Ačkoli bylo vedro, na pražské přednášce akademika a popkulturního fanouška, zároveň ale jednoho z nejcitovanějších a nejuznávanějších mediálních teoretiků současnosti Henryho Jenkinse naštěstí prázdno nebylo. Lavice středně rozlehlé přednáškové auly fakulty sociálních věd UK byly zaplněné rozličnými zájemci, nemalou část publika alespoň na pohled tvořili posluchači vyšších i – to spíše – nižších ročníků tamních studijních programů. Přes tu v zásadě příznivou účast bylo ale těžké ubránit se tázání, kde že se právě nacházeli naši ctění a slavní mediální komentátoři a specialisté? Odborníci na všechny ony „internety“? V kterémže neviděném rohu se potila a zapisovala si poznámky delegace veřejnoprávních i soukromých médií a proč že se neukázali zástupci výrazných hráčů českého marketingového či PR businessu?
Jenkinsovy texty i veřejné výstupy bývají všude ve světě považovány za výjimečnou příležitost, jak se zábavnou a nesuchopárnou cestou poučit o náležitostech fungování současného mediálního světa. Těžko mezi soudobými humanitními vědci hledat člověka, který by lépe rozuměl principům, jimiž se z pasivních diváků a mediálních konzumentů minulosti stávají aktivní vyhledavači, producenti a distributoři obsahů, a snad nikdo neumí o této progresivní kultuře participace hovořit s takovou grácií a erudicí jako právě Jenkins, aktuálně profesor na elitní University of Southern California. Jeho londýnská vystoupení byla zaplněná až po okraj a i jinde se po vstupenkách na přednášky jen zaprášilo. Ve většině západních zemí bývá mezi mediálními praktiky považováno za „dobrou praxi“ snažit se sledovat alespoň ty nejvýraznější trendy aktuálního teoretického uvažování o předmětu vlastní činnosti. Proč tomu tak není u nás? Opravdu toho nemají domácí obsahotvůrci zapotřebí?
Seznámení s jeho pracemi by přitom možná leckomu pootevřelo oči. Výkonný tým, který se snaží pro nadcházející prezidentské volby coby favorita prosadit kandidáta, který je tak nějak největší části populace jedno, by se z politické kapitoly Jenkinsovy knihy Convergence Culture možná dozvěděl, že dnes sice každý může vést „kampaň jako Obama“, ale jednoduše „ne každý Obama je“. A charismatický úředník Fischer sice může svým příznivcům na Facebooku rozesílat zprávy jako o závod, dokud se ale nezbaví vizáže nerozhodného a výsostně nudného patrona, kterou navíc sloganem „zůstat sám sebou“ pravděpodobně vydává za svou přednost, bude to působit spíše jako nechtěná parodie.
Veřejnoprávnímu vysílání by zase studium koncepcí participativní kultury mohlo pomoci v hledání nějakého uměřenějšího vztahu k novým médiím a jejich výrazným principům a proponentům. Pečlivý, k umrtvující archivní rešerši odhodlaný televizní historik by jistě dokázal někdy v roce 2009 vystopovat ten osudný okamžik, kdy investigativní Kolumbové (Columbové?) České televize objevili Facebook. Jednou provždy a přesně by tak datoval chvíli, odkdy nejpozději začalo být tamní zpravodajství namnoze k smíchu a pláči. Producenti a odborníci na trendy České televize na jedné straně ohromně touží po novinkách a technologických vyfikundacích, zároveň ale, zdá se, postrádají jakoukoli koncepčnější představu o tom, jak s těmito kanály lze pracovat. Asi nejzábavnějším dokladem jejich bezradnosti může být interaktivní zapojování diváky zasílaných fotografií do každodenní předpovědi počasí. Za nebohé meteorology tak redakce velí promítat tu rozkošný snímeček mraků z Mrákotína, tu hrstku krup od pana Jindřicha z Brna-Žabovřesk. Hle, každý svého televizního počasí strůjcem.
Jinak ale nutno ocenit, že se „televize námi všemi placená“ vůbec o nějaké inovace pokouší. Až nedávno jsem plně vychutnal kupříkladu tu báječnou novinku, při které moderátoři-redaktoři v rámci příprav svých dlouhých reportáží (to jsou takové ty nadčasové vyprávěnky uvozené titulkem „naše téma“, které zřejmě mají diváka odradit od přepnutí) vyhánějí nebohé zpovídané do plenéru a nutí je k dynamickému kombinování mluvy a chůze.
Zpravodajství možná tento dynamický prvek odkoukalo od konkurence, za vynálezce a rané propagátory oné walk-and-talk snímací techniky bývají ale obecně považováni Thomas Schlamme a Aaron Sorkin, tvůrci oceňovaného TV seriálu Západní křídlo. Dlouhými a zalidněnými chodbami rychle se prodírající zaměstnanci Bílého domu si v něm vyměňují břitké repliky, v zglajchšaltované podobě české politické reality-TV verze ale tato elegantní a dynamická metoda ohledává své limity. V bezprostřední blízkosti dotčeného ministerstva či úřadu – vždy se najde vhodný parčík, chodníček či navigace – cvičí neúprosný režijní pokyn produkce Událostí své zaměstnance v disciplíně „couvání s kamerou“, hosty i moderátory pak cepuje v multitaskingu „chodit a mluvit“, což leckomu činí – zřejmě v návaznosti na zákon o zachování energie – veliké potíže, zvláště pokud je ještě požadováno i dílčí zapojení mysli.
Nemusí být ale vše ztraceno. Aaron Sorkin právě na americkém HBO představil svůj nejnovější seriál The Newsroom, ve němž formuluje svou představu ideálu televizního zpravodajství, který je pochopitelně neuskutečnitelný, nicméně vybízí k přemýšlení. Třeba si ho producenti, projektoví a programoví koordinátoři České televize někde seženou. A třeba se na ten seriál i podívají. Až bude v Mrákotíně na Kavčích horách zase jednou pršet.
Autor je bohemista.