Mraky rychlé i pomalejší

Budoucnost třeba ukáže jinak. Zatím mi však Miroslav Boček splývá s básnickým kvasem posledních několika let, se jmény jako Ondřej Macura, Jakub Řehák, Adam Borzič, Ondřej Buddeus, Janele z Liků, David Voda nebo Kamil Bouška. Boček se v minulém roce představil prvotinou Některé mraky letí pomaleji. Jde o zralou sbírku, v níž nenarazíme na klišé ani povrchnosti, téměř nás nevyruší zbytečná krášlivost, přibarvování či čechrání, typické pro snadnou impresivní lyriku. Naopak, básník od začátku přitahuje svým zajímavým viděním a vůbec snahou prokutat se pod povrch věcí. Je to natolik přesvědčivé, že debutantovi snadno promíjíme nedotažená či nejasná místa.

Hned v první básni, již tvoří pásmo reminiscencí na různé hotelové pokoje, autor přizná svou „chuť na sex“, jež ho v pokojích přepadala. Přitom si však všimne i přístavního ruchu, zahlédnutého za odchlíplou záclonou. Chuť na docela intimní, fyzicky prožívaný svět spolu s pozorností k cizímu dění kdesi za oponou prolíná celou sbírkou a nachází si v knize své výšiny i propady.

V hotýlku a u moře

V jednom z hotýlků, o nichž úvodní báseň mluví, se můry k ránu záhadně promění v masařky, jež nakonec „můžou zemřít/ zmizet (…) někam mezi tvé nahé rameno/ a mou nespavost“. Toto je jedna z věcí, jež Boček umí: načrtnout prchavou chvíli, zachytit její smyslově konkrétní výseč, spolu s tím však registrovat i skrytou mapu bezčasí a nehmatatelnosti, jež je banálním okamžikem rozestřena. Co ještě dovede: být přirozeně erotický, tak akorát sálavě dráždivý, je však také schopen erotiku transformovat do obecnějšího shrnutí: „Nedokážu se dotknout smrti jinak než milováním.“ V následujících verších téže básně dospívá k hlubinně zabarvenému obrazu: „Jako by se do nás právě teď přichystal/ vrůstat nějaký strom.“ Falická vize kmene přerůstá do vize temně živoucí, cizí i důvěrné noci světa, jejíž jsou milenci součástí. A báseň, v níž zkraje větvičky dorážely na okno ložnice, nakonec vrcholí verši: „Nikomu by se tu nemělo odpouštět./ Ani větvičkám, prosícím o milost okno,/ a ani oknu,/ že není s to jednu z nich vyslyšet.“ Podivuhodné obrazné transfigurace zde neslouží jen k tomu, aby vznikl další lyrický kousek – jsou prostředkem do hloubky rozehrané, podstatné básnické myšlenky.

Autor rovněž dovede s ironičností hravou, kousavou, ale i záhadnou využít tautologie: „Mluvilo se o rovnosti příležitostí/ a taky/ o rovnosti příležitostí.“ Hledali jste angažovaný komentář? Tady je! Jinde Boček užije masivní, přiznanou, epickou metaforu: „Unavený maják se mohl konečně zřítit do moře/ stát se sám sebou.“ V několika básních se mu podaří vnořit se do vzpomínek a shrnout své reminiscence z dětství výstižnou zkratkou: babička a „její berle nad mými promarněnými víkendy“. Jindy Boček utrousí potměšilý jazykový vtip: „Konečně ucítím ňadra/ neklamné znamení, že blíží se Jadran.“ Tím se ale jeho jazyková rafinovanost nevyčerpává, naopak, ve vhodnou chvíli básník dokáže jazyk i významuplně zneužít: „oko se slepě oddává tomu/ co ho obklopuje“, a nakonec si ho vynalézavě a tvárně, přitom výstižně podmaní: „v ústech upopelený jazyk/ jakoby zatuhne“.

