Prahou a pralesem

Podle některých svědků, kteří roku 1967 spatřili jeho mrtvé tělo v bolivijské vesnici La Higuera, připomínal Che Guevara Ježíše Krista. Mnozí místní venkované mu připisují konání zázraků a dodnes se k němu modlí jako k jednomu ze světců.

Che Guevara je už po několik desetiletí zřejmě nejproslulejším Latinomeričanem. I Evita, Maradona či Borges, jeho argentinští krajané, za ním zaostávají. Patří k postavám, které historie není schopná udržet pod svou pokličkou; je nevyhnutelně vystaven mytizacím, ideo­logiím a imaginaci.

V posledním roce vyšly v češtině dvě prózy dvou Argentinců. Pro oba texty je Che Guevara tématem a částečně i fikčním vypravěčem. Oba také čerpají z jeho deníkových záznamů, na jejichž základě se snaží ukázat Guevaru v jeho intimitě: nesledují jeho lineární životní cestu od argentinského studia medicíny přes kubánskou revoluci po bolivijskou smrt, nýbrž se jej pokoušejí nahlédnout z určitého momentu jeho členitého života. Řeč je o povídce Julia Cortázara Shledání (Reúnion, 1966) a románu Che Guevarův pražský příběh (Los cuadernos de Praga, 1998) Abela Posseho.

Kubánské adagio

„Z veškerých plánů zbyl jen jeden cíl: proniknout do hor a shledat se s Luisem, pokud se však i jemu podaří tam dorazit. Zbylé plány rozprášil severák, nenadálé vylodění, bažiny,“ čteme v prvních odstavcích Cortázarovy povídky. Che Guevarovo jméno zde sice nepadne, ale od počátku je zjevné, kdo je vypravěčem, stejně jako to, že Luis je Fidel Castro (čtenáři ostatně napovědí celostránkové ilustrace argentinského grafika Enriqua Breccii). Povídka intenzivně, ba horečnatě resumuje průběh několika dní od vylodění z původně rekreační jachty Granma na jižním pobřeží Kuby koncem roku 1956. Z osmdesáti partyzánů zbývá po několika dnech necelá dvacítka a je zřejmé, že pokud se zdecimované skupinky nesetkají, je revoluční projekt ztracen. Veškerá naděje se v kubánském pralese upíná k Fidelu Castrovi, stejně jako v západních levicových kruzích po celé následující desetiletí.

Když ke šťastnému shledání nakonec dojde, Cortázar nechá Che Guevaru hovořit v hudebním názvosloví: „Cítil jsem, že v onom kvartetu vstupujeme do adagia, do vratké plnosti (…), jež vstoupí do závěrečného allegra.“ Ze shledání partyzánů v houštinách pohoří Sierra Maestra se tak stává určitý vrchol Che Guevarova života: přes katastrofální vylodění a útrapy se jádro bojovníků za nemalého dojetí a veselí setkává a revoluce má otevřenou cestu.

V tomto okamžiku povídka končí, ne však bez odkazu k tomu, co má následovat: „Hlavně jsme hovořili o budoucnosti, o tom, co nastane, až nadejde den, kdy budeme muset přejít od kulometu ke kancelářskému telefonu, z hor do města.“ To už se však dostáváme k další etapě.

Tenhle mrtvý socialismus

Jestliže Cortázar zachycuje (a fikcionalizuje) Che Guevaru na symbolickém vrcholu – ve chvíli, kdy je nejvíc sám sebou, nebo alespoň takový, jaký vejde do obrazových dějin, tedy odhodlaný, zarostlý a s baretem –, Posse je v tomto ohledu rafinovanější, neboť jej předvádí v jistém útlumu deset let poté. Nikoli náhodou je dějištěm této fáze Praha roku 1966:

„Tady v Praze, kde se vzpamatovávám ze svých vojenských omylů v Kongu, každodenně zažívám socialismus, jaký nechceme mít… Je tu základní nedostatek štěstí, základní nesouhlas. Ani minimální solidarita zdvořilosti jako říct dobrý den tomu, kdo vchází do obchodu,“ zaznamenává si Posseho Che Guevara v pražské kavárně s ­nefunkčním ­kávovarem. „A tenhle mrtvý socialismus se teď snaží dostat Kubu.“

Che Guevara v té době v Praze skutečně pobýval a vskrytu se připravoval na to, až v Bolívii rozpoutá „druhý Vietnam“. Za tím účelem zcela změnil podobu, nechal si depilovat vlasy, které mu opět narostly až v Bolívii, nosil tlusté brýle a prokazoval se falešným pasem. V této masce musel vydržet přinejmenším několik měsíců. O jeho pobytu v Praze ovšem nejsou téměř žádné zprávy, biografie mu věnují většinou jen několik řádků. Pro romanopisce je to nicméně spíše výhodou, neboť může svou postavu snáze vplétat do sítí, které si sám vytváří.

