, ale to se mi poštěstilo teprve v posledních dvou třech letech.

Pokusil byste se z osobní perspektivy o srovnání aktuální české a polské scény zvukového umění a experimentální hudby?

Mám samozřejmě jen povšechnou informaci o české scéně, ale mám pocit, že ta polská je větší – z toho prostého důvodu, že je tam víc velkých měst. V Polsku ale vládne v komunitě současné hudby větší soutěživost, odehrává se tam jakási tichá válka. Tady u vás se mi zdá, že spolu lidé z branže víc spolupracují: existuje síť menších klubů v Ostravě, Opavě, Brně, Praze, Pardubicích, Českých Budějovicích, kde se dá menšinová hudba hrát. Možná se tady objevuje i víc zahraničních umělců, protože Praha může být pro lidi ze Západu atraktivnější místo, než je třeba Varšava nebo Wroclaw.

Jak je v Polsku vnímána tvorba známějších polských hudebníků, žijících v zahraničí?

Není jich moc, jedná se spíše o vizuální umělce nebo divadelníky. Nejvlivnější je asi Zbigniew Karkowski, který léta žije v Japonsku. Ve Švédsku je považován za švédského skladatele, protože studoval v Göteborgu. Jeho tvorba má každopádně v Polsku velký ohlas. Dalším příkladem je třeba Kasper Toeplicz, který ovšem žije už od dětství ve Francii. Nebo skladatel a performer Pawel Wirkus, působící v Kolíně nad Rýnem. Ale mnohem slavnější jsou ve světě asi umělci jako třeba Miroslaw Balka nebo Zbigniew Libera, který v poslední době dokonce žije v Praze.

V jaké situaci je dnes polská experimentální neakademická hudba? Má nějakou institucionální podporu?

Osobně si myslím, že v Polsku v poslední době není pro experiment moc prostoru. Ale určitá tradice tam přece jen je. Marek Choloniewski pořádá od roku 1993 každoročně mezinárodní festival Audio Art, náročně koncipovaný a otevřený různým žánrům. V roce 2005 pak spolu s Jozefem Patkowskim, Ryszardem Szeremetou, Elzbietou Sikora a Krzysztofem Szlifirskim založil Polskou společnost pro elektroakustickou hudbu, jež má více než sto členů. Kromě akademicky školených skladatelů členství přijali i umělci patřící do neakademické komunity. Když posloucháte jejich hudbu, často zní dost podobně, ale přece jenom mi někdy připadá, že nestudovaní hudebníci jsou zajímavější, odvážnější.

Váš současný zájem se soustřeďuje na elektromagnetické pole a zpětnou vazbu.

Ano, začal jsem používat hlavně walkmany, což není ostatně nijak originální. Pracuju s nimi přes dva roky a pořád objevuji nové zajímavé zvuky. Tento nástroj mě mimo jiné přivedl k práci se zvukovými instalacemi a také s prostorem, který je u zvukových instalací klíčovým problémem. Používám také mikroFM vysílačky, opatřené předzesilovačem. Tyto nástroje vyhovují mému zájmu o EVP [Electronic Voice Phenomena, tj. neslyšené, ale zaznamenané hlasy – pozn. red.]. Nevím vlastně, co to ve skutečnosti je, ale myslím, že něco takového opravdu existuje.

Nedávno jsem s přáteli navštívil jisté místo v Polsku, o kterém se říkalo, že se tam děje něco divného. Pořídil jsem tam nahrávku ticha. Když jsem si nahrávku pustil, zjistil jsem, že ve vysokých frekvencích je slyšitelná nějaká melodie, jakoby hvízdání. Znělo to trochu jako rádio nebo hlasy ptáků. Na tom místě ale nic takového nebylo slyšet. Ten tajemný zvuk se vynořil, teprve když jsem při editaci nahrávky použil ekvalizér. K zachycení zvláštních, neslyšitelných zvuků, tedy EVP, nepotřebujete složitou technologii, třeba v Brazílii obvykle používají jen obyčejný telefon. Použil jsem rekordér také u Bardonova hrobu, ale tam jsem kupodivu nezachytil nic neobvyklého.