Nejlepší obrazy, jež Boček dovede vykouzlit, jsou postavené na jemné citlivosti a vyladění k nejasným, víceznačným, nepopsatelným rozhraním. O moři třeba říká: „přítomnosti se přidržovalo/ jen špičkou jazyka“. V jemné rovnováze se zde k sobě vinou vybraná smyslovost a hebká abstraktnost, snoubí se podivuhodná představa se subtilně zvoleným výrazem a dohromady vzniká závratný, nezachytitelný, přesto mnoha velmi reálnými fasetami hrající obrazný pomysl. Je možná příznačné, že nejprocítěnější, vlastně docela konfesijní místa sbírky se pojí s elementárními silami přírody, stromy, mořem, ale i s cestou člověka někam do dálky: „Nedokážeme se odpoutat od toho,/ co nám bylo odepřeno:/ od lásky zaprané do kůže světa,/ od sebe,/ tady od toho znesplavněného ohybu,/ v němž se zdá řeka jakýmsi předčasným mořem.“ Básník umí vidět i myslet a je schopen to vše přiměřeně podat. Přičemž naléhavost zůstává v obsahu, ne ve způsobu podání.

Malůvky a úlomky

Neujde nám ale, že svrchu uvedená chvála se týká spíše jednotlivostí, jež se mohou topit v pasážích, v nichž básník už tak nezáří. Rádi rozumíme třeba jásavě potměšilé nejapnosti verše „liduprázdnou ulicí spěchá Provazníková“. Když ale Boček podlehne svůdné, malůvkovité potřebě neotřele vybarvit lyrickou plošku, už nám to nic pořádného neříká. Někdy vůbec váháme, zda je obraz ještě zajímavě výstřední, anebo už silový a chtěný: „Do výšky vykopnutá slepice se vrací na zem,/ jak dehet do strýcovy rakoviny.“ Asi přece jen to druhé. Dojde i na verše neumělé a zašmodrchané: „Jak dlaně snáší se do brekotu do obličeje/ polepeného nosními dírkami.“ Nejde nakonec o chybu? V některých básních se básník ztrácí sám sobě – báseň tak dlouho zkouší cosi vyslovit, tak dlouho těká od imprese k impresi, od jednoho náběhu k druhému, až se rozplyne v nejasnu. Tady se blížíme největšímu problému sbírky, totiž že verše neprostředkují propojenější, vyhraněnější vizi světa. Láska a erós, dětství a čas, cesty, živly, svět ve své tajemné významuplnosti i v banálních lidských momentech – to vše je v knize jistě nějak přítomno, ale úlomkovitě, v nábězích, výpadech a ovšem i zablouděních. Bočkova poezie v zásadě vychází z lyrických impresí, místy dotažených k podivuhodnému přesahu. Co chybí, je zřetelnější vyznění celku, jež by zpečetila nějaká básníkova charakteristická posedlost, cosi, co je už jenom jeho.

Rozhraní

Ale výhrady stranou. I přes ně je Bočkův debut působivou knížkou, kdoví, možná objevem roku. A co je tedy přece jen nejvlastnější doménou tohoto poněkud nesoustředěného debutanta? Snad by jí mohlo být právě ono těžko zachytitelné rozhraní, zmíněné v souvislosti s některými básníkovými vytříbenými vizemi moře či niterných chvil. Rozhraní, jež básník uhaduje v okolním světě, ale zakouší je i v sobě.

V různých polohách toto téma traktuje nejdůsažnější delší báseň Noc v řádu, jež sbírku uzavírá – v rovině ironické, to když se třeba internetová reklama na podprsenky octne „v samotném sousedství odkazu na zbožnost“, v rovině hlubinnější, když se zmínka o nevěstinci prolne s prudkým zarachocením růžence, v rovině smyslově fyzické, když se náhrobní kameny ocitají vedle náspu páchnoucího rybinou, a konečně v rovině psychologické, k níž odkazují „jízlivé koutky“ úst ukřižovaného Ježíše. Celé básni nadto vládne skrytá tenze rozhraní mezi dnem a nocí, totiž motiv nikým a ničím neslíbeného svítání. Posvátné a profánní, věčné a banální, chladný vesmír i teple lidský důlek v polštáři vytlačený tvou hlavou – to vše Noc v řádu splétá v nahozených detailech a impresích do podivuhodného „příběhu jedné noci“ strávené s dívkou kdesi v ženském klášteře na břehu moře. Tady Boček našel patřičné soustředění, podařilo se mu udržet vnitřní jednotu, spustit kotvu, sepnout tolik důležitou sponu.

Autor je básník a kritik.