Sveřepé pokračování v proreformních krocích vzbuzuje otázky po skutečné povaze záměrů vlády. Dobře patrným efektem nastoupeného trendu je likvidace střední třídy. Tedy třídy, která z velké části financuje celý státní aparát. Reformy tak můžeme chápat jako pokus o přesun zbytku bohatství ze středních na nejvyšší vrstvy společnosti.
Málokdo z těch, kdo se hlouběji zajímají o obsah vládou navrhovaných změn, může uvěřit, že reforma školství má zajistit kvalitnější vzdělávání, reforma zdravotnictví lepší zdravotní péči a reforma penzijní spokojené stáří. Vláda je však složená ze samých studovaných lidí, takže je krajně nepravděpodobné, aby svými reformami, na jejichž uskutečnění tak naléhá, nesledovala vůbec žádný cíl. Pátrání po skutečném smyslu reforem zatím nedospělo k jednoznačným a všeobecně přijímaným závěrům. Pokusme se proto předestřít hypotézu, která by mohla k objasnění jejich latentních cílů přispět z nového, dosud málo diskutovaného úhlu.
Jak známo, Česko je již přinejmenším po celou jednu dekádu výrazně zamořené korupcí. Žijeme v zemi, v níž se v důsledku velice důmyslných tahů na šachovnici daní a pojistného do státní kasy vybere každým rokem o sto až dvě stě miliard méně, než kolik by bylo zapotřebí k udržení chodu státu a veřejného sektoru alespoň na dnešní úrovni.
Hlavními dodavateli daní a plátci pojistného jsou střední vrstvy. Zatímco malé procento nejbohatších dokáže svůj příspěvek do státní pokladny optimalizovat mnoha různými způsoby, několik desítek procent nejchudších včetně důchodců pobírá příjmy tak nízké, že z nich žádnou daň odevzdávat nelze. Sponzorování státní kasy tak spočívá stále více na bedrech středních vrstev, především zaměstnanců s průměrnými a mírně nadprůměrnými příjmy. Ne snad proto, že by byli zodpovědnější a státotvornější než drobní živnostníci, menší a střední podnikatelé či příslušníci svobodných profesí, ale proto, že v jejich případě je možnost švindlovat a skutečný příjem zatajit velmi omezená. Snížení daňové zátěže firem o plné dvě třetiny a nejbohatším fyzickým osobám aspoň o polovinu během posledních zhruba deseti let způsobilo, že v dobách krize i konjunktury se přítok peněz do státní pokladny zúžil v řádu stovek miliard korun.
Mechanismus organizované korupce
Aby toho nebylo málo, část peněz odváděná do státní kasy se ztrácí v černých dírách korupce. Odhadnout její rozsah je neobyčejně obtížné, jednotlivé kalkulace se značně liší. Podle některých si korupčníci ročně odnesou „pouze“ 40 miliard, dle jiných se jedná skoro o 200 miliard korun. Pro srovnání: na veškerých sociálních dávkách se v minulém roce vyplatilo celkem 115 miliard korun.
Lze předpokládat, že korupci ve velkém rozsahu provozují jen lidé hodně bohatí. Je třeba mít hodně peněz, aby bylo možné pořádně korumpovat. A je třeba mít ještě více peněz, aby bylo možné zakládat politické strany bojující o přízeň voličů s bohulibým cílem boje proti korupci. To samozřejmě neznamená, že co boháč, to korupčník. Ani tím neklademe rovnítko mezi politické strany a korupční platformy. Jen říkáme, že mechanismus organizované korupce, jako jakýkoliv jiný rozsáhlý a organizovaný systém, vyžaduje vysoké provozní náklady.
Ani v zemi, v níž jsou korupční aktivity tak málo rizikové a počet dopadených korupčníků tak zanedbatelný, není obohacování formou korupce uznávanou a standardní aktivitou. Navíc je zapotřebí věnovat poměrně hodně úsilí čištění korupcí získaných peněz. Čím více jich je, tím větší starosti. Možnost získávat peníze legálně je určitě mnohem příjemnější a svým způsobem i více povznášející.
Hledají se proto způsoby, jak nechat velké peníze pracovat úctyhodněji. Nic z toho, co není odevzdáno do státní pokladny vlivem daňových výhod nebo úniků, zastropováním pojistného a koneckonců i vinou korupce, se neztrácí a nevypařuje. Jedná se o velké prostředky, které je třeba vhodně alokovat, aby fungovaly co možná nejproduktivněji. Lákavou příležitostí je nechat je reprodukovat v oblastech, které patří z hlediska zhodnocení investic k nejméně riskantním. Takovou oblastí je privatizace jednotlivých segmentů veřejného sektoru.