Che, Don Quijote a Faust

„L’être humain le plus complet de notre époque“ (nejúplnější lidská bytost naší doby) – tak Che Guevaru svého času nazval Jean­Paul Sartre. Zní to jako klišé, ovšem Abel Posse jako by tato slova – snad bezděky – svým románem potvrzoval. Chce totiž demytizovat ideologicky čistý, „lineární“ obraz Che Guevary, aby jej vzápětí s nemenší intenzitou remytizoval literárně.

Až k mrtvému „Kristovi“ z Bolívie se Posse nedostává. O to více však využívá předešlých epizod jeho života a tu náznakem, tu výslovně je propojuje s tradičními západními mýty. Už na prvních stránkách se tak Che Guevara stává Faustem, který uzavřel „smlouvu s ďáblem, sepsanou krví“, a zároveň Donem Juanem – Posse totiž nevynechává příležitost ke zdůraznění erotična, ať už jde o pojetí války jako „permanentní erekce“ nebo o milostný románek, který Che Guevara v převlečení za uruguayského měšťáka a „tak trochu frankistu“ rozehrává s mladou pražskou hispanistkou. Připočteme­li pasáže, které upomínají na revolucionářův argentinský původ a na jeho světoběžnictví, můžeme v něm vidět také gaucha z pampy, argentinský národní archetyp – kočovného osamělce, který nemá, kde by hlavu složil.

Ani Don Quijote těmto remytizacím ne­­unikne: ostatně už Motocyklové deníky (Diaros de motocicleta, 1952), v nichž třiadvacetiletý Ernesto Guevara s přítelem Albertem Granadem poznává Jižní Ameriku na staré motorce Poderosa II, vyvolávají obraz Sancha a ­Rocinanty. Stejně tak ale můžeme ­nahlížet pozdějšího Guevaru jako člověka, který přečetl rytířské romány, tedy Marxe a Lenina, a vydal se podle nich měnit svět, a to až do důsledků, pohrdaje nebezpečím a nedbaje smrti.

To však stále není všechno. Posse totiž nechá svého hrdinu bloudit pražskými ulicemi za doprovodu přízraku pana K. Patrně tím plní jakousi literární povinnost: jestliže Praha, pak Kafka. Ne že by spojení s Che Guevarou bylo zcela beze smyslu, zde však už Posse svůj text přetěžuje. Ostatně, ­jsme­li v Praze, proč Kafka, a ne třeba Hašek? Určitě by to taky nějak fungovalo, vždyť to byl koneckonců svého druhu komunistický bojovník. Posse, který byl v devadesátých letech argentinským velvyslancem v Praze, se zkrátka snažil do románu vměstnat co nejvíc kultury (přestrojený Guevara například zahlédne v Redutě jakéhosi divadelníka, „mladého blonďáka“, v němž poznáváme Václava Havla). Je pravda, že totéž platí pro jeho román Psi z ráje (Los perros del paraíso, 1983; česky 1993). Tuto travestii „objevení“ Ameriky Západem však napsal s ironickou brilantností, které Che Guevarův příběh přece jen nedosahuje.

Přemýšlet a imaginovat

Latinskoameričtí spisovatelé mají zpravidla k politice blíže, než je současný Středoevropan zvyklý. Cortázara lze s podobným oprávněním nazývat jak argentinským spisovatelem, tak evropským levicovým intelektuálem. Abel Posse v tomto ohledu není výjimkou; vedle diplomatické dráhy má za sebou i nepříliš slavné jedenáctidenní působení v pozici ministra školství autonomní vlády města Buenos Aires a coby konzervativec patří k hlasitým odpůrcům argentinské levicově­nacionalistické prezidentky Cristiny Fernández de Kirchner. Jeho guevarovský román nicméně prokazuje o několik řádů větší ochotu přemýšlet (a imaginovat), než jaké býváme svědky u mnoha nejen českých publicistů, kterým stačí označit Che Guevaru za rudého vraha a napomenout mládež, že by se měla nad těmi svými tričky a nášivkami zamyslet.

Proto se vedle publicistiky a biografií, ne­li místo nich, vyplatí přes všechna úskalí opětovné mytizace číst beletristické texty o Guevarovi, ať už Cortázarův nebo Posseho. Ne pro faktografické poznání revolucionářova života, nýbrž pro šíři témat, která otevírají.

Autor je komparatista.