Teď se konečně dostáváme k hlavnímu tématu vašeho současného výzkumu v Čechách – osobnosti Františka Bardona.

Abych řekl pravdu, narazil jsem na něho náhodou. Věděl jsem, že se během rezidence v Praze musím zaměřit na něco specifického pro Česko. Nejdříve jsem přemýšlel o místní bohaté tradici hermetismu, například o osobnosti mága Johna Dee, ale zdálo se mi to už moc vyčerpané a jaksi levné. Pak jsem si koupil jeden polský časopis o UFO a našel jsem krátkou zmínku o zapomenutém magikovi z Opavy, který se jmenoval Franz Bardon. Hledal jsem na internetu a narazil na webové stránky jemu věnované. Tam jsem našel i informace o jakémsi akustickém a rytmickém principu – bytosti Rosora, symbolu propojení mezi naším a transcendentálním světem. Hned jsem si uvědomil, že to je přesně to, co jsem hledal: budu se věnovat instalaci nebo skladbě o Bardonovi a bytosti Rosora. V Praze jsem dokončil DVD, které vyjde ve dvou verzích: jedna bude abstraktní, druhá dokumentárnější. V Opavě, kde se Bardon narodil a žil, jsem nahrál různá zvuková prostředí a také rozhovory s několika lidmi, kteří se Bardonem zabývají nebo ho znali. Zvukovou stopu plánuji také vydat na vinylu.

Co vás na opavském mágovi, kabalistovi, přírodním léčiteli a spisovateli Bardonovi tak zaujalo?

Samozřejmě jeho knihy, z nichž nejznámější je učebnice praktické magie Brána k opravdovému zasvěcení, ale v první řadě jeho život. Bardon se narodil v roce 1909 v Opavě, prožil celkem obyčejně dětství, ale ve čtrnácti letech se mu začala měnit povaha a dokonce i rukopis. Později tvrdil, že se do něj inkarnovala jakási duchovní bytost a získal nadpřirozené schopnosti. Po vyučení zámečníkem a opravářem šicích strojů si přivydělával jako grafolog, pořádal přednášky a úspěšná magická představení s použitím hypnózy. Studoval také hermetismus a východní nauky, cvičil jógu. Nejvíc ho proslavil jeho léčitelský talent. Studoval u Karla Weinfurtera a v Mnichově na škole pro přírodní léčitele, vyznal se v bylinách, které také pěstoval a z nichž vyráběl léky pro své pacienty. Sbíral a používal v té době dost neobvyklé byliny, například rdesno ptačí, a tvrdil, že v každé rostlině je ukryta určitá léčivá moc.

Za války mu údajně nacisti nabídli zaměstnání v nacistické astrologické kanceláři, což podobně jako jeho slavnější kolega hermetik Jan Kefer, odmítl. V roce 1941 byl zatčen a poslán do koncentračního tábora. Po leteckém bombardovaní ke konci války se mu podařilo utéct. V roce 1949 byl opět uvězněn, tentokrát komunisty, ale po úspěšném simulování epilepsie šel po dvou měsících na svobodu. V roce 1958 byl obviněn z nedovolené výroby a přechovávání nezdaněného alkoholu. Ve vězení dostal zánět slinivky a téhož roku zemřel. Někteří příznivci mystiky a hermetismu ho považují za jednoho z největších mágů dvacátého století, ale pro mne je prostě symbolem člověka, který se vzepřel totalitnímu systému. Před válkou, během války i po válce. Příznačné je, že jeho jméno není v Česku příliš známé.

Tato duchařská či spíše paranormální stránka technologického umění je v noiseové komunitě vcelku oblíbeným rámcem. Zaznamenal jste podobné naladění i v české kotlině?

Mám dojem, že lokální české nastavení je neseno spíše strategiemi konceptu, hry, grotesky či ironie než temnou estetikou zmaru a transcendence.