Bezpečné investice
Lidé se mohou uskromnit v nákupu zboží, mohou omezit návštěvu kulturních podniků i restaurací a redukovat využívání řady dalších služeb. Mohou šetřit dokonce i na jídle a dalších životních nezbytnostech. Jsou však věci, které si odepřít nemohou, nechtějí-li, aby se jejich život změnil v pouhé přežívání, v jednu velkou a trýznivou nejistotu. Budou-li mít alespoň trochu peněz, vždy se budou snažit udržet se v dobrém zdravotním stavu, zabezpečit se jakžtakž na stáří a dopřát svým dětem šanci na alespoň trochu slušné vyhlídky tím, že jim umožní kvalitní vzdělání. Investovat své peníze do soukromých fondů, které poskytují právě tyto služby, je velmi prozíravé. Při troše obratnosti lze docílit toho, že sám stát, který jste obrali a na jehož úkor jste si pomohli, vám dohlédne na to, abyste o své peníze nepřišli.
Nelze to pochopitelně formulovat tak, že co soukromý fond, to peníze získané podezřelým způsobem, ale je pravděpodobné, že systém umožňující provozovat korupční jednání ve velkém nebude mít asi příliš prostředků a možná ani dostatečnou vůli k tomu, aby následně odlišil, jak zájemci o privatizaci jednotlivých částí veřejné sféry přišli ke svým penězům. Pokud by skutečně došlo k tomu, co nemůžeme tak docela vyloučit, tedy k tomu, že při reformě penzijního systému, systému zdravotnictví a dalších se uplatní i prostředky získané korupcí, byli bychom svědky zvláštního efektu.
Privatizované školství, zdravotnictví a koneckonců i penzijní systém mají za své klienty především příslušníky středních vrstev, vytahují tedy peníze z kapes především jim. Právě pro střední vrstvy je důležité dopřát svým potomkům co nejvyšší vzdělání. V opačném případě by jejich děti čekal sociální sestup. A na rozdíl od těch skutečně bohatých mohou si jejich potomci zajistit své životní postavení jedině profesní kariérou. Něco podobného platí i v oblasti penzijního zabezpečení. U středních vrstev hrozí odchod z profesního života do důchodu mnohem výraznějším propadem životní úrovně než u vrstev příjmově nižších a dramaticky výraznějším než u vrstev horních, které se mohou na stáří připravit nákupem cenností, nemovitostí, většího množství akcií a podobně. Podobnou starost představuje péče o vlastní zdraví a o estetičnost vzhledu, což je v případě nejnižších příjmových kategorií nejednou tak trochu luxus.
Fondy jako pračka peněz
Privatizace zmíněných oblastí dosud převážně veřejně provozovaných služeb tak může v určité míře posloužit jako obrovská, velice výkonná a vůbec ne riskantní pračka špinavých peněz. To, co korupční kruhy získávaly zatím jen pokradmu z daní odevzdávaných především středními vrstvami, přinesou jim nyní příslušníci těchto vrstev iniciativně, dobrovolně a zcela svobodně na stříbrném podnosu. Stát, který se musel tvářit, že podivné trativody peněz středních vrstev buď nevidí anebo ani při nejlepší vůli nedokáže postihnout, nyní o to pečlivěji dohlédne, aby se přesun peněz děl systematicky, kontinuálně a zcela spořádaně. Úspěšné dovršení reforem bude znamenat, že to, co dříve unikalo dohledu a bálo se potrestání, bude moci od nynějška samo trestat málo discplinované platiče. Zařídí jim sociální sestup mezi ty dole, mezi ty, kdo zůstanou ve stále nejistější situaci bez jakéhokoliv pojištění.
Kdo ví, třeba právě z tohoto hlediska je možné vysvětlit poměrně laxní přístup státní moci ke sledování a trestání případů opravdu velkých zpronevěr veřejných prostředků. Jakmile si po zdárném uvedení reforem i tyto peníze najdou svůj navýsost počestný způsob reprodukce, třeba potom o to výrazněji poklesne míra zavrženíhodné korupce a my se defintivně odpoutáme z těsné blízkosti zemí, do kterých se bojíme jezdit třeba i jen na dovolenou a které bychom v pojednáních politologů o demokracii a otevřené společnosti hledali rozhodně marně.
Autor je sociolog.